III.ÚS 2667/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2667/21 ze dne 16. 11. 2021 N 201/109 SbNU 165 Rozhodování o zákonnosti převzetí do zdravotního ústavu a omezení volného pohybu omezujícími prostředky   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem, sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7 - Bubeneč, proti I. výroku usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2021 č. j. 24 Cdo 1230/2021-186, I. výroku usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. září 2020 č. j. 23 Co 266/2020-117 a I. a II. výroku usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 2. června 2020 č. j. 0 L 12/2020-92, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách jako účastníků řízení a Okresního státního zastupitelství ve Svitavách jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. I. výrokem usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2021 č. j. 24 Cdo 1230/2021-186, I. výrokem usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. září 2020 č. j. 23 Co 266/2020-117 a I. a II. výrokem usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 2. června 2020 č. j. 0 L 12/2020-92 byla porušena stěžovatelova osobní svoboda podle čl. 8 odst. 1 a 6 Listiny základních práv a svobod a jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. I. výrok usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2021 č. j. 24 Cdo 1230/2021-186, I. výrok usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. září 2020 č. j. 23 Co 266/2020-117 a I. a II. výrok usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 2. června 2020 č. j. 0 L 12/2020-92 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků soudních rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 7 odst. 1 a 2 a čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3, čl. 5 odst. 1 písm. e) a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 14 odst. 1 a čl. 15 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, čl. 2 odst. 1, čl. 7 a čl. 9 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 1 a čl. 16 odst. 1 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "okresní soud") sp. zn. 0 L 12/2020 se podává, že usnesením okresního soudu ze dne 10. 1. 2020 č. j. 0 L 12/2020-10 bylo zahájeno řízení o vyslovení přípustnosti převzetí, přípustnosti omezení ve zdravotním ústavu a o dalším držení ve zdravotním ústavu umístěného stěžovatele. K převzetí stěžovatele do zdravotního ústavu (psychiatrické oddělení Nemocnice Pardubického kraje, a. s., pracoviště Svitavská nemocnice) došlo dne 9. 1. 2020 v 12:45 hodin. Usnesením téhož soudu ze dne 14. 1. 2020 č. j. 0 L 12/2020-19 bylo řízení zastaveno, neboť veškerá omezení volného pohybu stěžovatele byla ukončena dne 10. 1. 2020 v 8:00 a dne 13. 1. 2020 byl stěžovatel ze zdravotního ústavu propuštěn. Stěžovatel následně v podáních doručených soudu dne 31. 1. 2020 prohlásil, že na projednání věci trvá. 3. Napadeným usnesením okresní soud rozhodl, že k převzetí stěžovatele dne 9. 1. 2020 v 12:45 hodin do zdravotního ústavu došlo ze zákonných důvodů, které trvaly do dne 13. 1. 2020 do 17:05 hodin (I. výrok), dále že k omezení volného pohybu stěžovatele úchopem zdravotnickými pracovníky dne 9. 1. 2020 v 12:45 hodin, kurtací hrudním pásem od 9. 1. 2020 od 12:45 hodin do 10. 1. 2020 do 13:00 hodin, kurtací dolních končetin od 9. 1. 2020 od 12:45 hodin do 10. 1. 2020 do 13:00 hodin, kurtací horních končetin od 9. 1. 2020 od 12:45 hodin do 10. 1. 2020 do 13:00 hodin a aplikací psychofarmak dne 9. 1. 2020 v 12:45 hodin došlo ze zákonných důvodů (II. výrok). Zbývajícími výroky rozhodl o náhradě nákladů řízení ustanoveného opatrovníka, státu a účastníků řízení (III. až V. výrok). 