III.ÚS 2755/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2755/16 ze dne 28. 3. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Florentie Ptáčníkové, zastoupené Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, sídlem Pařížská 204/21, Praha 1 - Josefov, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016 č. j. 25 Cdo 2168/2015-193, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2014 č. j. 25 Co 346/2014-135 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 10. března 2014 č. j. 6 C 261/2012-100, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a Stanislava Tůmy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z podané ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") se podává, že tento soud napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku 240 000 Kč s příslušenstvím. Vyšel ze zjištění, že stěžovatelka a vedlejší účastník uzavřeli dne 6. 10. 2008 smlouvu, jíž se stěžovatelka jakožto zprostředkovatel zavázala obstarat vedlejšímu účastníku uzavření kupní smlouvy na konkrétní pozemky za kupní cenu 700 000 Kč a vedlejší účastník se zavázal zaplatit jí provizi ve výši 50 000 Kč. 3. Smlouva o koupi předmětných pozemků byla s prodávajícím M. K. uzavřena dne 20. 10. 2008 s tím, že kupní cena 700 000 Kč bude uhrazena do advokátní úschovy a advokát po předložení listin uvedených v kupní smlouvě poukáže z úschovního účtu na jiné účty částky 110 000 Kč (později zjištěn účet M. K.), 130 000 Kč (později zjištěn účet matky stěžovatelky) a 439 000 Kč (později zjištěn účet J. K., bratra M. K.). 4. Za toto jednání byl M. K., který vystupoval jako zprostředkovatel prodávajícího M. K., rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 24. 5. 2010 č. j. 2 T 244/2009-294, uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) trestního zákona. Stěžovatelka v trestním řízení vypověděla, že viděla smlouvu o zprostředkování prodeje nemovitosti uzavřenou mezi M. K. a M. K., přičemž kupní cena měla být 400 000 až 450 000 Kč, zbytek měl být rozdělen mezi oba zprostředkovatele. 5. Na základě žaloby M. K. podané dne 21. 8. 2009 bylo rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 25. 10. 2011 sp. zn. 5 C 299/2009, který nabyl právní moci dne 5. 1. 2012, určeno, že výlučným vlastníkem pozemků je M. K., neboť kupní smlouva ze dne 20. 10. 2008 mezi vedlejším účastníkem a M. K. je neplatná pro neschopnost M. K. činit právní úkony a pro rozpor s dobrými mravy. 6. Okresní soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že stěžovatelka porušila svoji zákonnou informační povinnost podle § 777 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."), neboť vedlejšího účastníka neinformovala o nabízené kupní ceně 400 000 Kč a namísto toho sjednala kupní cenu ve výši 700 000 Kč, přičemž věděla, že část kupní ceny (110 000 a 130 000 Kč) nebude poukázána prodávajícímu, nýbrž na účet její matky a na účet M. K., vedlejšímu účastníku to zatajila a způsobila mu škodu ve výši 240 000 Kč, která mu z kupní ceny nemohla být prodávajícím vrácena. O rozsahu škody se vedlejší účastník poprvé dozvěděl při jednání Okresního soudu v Benešově dne 25. 10. 2011, do té doby nevěděl, kde se peníze složené na kupní cenu nacházejí, jeho žaloba byla podána dne 9. 10. 2012 ve dvouleté subjektivní promlčecí době a stěžovatelčina námitka promlčení tak není důvodná. 7. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl ke shodným skutkovým zjištěním jako okresní soud a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Dovodil, že stěžovatelka způsobila vedlejšímu účastníku škodu 240 000 Kč tím, že porušila povinnost zprostředkovatele stanovenou ve smlouvě i v zákoně (§ 777 obč. zák.), když vedlejšímu účastníku zatajila skutečnou cenu požadovanou prodávajícím, nesdělila mu, že kupní cena je podstatně nižší, vedlejší účastník z toho důvodu zaplatil vyšší částku a stěžovatelka si 240 000 Kč z kupní ceny od vedlejšího účastníka rozdělila s M. K. Odpovídá proto za škodu způsobenou vedlejšímu účastníku ve výši 240 000 Kč, což je částka, která byla uhrazena jiným osobám než prodávajícímu. Námitka promlčení je nedůvodná, neboť vedlejší účastník v trestním řízení nevystupoval v postavení poškozeného a neměl možnost seznámit se s trestním spisem. To se stalo až při jednání Okresního soudu v Benešově o určení vlastnictví dne 25. 