III.ÚS 2875/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2875/08 ze dne 17. 12. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 17. prosince 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. N., zastoupeného JUDr. Tomášem Máchou, advokátem v Praze 2, Blanická 25, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. 5 To 352/2007 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 8. 2008 sp. zn. 7 Tdo 844/2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností ze dne 24. 11. 2008 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. 5 To 352/2007 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 8. 2008 sp. zn. 7 Tdo 844/2008 s tím, že prvně uvedeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jak Ústavní soud z příslušného soudního spisu zjistil, stěžovatel byl výrokem I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 3. 2007 sp. zn. 2 T 81/2006 uznán spolu se S. N. a V. M. vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona (dále jen "tr. z.") ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. z. a samostatně trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. z., jichž se měl dle uvedeného soudu (ve stručnosti řečeno) dopustit tak, že od 22 hodin dne 25. 2. 2006 do 00.55 hodin dne následujícího v Praze, v prostoru restaurace "Modrá řeka" i před ní, opakovaně, různým (a nutno dodat často dosti brutálním) způsobem fyzicky napadal jejího majitele V. Ž., přičemž mu jednak způsobil řadu zranění, jednak mu strhl zlatý řetízek, jenž později prodal za částku 5 450 Kč, a také ho donutil vydat veškerou tržbu ve výši 3 000 Kč. Dále byl stěžovatel výrokem II téhož rozsudku uznán vinným trestným činem výtržnictví dle § 202 odst. 1 tr. z., jehož se měl dopustit dne 27. 2. 2006 v Praze, v provozovně Café Francouzská, fyzickým napadením S. M. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále mu byl uložen trest vyhoštění na dobu 10 let. K odvolání státního zástupce Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ohledně stěžovatele (i S. N.) podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zrušil ve výroku o vině dle bodu I a v důsledku toho i ve výrocích o příslušných trestech a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že jmenovaní jsou vinni trestnými činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. z. a vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) a d) tr. z. a že se stěžovatel odsuzuje k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roku, pro jehož výkon se zařazuje do věznice s ostrahou, a dále k trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Stěžovatelovo odvolání pak bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Stěžovatelem (a S. N.) posléze podané dovolání Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odvolací soud postupoval v rozporu s § 259 odst. 3 tr. ř. a se zásadou přímosti řízení dle § 2 odst. 12 tr. ř., když neakceptoval jeho obhajobu založenou na tvrzení, že došlo k porušení procesních pravidel tím, že svědkové a poškození V. Ž. a J. S. byli přítomni výslechu obžalovaných u hlavního líčení, a ač reagovali při svých výpovědích na výpovědi obžalovaných, nevypovídali o skutečném stavu, kdy mělo dojít k napadení. Přitom - dle stěžovatelova tvrzení - se soud vůbec nezabýval skutečností, že tito svědci v přípravném řízení nebyli vyslechnuti, pouze podali vysvětlení dle § 158 odst. 5 tr. ř., ačkoliv k tomuto úkonu byly orgány činné v trestním řízení vyzývány, v důsledku čehož obvinění nemohli využít svého práva a konfrontovat pravdivost výpovědi učiněné těsně po spáchání trestného činu. Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká i to, že neshledal závažným porušení procesních předpisů, jestliže soudní znalec při vypracování znaleckého posudku vycházel z "nerelevantních" podání vysvětlení. Dále pak namítá, že odvolací soud dospěl k jiným ("protichůdným") skutkovým zjištěním než nalézací soud, resp. že se od jeho závěrů odchýlil bez doplnění dokazování, čímž měl extrémně vybočit z pravidel soudního řízení. V návaznosti na to stěžovatel tvrdí, že z žádného ve věci provedeného důkazu v nalézacím řízení nevyplývalo, že poškození na zdraví mělo míru mučivých útrap, jak znalec vyvodil z "důkazů, které nemohly z procesního hlediska sloužit jako podklad pro vypracování znaleckého posudku". K dispozici nebyl výslech ošetřujícího lékaře, ten byl vyslechnut až u hlavního líčení po výslechu soudního znalce, který pak nemohl reagovat na skutečnosti, v jakém stavu se poškozený dostavil k ošetření. Dovolací soud postupoval v rozporu s § 2 odst. 4 tr. ř., když nenapravil uvedená pochybení. Kromě toho stěžovatel - s poukazem na § 258 odst. 1 písm. b), § 259 odst. 3, § 263 odst. 7, § 258 odst. 1, § 259 odst. 1 a 3 tr. ř. - uvádí, že je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud sám rozhodl rozsudkem, aniž by provedl nějaké důkazy a měnil skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně; pokud považuje rozsah dokazování za úplný, ale provedené důkazy hodnotí jinak, nemůže rozhodnout po zrušení rozsudku soudu prvního stupně, aniž by důkazy přímo provedl v rámci veřejného zasedání. Rozhodnutí odvolacího soudu má (patrně z důvodu nedodržení výše uvedeného pravidla) nést znaky "překvapivosti", definované v judikatuře Ústavního soudu (nálezy ze dne 4. 8. 1999 sp. zn. IV. ÚS 544/98 a ze dne 27. 5. 1999 sp. zn. III. ÚS 93/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, č. 109, svazek 14, č. 80). Z průběhu veřejného zasedání totiž nebylo možné předpokládat, že ke změně skutkových závěrů v neprospěch stěžovatele může dojít, čímž mu bylo upřeno efektivně se hájit (tedy proti novým skutkovým závěrům) a došlo tak k porušení ustanovení § 259 odst. 3 a § 263 odst. 7 tr. ř. Podle stěžovatelova názoru odvolací soud zatížil své rozhodnutí vážnou vadou, nesoucí znaky libovůle, která způsobila porušení shora označených základních práv, jakož i zásady ústnosti a bezprostřednosti ve smyslu čl. 96 odst. 2 Ústavy a čl. 38 odst. 2 Listiny. Dovolací soud kvůli svému rigoróznímu a restriktivnímu výkladu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. způsobil, že uvedený zásah do jeho práv pokračoval. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. V ústavní stížnosti stěžovatel v prvé řadě vytýká nalézacímu soudu, že obžalované vyslýchal v přítomnosti svědků a současně poškozených V. Ž. a J. S., resp. že odvolací soud jeho námitku v tomto ohledu vznesenou neakceptoval. Jak patrno z citovaného "prvostupňového" rozhodnutí, nalézací soud se danou otázkou k námitce obžalovaných velmi podrobně zabýval, přičemž výkladem ustanovení § 209 odst. 1 věty první tr. ř. dospěl k závěru, že sice výpověď svědka při hlavním líčení a její důkazní hodnota nemá být ovlivněna jeho přítomností při výslechu obžalovaného, na straně druhé však poškození - s ohledem na svá procesní práva zakotvená (především) v § 43 odst. 1 tr. ř. - mohli být při výslechu obžalovaného přítomni. Jde-li o ostatní svědky, ti jednací síň museli opustit a vrátili se do ní, až když měl být proveden jejich výslech. Poškození byli vyslechnuti bezprostředně po výslechu obžalovaný