Ústavní soud III.ÚS 3371/20 – Podvod

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 4 T 4/2018 ze dne 11. 10. 2019 byl L. V. (dále jen "obžalovaný") zproštěn obžaloby, pro skutek související s paděláním listinných akcií, ve kterém byl obžalobou spatřován zločin zpronevěry podle § 226 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník") a zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 tr. zákoníku, zločin křivého obvinění podle § 345 tr. zákoníku a pokus zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Proti napadenému rozsudku městského soudu podaly odvolání stěžovatelky, jako poškozené. Obžalovaný ani státní zástupce možnost podat odvolání nevyužili.

Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") odvolání stěžovatelek (poškozených) s odkazem na § 253 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zamítl. Uvedl, že odvolání je primárně zaměřeno proti zprošťujícímu výroku napadeného rozsudku městského soudu, a že poškozený není dle platné právní úpravy a letité judikatury osobou oprávněnou k podání odvolání zaměřeného do výroku o vině, případně do výroku zprošťujícího, s tím, že odkázal na usnesení vrchního soudu ze dne 13. 12. 1995 sp. zn. 5 To 96/93.

Stěžovatelky podaly proti usnesení vrchního soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. řádu, neboť dospěl k závěru, že dovolání byla podána neoprávněnými osobami.

Za tohoto stavu podaly stěžovatelky ústavní stížnost, přičemž uvádí, že vyčerpaly všechny opravné prostředky a splnily tak podmínku podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Před posouzením ústavní stížnosti je povinností Ústavního soudu zkoumat, zda jsou splněny zákonné požadavky kladené na takový návrh zákonem o Ústavním soudu. V posuzované věci Ústavní soud shledal, že tomu tak není.

Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu má právo podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba, pokud tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní stížnost musí být podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, se kterým je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Bylo-li usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelkám doručeno dne 21. 9. 2020, jak v ústavní stížnosti uvádí (bod I. ústavní stížnosti), je třeba ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. 12. 2020 považovat za opožděně podanou.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako opožděně podanou.