10. 2011. Krajský soud uzavřel, že stěžovatelka se podílela na tvorbě kupní smlouvy a jednala s úmyslem způsobit vedlejšímu účastníku škodu, proto je objektivní promlčecí doba desetiletá, vedlejší účastník podal žalobu včas z hlediska subjektivní i objektivní promlčecí doby (§ 106 obč. zák.). 8. Souběžně s dovoláním podala stěžovatelka též ústavní stížnost. Ústavní soud tuto stížnost odmítl svým usnesením ze dne 12. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 709/15 jako nepřípustnou, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny jí dostupné opravné prostředky. 9. Napadeným rozsudkem Nejvyšší soud zamítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu a rozhodl o nákladech řízení. Nejvyšší soud konstatoval, že obsahem dovolání je v podstatě polemika se skutkovým stavem, jak byl v řízení zjištěn. S právními závěry krajského soudu nesouhlasí stěžovatelka nikoliv proto, že by se soud měl dopustit omylu při právním posouzení předpokladů její odpovědnosti za škodu, nýbrž proto, že aplikoval právo na skutkové závěry, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, a předkládá vlastní verzi skutkového děje. Nejvyšší soud rovněž nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že krajský soud se při svém rozhodnutí odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu při posuzování otázky promlčení. II. Argumentace stěžovatelky 10. Stěžovatelka vytýká postupu okresního soudu porušení rovnosti účastníků řízení, neboť tento soud podle stěžovatelky nepřípustným způsobem poučil vedlejšího účastníka (vystupujícího v pozici žalobce), že jím uplatněný nárok není bezdůvodným obohacením, nýbrž škodou. 11. Podle stěžovatelky též došlo k jejímu odnětí zákonnému soudci, čímž bylo porušeno její ústavně zaručené právo vyplývající z čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť po podání dovolání byl její případ přidělen nejprve senátu 33 Cdo, a po několika měsících byl spis místo přiděleného senátu delegován k senátu 25 Cdo. 12. Dále namítá, že se okresní soud nevypořádal s jejími skutkovými tvrzeními a jí navrženými důkazy, přičemž v jeho rozsudku absentuje jakákoliv úvaha o tom, jak zohlednil tvrzení stěžovatelky a důkazy, které byly na její návrh provedeny. Jeho rozhodnutí je přitom nepřezkoumatelné, když pro závěr, že odpovídá za škodu, bylo třeba, aby byly splněny čtyři podmínky - vznik škody, protiprávní jednání, příčinná souvislost mezi jejím jednáním a škodou vzniklou vedlejšímu účastníkovi a její zavinění. Tato myšlenková konstrukce však není v napadeném rozsudku obsažena a náležitě odůvodněna. Konkrétně stěžovatelka namítá, že nebyl proveden jediný důkaz, z něhož by vyplývalo, že vznik škody zavinila. Za těchto okolností považuje napadené rozsudky za vybočení z mezí čl. 4 odst. 1 Listiny, podle něhož lze povinnosti ukládat pouze na základě zákona. 13. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka dále argumentuje, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s pravidly logiky, když na jedné straně je dle názoru stěžovatelky vedlejší účastník oprávněn požadovat od pana M. K. vydání částky 700 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého poté, co byla smlouva mezi nimi prohlášena za absolutně neplatnou, a zároveň má stěžovatelka dle napadených rozhodnutí stěžovateli uhradit částku 240 000 Kč. V důsledku by tak mohl vedlejší účastník získat fakticky více, než sám vydal. 14. Dále stěžovatelka upozorňuje na to, že oněch 240 000 Kč, které má dle napadených rozhodnutí vedlejšímu účastníku uhradit, zaplatil vedlejší účastník na bankovní účty třetích osob. Soudy tak měly odkázat vedlejšího účastníka, aby se vydání peněz domáhal na těchto osobách. Stěžovatelka rovněž zdůrazňuje, že jí samotné vůči těmto třetím osobám nesvědčí žádný právní titul, na jehož základě by mohla od nich získat prostředky, jež jim vedlejší účastník vyplatil. 15. Konečně pak stěžovatelka uvádí, že soudy neaplikovaly na daný případ hmotné právo a základní zásady práva soukromého, což má podle stěžovatelky z