4. Z napadeného usnesení se podává, že okresní soud během nařízených jednání vyslechl stěžovatele, MUDr. Chladilovou (ošetřující lékařka), Z. Dosedělovou (zdravotní sestra, která byla přítomna přijetí stěžovatele do zdravotního ústavu), prap. Šmejdíře a prap. Kulhánka (zasahující policisté) a K. B. (manželka stěžovatele). Dále provedl dokazování zejména přijímacími a propouštěcími zprávami zdravotního ústavu, záznamem o výjezdu Zdravotnické záchranné služby Pardubického kraje, p. o., výpisem z evidence Rejstříku trestů fyzických osob, opisem z evidence přestupků, lékařskou zprávou psychiatrické ambulance MUDr. Severové (k níž stěžovatel občasně dochází) a písemným vyjádřením MUDr. Kovářové (primářka psychiatrického oddělení Nemocnice Pardubického kraje, a. s., pracoviště Svitavská nemocnice). Na základě provedeného dokazování a zejména z posledně uvedeného vyjádření MUDr. Kovářové pak okresní soud považoval za prokázané, že kdyby byl stěžovatel bez hospitalizace a příslušné medikace propuštěn, reálně hrozilo ohrožení zdraví jak stěžovatele, tak okolí. Dle soudu existovala důvodná obava, že by se stěžovatel pod vlivem duševní poruchy (schizoafektivní porucha a porucha osobnosti) dopouštěl ohrožujícího chování, a tuto hrozbu nebylo možno odvrátit jinak. Bylo tak bez významu, že bezprostředně při přijetí nebylo ohrožující chování stěžovatele výrazně intenzivní, neboť vzhledem ke stanovené diagnóze bylo zřejmé, že v rámci manické fáze a probíhajících bludů je obecně chování pacienta nevyzpytatelné. Podmínky stanovené v § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), tak byly splněny. Při posuzování zákonnosti omezení volného pohybu stěžovatele vzal soud za prokázané, že stěžovatel nespolupracoval, byl agresivní, strkal do personálu, trpěl paranoidní bludnou produkcí a byl slovně neusměrnitelný. Omezení nadto trvalo pouze po dobu nezbytně nutnou, přičemž stěžovatel byl po celou dobu pod dohledem zdravotnického personálu. 5. K odvolání stěžovatele proti I. a II. výroku usnesení okresního soudu rozhodl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením tak, že usnesení okresního soudu v I. a II. výroku a v závislém IV. a V. výroku potvrdil (I. výrok), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu a uzavřel, že podmínkou detence není reálný fyzický útok umístěnou osobou na její okolí nebo její sebepoškozování, ale postačující je již bezprostřední možnost takového útoku, která v posuzované věci vyplývala z povahy duševní poruchy stěžovatele, která není pro jeho postoj léčena. Krajský soud nemohl pominout ani v nedávné době opakovaně se vyskytující útoky duševně chorých osob na jiné jedince, které měly vážné následky. Bylo tak nutno uzavřít, že zájem na bezpečnosti jiných osob převážil nad ochranou stěžovatelovy osobní svobody. 6. Dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné (I. výrok) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti nejprve popisuje skutkový stav a rekapituluje obsah napadených rozhodnutí i svých podání, která ve věci učinil. Soudům vytýká (jak opakovaně činil po celou dobu řízení před nimi), že se při svém rozhodování opřely víceméně pouze o jeho diagnózu a obecné poznatky s ní spojené, případně o medializované zkušenosti s lidmi, kteří trpí stejnou duševní poruchou. Zbavení osobní svobody výhradně z důvodu existence postižení je však v rozporu nejen s právy stěžovatele zaručenými Listinou, ale rovněž se standardy vyplývajícími z výše uvedených mezinárodních úmluv, na které stěžovatel obsáhle odkazuje. Dále uvádí judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, z níž vyplývá, že důvodem pro omezení osobní svobody člověka nemá být jeho permanentní zdravotní stav, nýbrž skutečnost, že tento člověk aktuálně v důsledku tohoto svého stavu ohrožuje sebe nebo své okolí. K hospitalizaci pacienta bez jeho souhlasu lze podle § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách přistoupit pouze za splnění tří podmínek: a) existence duševní poruchy či jejích známek (případně stav pod vlivem návykové látky), b) bezprostřední a závažné ohrožení sebe nebo svého okolí a c) absence jiného prostředku, jímž by b