III.ÚS 3187/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3187/19 ze dne 3. 12. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Kamily Cigánikové, zastoupené Mgr. Adamem Biňovcem, advokátem, sídlem Bykoš 41, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. července 2019 č. j. 1 As 318/2018-41 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 27. srpna 2018 č. j. 59 A 82/2017-51, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Libereckého kraje, sídlem U Jezu 642/2, Liberec, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl. 2 odst. 3 Ústavy, jakož i její právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Magistrát města Liberec (dále jen "magistrát") rozhodnutím ze dne 31. 3. 2017 č. j. MML029729/17/1174/OD/Hai shledal stěžovatelku odpovědnou za správní delikt provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen "zákon o silničním provozu"), ve spojení s porušením § 10 odst. 3 téhož zákona. Správního deliktu se stěžovatelka měla dopustit tím, že jako provozovatelka vozidla tovární značky BMW státní poznávací značky XXX nezajistila, aby při užití motorového vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovené zákonem o silničním provozu, když dne 12. 7. 2016 minimálně v době od 13:02 do 13:09 hod. v ulici X v L. stál řidič s výše uvedeným vozidlem na vyhrazeném parkovišti s parkovacím automatem (označeném dopravní značkou IP 13c) bez viditelně umístěného platného dokladu o zaplacení parkovného, čímž byl porušen § 4 písm. c) zákona o silničním provozu a jednání vykazovalo znaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona. Proti rozhodnutí magistrátu podala stěžovatelka odvolání, které vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 28. 6. 2017 č. j. OD 664/17-2/67.1/17180/NL zamítl a rozhodnutí magistrátu potvrdil. 3. Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadla stěžovatelka žalobou, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 27. 8. 2018 č. j. 59 A 82/2017-51 zamítl. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že stěžovatelka byla vyzvána k podání vysvětlení výzvou k úhradě podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu ze dne 8. 11. 2016, na kterou nereagovala, resp. nesdělila údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Již v této fázi řízení měla stěžovatelka magistrát informovat o převodu vlastnického práva k vozidlu, s nímž byl přestupek spáchán, i když si totožností řidiče vozidla v době spáchání přestupku nemohla být jistá. Za situace, kdy neexistovaly skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti konkrétní osobě, magistrát postupoval správně, pokud věc odložil a následně zahájil správní řízení o správním deliktu. Dle karty vozidla obsažené ve správním spise je vlastníkem a provozovatelem předmětného vozidla stěžovatelka, proto je nepochybně odpovědná za to, aby s tímto vozidlem nebyla porušována pravidla silničního provozu, a to bez ohledu na to, zda již toto vozidla prodala. Jedinou možností, jak se této odpovědnosti může provozovatel vozidla zprostit (mimo označení skutečného řidiče), je možnost liberace podle § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu. Ten však stanoví toliko dva liberační důvody, a to jestliže provozovatel prokáže, že v době před porušením povinnosti řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích a) bylo vozidlo, jehož je provozovatelem, odcizeno nebo byla odcizena jeho tabulka s přidělenou státní poznávací značkou, nebo b) podal žádost o zápis změny provozovatele vozidla v registru silničních vozidel. Z jiných než uvedených důvodů (např. samotné změny vlastnictví bez následného nahlášení v registru vozidel) není zproštění odpovědnosti provozovatele možné - nelze je rozšiřovat na rámec zákona. Krajský soud uzavřel, že na tomto závěru nic nemůže změnit ani stěžovatelkou zdůrazňovaná skutečnost, že k provedení přepisu vozidla zmocnila kupujícího. Pokud k provedení "odhlášení" vozidla stěžovatelka zmocnila kupujícího, svěřila mu dobrovolně další osud stavu v registru vozidel zapsaných údajů, včetně údaje o vlastníkovi (provozovateli) předmětného vozidla a její jednání lze označit minimálně za velice neobezřetné. K otázce nutnosti zkoumání materiální stránky přestupku krajský soud odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které § 125f zákona o silničním provozu nikde nezmiňuje, že by podmínkou odpovědnosti provozovatele vozidla bylo zaviněné porušení povinnosti stanovené v § 10 odst. 3 téhož zákona, naopak terminologie užitá při definici správního deliktu, stejně jako i konstrukce odst. 5, odpovídající klasickému vymezení liberačních důvodů u objektivní odpovědnosti, nenechává na pochybách, že zavinění se v řízení o odpovědnosti provozovatele vozidla nezkoumá. 4. Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 27. 7. 2019 č. j. 1 As 318/2018-41 zamítl. Nejvyšší správní soud se v odůvodnění napadeného rozsudku zabýval stěžovatelkou poukazovaným nálezem sp. zn. Pl. ÚS 15/16 ze dne 16. 5. 2018 (116/2018 Sb.), ve kterém Ústavní soud zkoumal objektivní odpovědnost provozovatele vozidla za porušení povinností řidiče z pohledu požadavků vyplývajících z ústavního pořádku, přičemž dospěl k závěru, že právní úprava obsažená v § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu ústavnímu pořádku neodporuje. Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžovatelka tvrdící, že výčet liberačních důvodů uvedených v § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu je demonstrativní, nikoliv taxativní, a že Ústavní soud při posuzování přípustnosti objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla vycházel z požadavku splnitelnosti právní povinnosti, interpretuje závěry citovaného nálezu Ústavního soudu značně extenzivně a směšuje přitom dvě otázky - otázku objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla (která nastupuje subsidiárně ve vztahu ke stíhání řidiče vozidla) a otázku, kdo je podle příslušné právní úpravy provozovatelem vozidla. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s krajským soudem v tom, že za platné právní úpravy jsou postavení provozovatele vozidla podle § 2 písm. b) zákona o silničním provozu a jeho odpovědnost za správní delikt podle § 125f odst. 1 téhož zákona spojeny se zápisem vlastníka nebo jiné osoby v registru silničních vozidel jako provozovatele vozidla, nikoli s pouhým vlastnictvím vozidla. V posuzované věci je tedy dle Nejvyššího správního soudu nerozhodné, kdo je vlastníkem vozidla ve smyslu předpisů soukromého práva, podstatné je, kdo je jako provozovatel vozidla zapsán v registru silničních vozidel. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje své přesvědčení, že správní orgány i správní soudy vystavěly svou argumentaci na značně mechanickém výkladu pojmu "provozovatel", jež vychází z důvodové zprávy k zákonu č. 239/2013 Sb., podle které záměrem změny definice provozovatele vozidla je, aby za provozovatele vozidla ve smyslu zákona o silničním provozu byl považován subjekt zapsaný jako provozovatel vozidla v registru silničních vozidel, a není-li takový subjekt, pak se provozovatelem vozidla rozumí vlastník silničního vozidla. Stěžovatelka má za to, že ve vztahu k období, v němž nebyl součástí právního řádu § 8a zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb. (dále jen "zákon o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích"), který umožňuje dosáhnout změny zápisu i přes nesoučinnost nového vlastníka), by měl být § 2 písm. b) zákona o silničním provozu, podle kterého provozovatel vozidla je vlastník nebo jiná osoba, která je jako provozovatel zapsána v registru silničních vozidel podle zvláštního právního předpisu nebo obdobné evidenci jiného státu, vykládán tak, že provozovatelem je vždy skutečný vlastník, není-li jako provoz