III.ÚS 2923/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2923/17 ze dne 30. 9. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti T. L., zastoupeného Mgr. Ondřejem Trnkou, LL.M., advokátem, sídlem náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2017 č. j. 21 Cdo 1211/2017-223, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2016 č. j. 30 Co 295/2016-183 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. března 2016 č. j. 43 C 78/2015-94, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel navrhl zrušení výše označených rozhodnutí, neboť jimi měl být porušen čl. 90 Ústavy, čl. 26 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 6 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného soudního spisu se podává, že se stěžovatel žalobou podanou dne 17. 9. 2015 u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal určení, že "ke dni 26. 5. 2015 vznikl mezi žalobcem a žalovanou pracovní poměr na dobu neurčitou", a "pro případ, že by se soud neztotožnil s názorem žalobce, že se v dané věci lze domáhat nesplnění podmínek dle § 39 odst. 2 až 4 pracovního poměru na dobu určitou, nebo pracovní poměr nevznikl z jiného důvodu" se domáhal určení, že "pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou trvá". Žalobu stěžovatel odůvodnil zejména tím, že dne 14. 5. 2009 uzavřel s vedlejší účastnicí pracovní smlouvu na dobu určitou od 18. 5. 2009 do 31. 12. 2009, přičemž dne 17. 12. 2009 byla mezi účastníky uzavřena dohoda o změně pracovní smlouvy, jíž byla pracovní smlouva prodloužena na dobu čerpání mateřské dovolené Mgr. Moniky Čápové, a dne 17. 9. 2010 byla mezi účastníky uzavřena další dohoda o změně pracovní smlouvy, kterou byla nově sjednána délka pracovního poměru "na dobu trvání neplaceného volna Mgr. Martiny Němcové". Přestože stěžovatel dopisem ze dne 20. 5. 2015 oznámil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, dne 17. 7. 2015 se ředitelka personálního odboru vedlejší účastnice pokusila předat stěžovateli oznámení o skončení jeho pracovního poměru s ohledem na žádost Mgr. Němcové o ukončení neplaceného volna ke dni 20. 7. 2015; toto oznámení nicméně odmítl stěžovatel převzít, neboť měl za to, že s ohledem na délku pracovního poměru na dobu určitou od účinnosti poslední dohody o změně pracovní smlouvy (4 roky 9 měsíců a 16 dnů), jež "přesáhla maximální lhůtu 3 let", s ním sjednala vedlejší účastnice trvání pracovního poměru na dobu určitou v rozporu s § 39 odst. 2 až 4 zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2011 (dále jen "zákoník práce"). Rozpor s uvedeným zákonným ustanovením navíc spatřoval stěžovatel i v tom, že se Mgr. Němcová do práce fakticky nevrátila, a nebyla tedy "dočasně nepřítomným zaměstnancem, nýbrž zaměstnancem nepřítomným trvale". Jelikož se vedlejší účastnice ze stěžovatelova oznámení ze dne 20. 5. 2015 dozvěděla, že trvá na dalším zaměstnávání podle § 39 odst. 5 zákoníku práce, nebyly podle stěžovatele "již dále splněny materiální podmínky pro existenci pracovního poměru na dobu určitou", neboť nastala "zákonná fikce" a "pracovní poměr na dobu určitou se transformoval na pracovní poměr na dobu neurčitou". Protože navíc vedlejší účastnice některé pracovní poměry "v tomto smyslu transformovala", nikoliv však stěžovatelův pracovní poměr, považoval stěžovatel skončení svého pracovního poměru rovněž za "přímý následek nerovného zacházení". Současně vyjádřil stěžovatel v žalobě přesvědčení, že doba trvání jeho pracovního poměru nebyla v dohodě ze dne 17. 9. 2010 uvedena dostatečně určitě tak, aby byla "navázána na objektivně zjistitelnou skutečnost", která je "zjistitelná přiměřenou dobu předem", nýbrž byla "navázána na libovůli jiného zaměstnance, resp. jeho právní jednání, které nemohla ani žalovaná předvídat", a proto i z tohoto důvodu nemůže podle stěžovatele jít o pracovní poměr na dobu určitou. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení přitom stěžovatel spatřoval v tom, že se "tzv. ze dne na den" ocitl bez možnosti opatřování si prostředků na obživu prací. 3. Podáním ze dne 7. 3. 