III.ÚS 2724/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2724/19 ze dne 22. 10. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Anny Grézlové, zastoupené JUDr. Pavlem Cyrnerem, advokátem, sídlem Havlíčkova 2959/7, Prostějov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2018 č. j. 20 Co 226/2018-293 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. února 2018 č. j. 23 C 179/2013-266, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 8. 2. 2018 č. j. 23 C 179/2013-266 zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka (žalobkyně) domáhala po vedlejší účastnici (žalované) zaplacení částky 345 604 Kč s příslušenstvím. O náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků řízení nemá na jejich náhradu právo a stěžovatelce dále uložil povinnost nahradit náklady řízení státu ve výši 14 057,54 Kč. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatelka byla dne 1. 8. 2009 při řízení osobního motorového vozidla účastnicí dopravní nehody, při níž utrpěla škodu na zdraví a na majetku. Nehodu zavinil řidič protijedoucího vozidla, jenž měl sjednáno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla u vedlejší účastnice řízení, a který byl za své jednání pravomocně odsouzen v trestním řízení. Vedlejší účastnice řízení vyplatila stěžovatelce náhradu odpovídající jedné polovině z celkové výše vzniklé škody, ve zbylé části pak uplatněný nárok neshledala oprávněným vzhledem k polovičnímu spoluzavinění stěžovatelky na vzniku škody spočívajícím v tom, že nepoužila bezpečnostní pás. Obvodní soud vzal za prokázané (znaleckým posudkem, fotodokumentací z místa nehody), že stěžovatelka v době nehody, která byla způsobena řidičem protijedoucího vozidla, nebyla připoutána, čímž porušila povinnost vyplývající z § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, a že jí v důsledku toho vznikla poranění podstatně závažnějšího charakteru, než jaká by utrpěla při řádném splnění svých povinností. Za daného skutkového stavu věci shledal adekvátním, aby si stěžovatelka nesla vzniklou škodu v rozsahu jedné poloviny ze svého. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 11. 10. 2018 č. j. 20 Co 226/2018-293 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici řízení náklady řízení ve výši 600 Kč. Ztotožnil se, se skutkovými i právními závěry obvodního soudu, které shledal dostatečně podloženými zjištěným skutkovým stavem i přiléhavě odůvodněnými. Dovodil, že stěžovatelce se nepodařilo prokázat připoutání bezpečnostním pásem v rozhodné době. Nepřipoutání pak přispělo k výraznému zvýšení rozsahu škody na zdraví stěžovatelky. 4. Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019 č. j. 25 Cdo 1022/2019-339 odmítnuto, neboť úvaha městského soudu o spoluzavinění stěžovatelky nebyla zjevně nepřiměřená. Nejvyšší soud k tomu dodal, že určení rozsahu spoluzavinění poškozeného podle ustálené judikatury není odvislé pouze od počtu okolností, jež mu lze v tomto směru přičítat, nýbrž i od toho, jak významným způsobem se každá z nich podílela na vzniku škody a její výši (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019 sp. zn. 25 Cdo 2740/2018). Není tedy vyloučeno, aby existence byť i jen jediné okolnosti přičitatelné poškozenému odůvodnila závěr o jeho spoluzavinění v míře srovnatelné s účastí primárního škůdce, podílela-li se na vzniku a celkové výši škody stěžejním způsobem. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Soudům vytýká, že se odpovídajícím způsobem nevypořádaly s jejími důkazními návrhy. Namítá, že se soudy nezabývaly rychlostí vozidel, což by podle stěžovatelky bylo zásadní zjištění, které mohlo mít vliv na posouzení věci. Podle jejího názoru, bylo rozhodující a převažující příčinou škody protiprávní a nezodpovědné jednání řidiče protijedoucího vozidla, přičemž skutečnost, že byla nebo nebyla připoutána bezpečnostními pásy, nebyla relevantní. Závěry vyplývající ze znaleckého posudku pak s ohledem na to, že nebyla zjištěna střetová rychlost, považuje za pouhou spekulaci. Rovněž nesouhlasí s tím, že jí byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, přestože byla osvobozena od placení soudního poplatku. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když proti napadenému rozsudku městského soudu podala dovolání, jehož přípustnost mohla být založena z důvodu podle § 237 o. s. ř. Není přitom podstatné, že ústavní stížnost nesměřuje i proti usnesení, jímž bylo toto dovolání odmítnuto. Je tomu tak z toho důvodu, že za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal uvedený důvod přípustnosti dovolání, má povahu rozhodnutí o posledním procesním prostředku (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, nejen odmítavé usnesení Nejvyššího soudu, nýbrž též rozhodnutí městského soudu, proti němuž dovolání směřovalo. Ústavní stížnost je tedy přípustná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2741/15 (N 83/81 SbNU 401), bod 21; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základní působností podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad jejich rozhodovací činností. Ve své činnosti musí totiž respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody. 8. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutím obecných soudů s tím, že se při posuzování jejího spoluzavinění nezabývaly střetovou rychlostí vozidel, což by mělo podle jejího názoru zásadní vliv na výsledek rozhodnutí, neboť by muselo být zjištěno, že rozhodující pro rozsah škody byla rychlost protijedoucího vozidla a nikoliv nepřipoutání se bezpečnostními pásy. Na tomto místě Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatelky se pohybuje v rovině podústavní polemiky se zjištěným skutkovým stavem a s hodnocením důkazů provedeným městským soudem i obvodním soudem. 9. Jde-li o hodnocení důkazů, je třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Postupují-li soudy ve své činnosti ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané v § 132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud z obsahu napadených rozhodnutí dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu se zásadami logiky mylně hodnotily. Jak obvodní soud, tak i městský soud všechny potřebné důkazy provedly a závěry z nich plynoucí v odů