III.ÚS 294/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 294/06 ze dne 30. 10. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. Č., zastoupeného Mgr. Ditou Křápkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Obilní trh 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2008, č.j. 25 Cdo 1250/2006-58, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2006, č.j. 20 Co 2/2006-47, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 10. 2005, č.j. 24 C 3/2005-33, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi podle jeho názoru mělo dojít k porušení základních práv, plynoucích z čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a z čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 24 C 3/2005 a obsahu ústavní stížnosti bylo zjištěno následující. Stěžovatel se žalobou, odvolávající se na ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 82/1998 Sb."), domáhal, aby byla žalované České republice - Ministerstvu financí (dále jen "vedlejšímu účastníkovi") uložena povinnost zaplatit mu 1 358 964 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem; ten pak spatřoval "v nerespektování nálezů Ústavního soudu ve věci regulace nájemného". Stěžovatel - vlastník nájemního domu - vymezil tvrzený nárok coby rozdíl mezi nájemným ve výši, které mohl dosahovat (v období od 1. 1. 2002 do 31. 10. 2003 u osmi bytů a od 1. 11. 2003 do 31. 12. 2004 u sedmi bytů v jeho domě) nebýt cenové regulace, a nájemným regulovaným podle vyhlášky Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., zrušené nálezem Ústavního soudu ČR č. 231/2000 Sb., a následně podle výměrů Ministerstva financí č. 1/2002 a č. 6/2002 (zrušených nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 8/02, N 142/28 SbNU 237, č. 528/2002 Sb.) a podle nařízení vlády č. 567/2002 Sb., kterým se stanoví cenové moratorium nájemného z bytů (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 2/03, N 41/29 SbNU 371, č. 84/2003 Sb.). Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu zamítl s odůvodněním, že ze skutečnosti, že se v období po zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb. nedařilo v zákonodárném sboru dosáhnout politické shody pro přijetí zákona o nájemném z bytů, ačkoli mu byly opakovaně předkládány návrhy legislativního řešení, nelze dovozovat nečinnost státu a tím jeho nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb., a současně, že nelze podle jeho názoru stěžovatelem uplatněný nárok posoudit ani podle obecných ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody, neboť vztah mezi občanem a státem v této rovině není vztahem občanskoprávním ve smyslu § 1 odst. 2 obč. zák. Městský soud v Praze tento rozsudek potvrdil, sdíleje jeho skutková zjištění, jakož i právní závěry. Ztotožnil se s důvody, na jejichž základě soud prvního stupně stěžovatelův nárok posoudil jako neopodstatněný, a dále zdůraznil, že ohledně nároku na náhradu škody za dobu do 20. 3. 2003 bylo v platnosti nařízení vlády č. 567/2002 Sb. (byť posléze zrušené nálezem Ústavního soudu), pročež pro toto období se stěžovatel nemůže dovolávat neexistence právní úpravy (nečinnosti státu); jakkoli byla tato právní úprava následně shledána protiústavní, do doby jejího zrušení byl zde platný právní předpis, a nálezy Ústavního soudu zpětnou účinnost nemají. Ani poté však nelze spatřovat existenci nesprávného úředního postupu státu v okolnosti, že v důsledku rozložení sil v Parlamentu České republiky nedošlo k přijetí požadovaného zákona, ačkoli byly Poslanecké sněmovně opakovaně předkládány příslušné legislativní návrhy. Nárok stěžovatele není podle odvolacího soudu odvoditelný ani z čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť ten stanoví pouze princip, zatímco konkrétní podmínky jeho prosazení vymezuje zákon. