III.ÚS 2778/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2778/24 ze dne 28. 5. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele J. F., dříve N., zastoupeného Mgr. Lucií Nečáskovou, advokátkou, sídlem Vodičkova 699/30, Praha 1 - Nové Město, proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. července 2024 č. j. 11 To 59/2024-17333 a ze dne 4. dubna 2024 č. j. 11 To 30/2024-17293 a proti usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 16. dubna 2024 č. j. 53 T 5/2017-17298 a ze dne 9. února 2024 č. j. 53 T 5/2017-17254, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí trestních soudů, podle nichž nemá nárok na bezplatnou obhajobu ani obhajobu za sníženou odměnu a je povinen nahradit státu náklady vynaložené na ustanovenou obhájkyni ve výši 346 997 Kč. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. 2. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 7. 2018 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 12. 2. 2019 uznán vinným z účastenství ve formě pomoci ke zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. V tomto trestním řízení měl stěžovatel ustanovenou obhájkyni z důvodu nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 trestního řádu. Stěžovatelově obhájkyni byla usnesením krajského soudu ze dne 8. 8. 2019 přiznána odměna za obhajobu a náhrada hotových výdajů ve výši 323 087 Kč, proplacená dne 30. 10. 2019. K její stížnosti jí byla usnesením vrchního soudu ze dne 20. 5. 2021 přiznána další odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 23 910 Kč, proplacená dne 15. 10. 2021. 3. Souběžně s trestním řízením probíhalo insolvenční řízení se stěžovatelem jako dlužníkem. Zahájeno bylo na jeho návrh v září 2018 a skončeno bylo splněním oddlužení v prosinci 2020, kdy byl stěžovatel osvobozen od placení pohledávek podle § 414 insolvenčního zákona. 4. V rámci trestního řízení poté stěžovatel požádal, aby mu byl přiznán nárok na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu. Krajský soud napadeným usnesením ze dne 9. 2. 2024 rozhodl, že stěžovatel tento nárok nemá. Krajský soud uvedl, že v době mezi od propuštění z vazby k nástupu do výkonu trestu (od listopadu 2017 do května 2019) si stěžovatel mohl vytvořit finanční rezervu k úhradě nákladů na své zastoupení. Dále uvedl, že stěžovatel je v produktivním věku, nemá zdravotní omezení, je schopen pracovat, má pravidelný měsíční příjem v nesdělené výši a vlastní nemovitosti (pozemky). Podle krajského soudu je tedy v možnostech stěžovatele postupně a v nízkých částkách uhradit náklady na nutnou obhajobu. Vrchní soud označil závěry krajského soudu v zásadě za správné a napadeným usnesením ze dne 4. 4. 2024 zamítl stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí. 5. Následně krajský soud napadeným usnesením ze dne 16. 4. 2024 uložil stěžovateli povinnost nahradit státu náklady vynaložené na ustanovenou obhájkyni ve výši 346 997 Kč podle § 152 odst. 1 písm. b) trestního řádu. 6. Vrchní soud napadeným usnesením ze dne 25. 7. 2024 zamítl stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí. Neshledal důvodnou stěžovatelovu námitku, že jeho povinnost nahradit státu náklady na obhajobu zanikla uplynutím tříleté prekluzivní lhůty podle § 154a trestního řádu. Tato lhůta totiž běží ode dne, kdy soud mohl poprvé rozhodnout o povinnosti k náhradě. V posuzované věci o ní mohl rozhodnout teprve 15. 10. 2021, kdy byl obhájkyni uhrazen i zbytek její odměny a náhrady hotových výdajů ve výši 23 910 Kč (bod 2 výše). Podle vrchního soudu je totiž možné rozhodnout o povinnosti odsouzeného (stěžovatele) k náhradě nákladů státu vynaložených na nutnou obhajobu až poté, kdy stát obhájci náklady plně uhradí. O povinnosti stěžovatele k náhradě nelze rozhodovat po částech. Pokud by například krajský soud rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit státu dílčí vynaloženou částku 323 087 Kč, vznikla by tím překážka věci pravomocně rozhodnuté a náhradu zbylých 23 910 Kč by již krajský soud stěžovateli nemohl uložit. 