2016 pak stěžovatel (se souhlasem obvodního soudu) změnil žalobu tak, že se domáhal již pouze určení, že pracovní poměr mezi ním a vedlejší účastnicí nadále trvá, přičemž zdůraznil, že vedlejší účastnici opakovaně oznamoval, že trvá na dalším zaměstnávání, nicméně že vedlejší účastnice "zůstala v právně relevantním ohledu pasivní", a nepodala vůči němu příslušnou žalobu, přestože na oznámení zaměstnance podle § 39 odst. 5 zákoníku práce lze účinně reagovat pouze žalobou k soudu. Prizmatem závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3323/14 (N 205/79 SbNU 343) tak vedlejší účastnice podle názoru stěžovatele nezabránila nástupu účinků nyní již nevyvratitelné právní domněnky, že v předmětné věci jde o pracovní poměr na dobu neurčitou. 4. Obvodní soud rubrikovaným rozsudkem stěžovatelovu žalobu zamítl, když s poukazem na konstantní judikaturu dovolacího soudu dovodil, že doba trvání pracovního poměru byla v dohodě účastníků ze dne 17. 9. 2010 sjednána platně, neboť Mgr. Němcová byla podle § 39 odst. 3 písm. b) zákoníku práce dočasně nepřítomnou zaměstnankyní, a proto po dobu jejího "neplaceného volna" byla vedlejší účastnice oprávněna sjednat se stěžovatelem pracovní poměr na dobu určitou, přičemž tato doba byla "vymezena objektivně zjistitelnými skutečnostmi, jejichž vznik byl nezávislý na obou účastnících pracovního poměru". Stěžovatel přitom podle názoru obvodního soudu "musel vědět, že jeho pracovní poměr může skončit ze dne na den v důsledku skutečnosti, že Mgr. Němcová opět nastoupí do práce", a podpisem dohody ze dne 17. 9. 2010 s tím vyslovil svůj souhlas. Za dané situace tak byly splněny podmínky § 39 odst. 3 písm. b) zákoníku práce a nebylo možné na daný případ použít druhý odstavec téhož paragrafu, pročež je podle obvodního soudu irelevantní, jak dlouho stěžovatelův pracovní poměr trval. Jestliže účastníci sjednali trvání pracovního poměru na dobu určitou za současného splnění podmínky uvedené v § 39 odst. 3 písm. b) zákoníku práce, oznámení stěžovatele podle § 39 odst. 5 zákoníku práce, že trvá na tom, aby ho vedlejší účastnice dále zaměstnávala, nezpůsobilo, že se jeho pracovní poměr stal pracovním poměrem na dobu neurčitou, a pracovní poměr účastníků tak skončil "uplynutím neplaceného volna Mgr. Němcové", tedy dnem 20. 7. 2015. 5. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví identifikovaným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a zdůraznil, že nelze sdílet stěžovatelovu námitku, že žádný z účastníků nepodal ve dvouměsíční lhůtě podle § 39 odst. 5 zákoníku práce žalobu o určení, zda byly splněny podmínky uvedené v § 39 odst. 2 až 4 zákoníku práce pro sjednání pracovního poměru na dobu určitou (za této situace pak podle městského soudu nelze vytýkat vedlejší účastnici, že žalobu taktéž nepodala, neboť její žaloba by musela být odmítnuta pro překážku litispendence). Z obsahu žaloby (zjevně podané v zákonné dvouměsíční lhůtě) totiž podle městského soudu vyplývá, že stěžovatel "s argumentací tam rozebranou jednoznačně namítá nesplnění podmínek pro sjednání pracovního poměru na dobu určitou", a na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že v průběhu řízení "vzal zpět" žalobu v rozsahu jednoho ze dvou uplatněných petitů, neboť tímto úkonem pouze odstranil vadu žaloby, která ji do té doby činila neprojednatelnou, skutkový základ žaloby se však nikterak nezměnil. Jestliže proto stěžovatel - s ohledem na skutkové vymezení žalobního návrhu - podal žalobu o určení, zda byly splněny podmínky uvedené v § 39 odst. 2 až 4 zákoníku práce, "pak žalobní petit měl odpovídat právě tomuto skutkovému vymezení žalobního požadavku, tj. měl znít na určení, že podmínky pro sjednání pracovního poměru na dobu určitou nebyly v tomto případě splněny". Domáhal-li se však stěžovatel určení, že pracovní poměr účastníků trvá, "pak tento žalobní petit skutkově vymezenému žalobnímu požadavku zjevně neodpovídá, a proto na takovém určení (již s ohledem na samotná skutková tvrzení žalobce) nemůže být dán naléhavý právní zájem". 6. Následné stěžovatelovo dovolání zamítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem; jelikož městský soud ve svém rozsudku řešil právní otázku, jaká je povaha žaloby na určení podle § 39 odst. 5 zákoníku práce, zda