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením tak, že je jako nepřípustné odmítl [srov. § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.]; vysvětlil, že dovoláním otevřené právní otázky nejsou zásadního právního významu, jelikož soudy přijaté řešení je souladné s názory, jež jsou v soudní praxi ustálené. V odůvodnění svého usnesení odkázal na vlastní rozsudek ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2632/2005, z jehož odůvodnění "jednoznačně vyplývá, že ustanovení Listiny nezakládají přímý nárok na náhradu škody". Ustanovení čl. 36 Listiny nestanoví podle dovolacího soudu přímé hmotněprávní nároky poškozeného proti odpovědnému subjektu a v tomto směru působí i odst. 4 tohoto článku, jestliže výslovně odkazuje na zákonnou úpravu. Nejsou-li v tomto zákoně stanovené předpoklady splněny, nelze nad jeho rámec ani založit nárok na odškodnění. Ostatně i Ústavní soud v usnesení ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. III. ÚS 152/05, vyslovil, uvedl dovolací soud, že kromě nároků upravených ve zvláštním zákoně (tehdy zákoně č. 58/1969 Sb.) soud nemůže jakékoli další nároky konstituovat. Ústavní stížnost podal stěžovatel souběžně s dovoláním, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ústavní soud stěžovatele přípisem vyrozuměl, že s ohledem na zásadu subsidiarity ústavněprávního přezkumu v dané věci vyčká rozhodnutí Nejvyššího soudu; poté, co bylo vydáno, stěžovatel rozšířil ústavní stížnost o návrh, aby i ono bylo zrušeno. Po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy stěžovatel v ústavní stížnosti namítá protiústavnost postupu státu (Ministerstva financí), jíž spatřuje v nerespektování nálezů Ústavního soudu ve věci regulace nájemného z bytů, což podle jeho názoru zakládá porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy. V této souvislosti poukazuje i na nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05, N 47/40 SbNU 389, č. 252/2006 Sb. Stěžovatel dále obecným soudům vytýká nesprávné právní posouzení věci. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. neobsahuje taxativní výčet definující pojem nesprávného úředního postupu, zastává názor, že mu nutno podřadit i nerespektování nálezů Ústavního soudu, jež má přímý dopad do majetkové sféry dotčených subjektů. V právním státě nelze připustit stav protiústavní mezery v zákonodárství, v jejímž důsledku jsou porušována lidská práva, jestliže žádný státní orgán není povinen učinit úkon směřující k jejímu neprodlenému odstranění. Nastane-li takový stav, z principu dělby moci plyne povinnost moci soudní vůči moci zákonodárné zasáhnout; vzhledem k nemožnosti nahradit normotvornou činnost moci zákonodárné učiní tak rozhodnutím, jímž uloží náhradu tímto stavem způsobené škody. Svůj nárok nemůže, míní stěžovatel, směřovat proti nájemcům z důvodu ochrany jejich právní jistoty, absentuje-li explicitní právní úprava. Závěrem pak stěžovatel odkazuje nejen na právní názor vyjádřený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, nýbrž i v nálezu dřívějším, a to sp. zn. Pl. ÚS 2/03. Na základě výzev Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona o Ústavním soudu podaly obecné soudy k ústavní stížnosti vyjádření. Nejvyšší soud uvedl, že "napadené rozhodnutí je plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či Senátu Parlamentu České republiky není úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. a z výsledku hlasování o návrhu zákona nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu ve vztahu k jednotlivým voličům". Ústavní stížnost, spočívající v polemice se skutkovými i právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a jen s obecnou výtkou protiústavnosti, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však (ve smyslu článku 83 Ústavy) nepřísluší. Městský soud v Praze ve svém vyjádření s poukazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 47/05, II. ÚS 93/05 a IV. ÚS 111/06 dovozoval, že stěžovatel se "může domáhat za rozhodnou dobu vyššího nájemného v rámci vztahu pronajímatele a nájemce", a tudíž nikoli přímo vůči státu. Odvolací soud připomenul, že Ústavní soud se v nálezu sp. zn. IV. ÚS 111/06 vyslovil tak, že "na jedné straně je tu stát, který vznik protiústavního stavu umožnil, ale přímo pronajímatele nepoškozuje, na druhé straně nájemce, který vykonává svá práva v souladu se zákonem, avšak je to on, kdo svým jednáním vyvolává zásah do základních práv pronajímatele", pročež "