III.ÚS 3236/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3236/20 ze dne 16. 3. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky R. M., zastoupené JUDr. Pavlem Kiršnerem, advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2020 č. j. 25 Cdo 142/2020-749, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. srpna 2019 č. j. 3 Co 78/2018-680 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. května 2017 č. j. 36 C 225/2010-504, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a M. K., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z obsahu spisu Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") sp. zn. 36 C 225/2010, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Krajský soud rozsudkem ze dne 2. 5. 2017 č. j. 36 C 225/2010-504 zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala, aby vedlejší účastnici bylo uloženo v časopisu ODRAZ uveřejnit omluvu ve znění "M. K., jako pracovnice sociální komise MěÚ R., sdělila psychiatričce J. K., pro účely falešného psychiatrického ambulantního chorobopisu, který byl veden na paní R. M., že paní R. M. zavrhla svého syna, dále, že "psychický stav paní M. kolísá, jsou na ni občasné stížnosti, obviňování, slovní agresivita, nikoliv brachiální... už si všichni zvykají..." a dále, že při jednání sociální komise a do zápisu sociální komise uvedla, že "při osobním jednání s pí. M. bylo konstatováno, že se jedná o osobu s malou mírou tolerance, konfliktní a domníváme se nevhodnou pro zařízení tohoto typu. Z výše uvedeného důvodu nedoporučujeme další pobyt pí. M. v DPS a ... její pobyt nebyl pro obyvatele (míněno DPS) přínosem..." Tyto informace nejsou pravdivé. Za újmu, kterou jsem tímto paní R. M. způsobila, se omlouvám. M. K." (I. výrok), dále zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka po vedlejší účastnici domáhala zaplacení finanční náhrady nemajetkové újmy 250 000 Kč (II. výrok), i žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala, aby J. K. bylo uloženo skartovat ambulantní psychiatrický chorobopis, vedený na jméno stěžovatelky a zaplatit stěžovatelce finanční náhradu nemajetkové újmy 250 000 Kč (III. a IV. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (V. - VII. výrok). 3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudek krajského soudu potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho závěrem, že výroky vedlejší účastnice nebyly způsobilé jakkoliv zasáhnout do osobnostních práv stěžovatelky, když šlo o vyjádření subjektivního názoru vedlejší účastnice na chování a povahu stěžovatelky, jak je vnímala na základě svých osobních zkušeností, tedy o hodnotící soudy, které nelze podrobit důkazu pravdy. Navíc se jednalo o výroky s pravdivým základem (v řízení bylo prokázáno, že někteří obyvatelé domova vnímali stěžovatelku jako osobu s konfliktním chováním, zasahující do chodu komunity obyvatel domova způsobem, jenž narušil jeho poklidnou atmosféru), byly vyjádřeny korektním, kultivovaným způsobem bez jakýchkoliv vulgárních či expresivních výrazů, a vedlejší účastnice je pronesla v rámci výkonu své funkce v sociální komisi při posuzování vhodnosti pobytu stěžovatelky v domově s pečovatelskou službou, tedy výroky činila s legitimním cílem. 4. Rozsudek vrchního soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že se rozsudek vrchního soudu neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že napadené usnesení Nejvyššího soudu nebylo řádně odůvodněno, neboť soud se zabýval pouze samotným zásahem do osobnosti stěžovatelky, tvrzená procesní pochybení však ponechal zcela bez povšimnutí. Šlo o řadu vzájemně rozporných důkazů, přičemž soudy se přiklonily vždy k jednomu z nich, aniž by dostatečně vysvětlily, proč důkazy nabízející jiný skutkový stav neprovedly. Obecné soudy například vycházely ze sdělení vedlejší účastnice, že stěžovatelka zavrhla svého syna, byť bylo prohlášením a výslechem syna stěžovatelky nade vši pochybnost prokázáno, že je takové tvrzení zcela absurdní. Taktéž tvrzené problémy s ostatními obyvateli domova s pečovatelskou službou jsou vyloučeny ve spise založeným úředním záznamem Policie České republiky ze dne 9. 3. 2010, č. j. KRPS-10492-62/TČ-2009-011681-HB, který dokládá vyjádření 18 osob, z nichž si nikdo žádné agresivity, konfliktního jednání či psychických problémů stěžovatelky nevšiml, soud se přesto přiklonil k tvrzení vedlejší účastnice a K. Stejně tak se soudy nepozastavily nad skutečností, že ve spise jsou evidovány dvě verze chorobopisů, jedna na č. l. 62 a druhá na č. l. 621-623. Nedostatkem řádného odůvodnění trpí podle stěžovatelky i část odůvodnění rozsudku krajského soudu, který uvedl, že ostatní provedené důkazy nehodnotil ani neprovedl další navrhované důkazy, neboť nejsou pro věc podle názoru soudu podstatné. Vrchní soud svým rozhodnutím nedostatečné odůvodnění krajského soudu aproboval, v čemž spatřuje stěžovatelka vadu, pro kterou mělo být toto rozhodnutí Nejvyšším soudem zrušeno. Stěžovatelka taktéž nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že předmětné výroky nebyly způsobilé zasáhnout do jejích osobnostních práv, neboť nemohly vést ke snížení její vážnosti v očích veřejnosti. Ve věci bylo prokázáno, že evidenci stěžovatelky na psychiatrii v R. pořizovala vedlejší účastnice, tato skutečnost je uvedena ve výpovědi K. v úředním záznamu Policie České republiky v L. ze dne 24. 4. 2009. V návaznosti na sdělení těchto nepravdivých informací pak K. vytvořila psychiatrický chorobopis, který byl posléze využit v konfliktu sociální komise se stěžovatelkou v úmyslu ukončit její pobyt v domově s pečovatelskou službou. Jednání vedlejší účastnice tak mělo zcela shodný následek, jako kdyby předmětně výroky pronesla veřejně. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud předně konstatuje, že jako orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy soudů (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce a nerespektují hodnotový základ právního řádu daný zejména ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže rozhodování obecných soudů nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva). Ústavní soud ve věci stěžovatelky neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. 8. Ústavní soud především zohlednil, že stěžovatelka v ústavní stížnosti předestřené námitky uplatnila již v řízení před obecnými soudy, proto se zaměřil pouze na to, zda se jimi soudy zabývaly a náležitě ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly, ostatně nevypořádání se s argumentací stěžovatelky soudy bylo základní námitkou ústavní st