III.ÚS 2947/23 – Ústavní soud

III.ÚS 2947/23 ze dne 19. 3. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Incanto, a. s., sídlem Jandáskova 1957/24, Brno - Řečkovice, zastoupené Mgr. Davidem Vaníčkem, Ph.D., advokátem, sídlem DRV Legal, s. r. o., advokátní kancelář, Hlinky 505/118, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2023 č. j. 28 Cdo 2248/2023-299, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. října 2022 č. j. 70 Co 94/2021-252 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. dubna 2021 č. j. 39 C 162/2020-159, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vratislava Pěchoty, Jr. Esq., správce pozůstalosti po Thomasi Karenovi, sídlem 14 Penn Plaza, 225 West 34th Street, Suite 1800, New York, USA, Mary Anderson Eirich Kohn, Michaela Paula Kohn a Jana Halouzky, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Obsah ústavní stížnosti 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví usnesení. Tvrdí, že obecné soudy porušily její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluvy"), jakož i vlastnické právo chráněné v čl. 11 odst. 1 Listiny a v čl. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy. 2. Základem sporu je otázka platnosti kupních smluv o převodu pozemků uzavřených správkyní konkurzní podstaty v rozporu s § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě") a možnost následného vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům stěžovatelkou. 3. Vedlejší účastníci, resp. jejich právní předchůdci, uplatnili restituční nároky u Státního pozemkového úřadu. Ten o nich rozhodl rozhodnutím ze dne 16. 5. 2014 č. j. SPU 3239/92/81-RBD tak, že byli určeni podílovými spoluvlastníky předmětných pozemků. Katastrální úřad však odmítl provést zápis do katastru nemovitostí s tím, že nový stav nenavazuje na dosavadní zápisy, když jako vlastník pozemků je uvedena stěžovatelka. Správkyně konkurzní podstaty úpadce Brněnské cihelny, s. p., v likvidaci, v rozporu s § 5 odst. 3 zákona o půdě a v rozporu s § 68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání (dále jen "zákon o konkurzu a vyrovnání") dne 31. 3. 2000 uzavřela kupní smlouvy o převodu pozemků na RNDr. Annu Kokolusovou jako kupující (dále jen "kupní smlouva"). Ta je vložila dne 23. 10. 2000 jako nepeněžitý vklad do společnosti Alreo, a. s. Stěžovatelka je právním nástupcem této společnosti v důsledku fúze sloučením od 5. 4. 2017. 4. Vedlejší účastníci podali proti stěžovatelce žalobu na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům. Obecné soudy v napadených rozhodnutích uvedené žalobě vyhověly a určily, že vedlejší účastníci jsou podílovými spoluvlastníky předmětných pozemků. Základním argumentem pro jejich závěr byla absolutní neplatnost kupní smlouvy ze dne 31. 3. 2000. Odmítly zároveň možnost vydržení pozemků stěžovatelkou pro absenci dobré víry následně nabývajících právnických osob. 5. Stěžovatelka tvrdí, že k zásahu do jejího práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy došlo tím, že byla odmítnuta ochrana jejího vlastnického práva k předmětným pozemkům, když obecné soudy upřednostnily nároky restituentů. Vlastnické právo stěžovatelky má stejnou ústavněprávní ochranu jako nároky restituentů, kteří navíc postupovali v dané věci v rozporu se zásadou vigilantibus iura skripta sunt a své nároky v insolvenčním řízení neuplatnili zákonným způsobem v zákonné lhůtě. 6. Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy vidí stěžovatelka v libovůli obecných soudů, které se nevypořádaly se všemi argumenty stěžovatelky, ať už jde o neplatnost smlouvy pro porušení § 5 odst. 3 zákona o půdě nebo § 68 odst. 1 zákona o konkurzu a vyrovnání nebo nedostatek dobré víry stěžovatelky a jejich právních předchůdců. K zásahu do práv stěžovatelky mělo dojít také tím, že Nejvyšší soud odmítl dovolání, aniž by došlo k veřejnému a ústnímu projednání věci. II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní stížnost byla podána včas a oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Není tu překážka věci rozhodnuté či zahájené (§ 35 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je tak i přípustná. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, 90 až 92 Ústavy). 9. Ústavnímu soudu proto nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto rozhodnutí nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní [srov. již nález ze dne 23. 8. 2007 sp. zn. II. ÚS 262/06 (N 132/46 SbNU 237) a na něj navazující judikatura]. Jako protiústavní hodnotí výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedený obecnými soudy, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli [viz např. nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767)]. Nic podobného v dané věci nebylo shledáno. 10. Ústavnímu soudu je známo z jeho úřední činnosti, že stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s velice podobnou ústavní stížností projednávanou pod sp. zn. II. ÚS 2287/23. Podstata sporu byla stejná jako v projednávané věci, šlo pouze o jiné pozemky. I v dané věci šlo o vydání pozemků v restitučním řízení, kde došlo k vydání rozhodnutím Státního pozemkového úřadu ze dne 4. 8. 2016 č. j. SPU 395740/2016 3236/92/91-RBD. Katastrální úřad však odmítl provést zápis vlastnického práva s tím, že nový stav nenavazuje na dosavadní zápisy, když v katastru byla jako vlastník uvedena stěžovatelka. Správkyně konkurzní podstaty Brněnské cihelny, s. p., v likvidaci, v rozporu s § 5 odst. 3 zákona o půdě a v rozporu s § 68 zákona o konkurzu a vyrovnání převedla část pozemků dne 31. 3. 2000 na RNDr. Annu Kokolusovou, část pozemků dne 24. 9. 1999 na Eduarda Peška. Obecné soudy rozhodly o určení vlastnického práva restituentů, když posoudily předmětné smlouvy jako absolutně neplatné. Předpoklady vydržení nebyly naplněny. Ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudu v dané věci byla odmítnuta jako neopodstatněná. Podobně též ve věci projednávané u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 1338/23. Prakticky totožné připomínky stěžovatelky v obdobných věcech tak byly Ústavním soudem již opakovaně přezkoumány, byť v jiných řízeních. 11. Ústavněprávní ochrana vlastnického práva vyplývající z čl. 11 Listiny nebo čl. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy nezahrnuje právo uspět ve sporu o vlastnické právo před obecnými soudy. Skutečnost, že jako vlastníci byli určeni vedlejší účastníci bez dalšího neznamená, že bylo zasaženo do tohoto práva stěžovatelky, když z rozhodnutí obecných soudů naopak vyplývá, že ta nikdy nositelkou vlastnického práva nebyla. 12. Jde-li o výklad § 5 odst. 3 zákona o půdě, vyložily jej obecné soudy v souladu s ustálenou praxí tak, že jeho porušení zakládá absolutní neplatnost právního jednání (srov. např. nález ze dne 30. 1. 2001 sp. zn. I. ÚS 243/98). Opačný přístup by vedl k popření restitucí, k vyprázdnění jejich smyslu. V tomto je třeba respektovat nález ze dne 23. 5. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 10/16. Formalistické rozlišení správkyně konkurzní podstaty a úpadce (povinné osoby) zdůrazňované stěžovatelkou na těchto závěrech o neplatnosti nic měnit nemůže, úpadce byl povinnou osobou, přičemž na správce přešlo opr