7. Za nedůvodnou vrchní soud označil i námitku, že pohledávka státu na náhradu vynaložených nákladů měla být přihlášena do insolvenčního řízení. Podle vrchního soudu totiž o povinnosti stěžovatele k náhradě bylo rozhodnuto až napadeným usnesením krajského soudu ze dne 16. 4. 2024, tedy několik let po skončení insolvenčního řízení. II. Argumentace stěžovatele 8. Podle stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho základní právo na soudní ochranu, na spravedlivý proces a na bezplatnou pomoc obhájce podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 9. Stěžovatel považuje napadená usnesení za nedostatečně odůvodněná. Brojí proti závěru, že nemá nárok na bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu. Od počátku trestního řízení odmítal kvůli nedostatku financí, aby mu byl obhájce vůbec ustanoven. Ohrazuje se proti závěru, že si měl vytvořit finanční rezervu v době mezi propuštěním z vazby a nástupem k výkonu trestu, neboť v té době pobíral podporu v nezaměstnanosti a posléze pracoval za mzdu 115 Kč za hodinu, což mu tvorbu rezervy neumožnilo. 10. Dále stěžovatel uvádí, že došlo k prekluzi jeho povinnosti nahradit státu náklady na nutnou obhajobu, neboť v době, kdy bylo o této povinnosti rozhodováno, uplynulo od jeho pravomocného odsouzení i od přiznání částky 323 087 Kč jeho obhájkyni již přibližně pět let. Prekluzivní lhůta přitom činí tři roky a podle stěžovatele by se měla odvíjet již od právní moci odsuzujícího rozsudku. I kdyby se počítala od úhrady nákladů obhájci, bylo podle stěžovatele možné uložit mu povinnost nahradit státu tyto vynaložené náklady po částech, tedy nejprve ohledně částky 323 087 Kč. Podle stěžovatele by tím nevznikla překážka věci pravomocně rozhodnuté. 11. Konečně stěžovatel namítá, že stát měl pohledávku na náhradu nákladů přihlásit do insolvenčního řízení, neboť vznikla před skončením insolvenčního řízení. Stát tak ale nepostupoval. I na placení této pohledávky tak dopadá osvobození stěžovatele podle § 414 insolvenčního zákona. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud vyložil ústavní stížnost podle obsahu tak, že směřuje i proti usnesení vrchního soudu ze dne 4. 4. 2024. Ačkoli není výslovně zmíněno v petitu ústavní stížnosti, stěžovatelova argumentace směřuje i proti němu jakožto rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně jeho práv ve věci žádosti o bezplatnou obhajobu. 13. Dále Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas. Z vyžádaných dokladů o doručení plyne, že usnesení vrchního soudu ze dne 4. 4. 2024 totiž bylo stěžovateli doručeno až dne 19. 4. 2025 (tj. o rok později) a usnesení vrchního soudu ze dne 25. 7. 2024 mu bylo doručeno dne 9. 8. 2024. Ústavní stížnost ze dne 8. 10. 2024 tedy byla v obou případech podána před uplynutím dvouměsíční lhůty od doručení těchto rozhodnutí podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovateli se již nenabízel žádný zákonný procesní prostředek k ochraně práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 14. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti zasáhne pouze tehdy, zjistí-li v řízení o ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V posuzované věci Ústavní soud neshledal, že by trestní soudy napadenými rozhodnutími vybočily z ústavních mezí. 15. Zaprvé stěžovatel brojí proti rozhodnutím, podle nichž v trestním řízení neměl nárok na bezplatnou obhajobu ani obhajobu za sníženou odměnu. Ústavní soud vychází ve své judikatuře z toho, že rozhodování o tomto nároku je založeno "na relativně širokém uvážení obecných soudů", a proto přistupuje k přezkumu těchto rozhodnutí zdrženlivě (nález ze dne 10. 6. 2024 sp. zn. II. ÚS 483/23, bod 12 a tam odkazovaná rozhodnutí). V posuzovaném případě obecné soudy dospěly k závěru, že stěžov