III.ÚS 3477/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3477/16 ze dne 8. 11. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeňky Holasové, zastoupené Mgr. Lucií Hladkou, MA, advokátkou, sídlem Orlí 483/1, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. července 2016 č. j. 20 Co 420/2015-944 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 11. června 2015 č. j. 69 Nc 3981/2007-923, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip právního státu podle čl. 1 Ústavy, a v důsledku toho i právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. 2. Napadeným usnesením Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") byl v exekuční věci vedlejší účastnice (jako oprávněné) zamítnut návrh stěžovatelky (jako povinné) ze dne 12. 5. 2015 na odklad exekuce nařízené exekučním příkazem vydaným soudním exekutorem Mgr. Jaroslavem Homolou, Exekutorský úřad Brno-město, ze dne 7. 4. 2015 č. j. 030 EX 1488/07-234 přikázáním všech postižitelných pohledávek stěžovatelky za dlužníkem - Českou pojišťovnou, a. s. Uvedený soud dospěl k závěru, že nelze očekávat, že by exekuce mohla být zastavena [§ 266 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") ve spojení s § 52 odst. 1 exekučního řádu], neboť stěžovatelčina žaloba na vyloučení věcí podle § 267 odst. 1 o. s. ř. nemůže být úspěšná. 3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") shora označeným usnesením rozhodnutí městského soudu jako věcně správné potvrdil, přičemž se plně ztotožnil s jeho závěry. II. Argumentace stěžovatelky 4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že napadená soudní rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná pro nedostatečné odůvodnění a že vycházejí z nesprávné aplikace procesních předpisů, a to z toho důvodu, že uvedené soudy neposoudily návrh na odklad exekuce podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). V daném řízení nebyla zastoupena advokátem, přičemž obecné soudy přehlédly, že návrh na zastavení exekuce odůvodnila rovněž svými osobními poměry, tj. důvodem pro odklad exekuce ve smyslu § 266 odst. 1 o. s. ř., když uvedla, že nesouhlasí s exekučním příkazem, není nikde zaměstnána, nemá žádný příjem, a tudíž nemá z čeho hradit zdravotní pojištění, a že její dluh vůči vedlejší účastnici je vymáhán nemorálním způsobem a nespravedlivě. Stěžovatelka tak dle svých slov nesporně poukazovala na nepříznivé následky výkonu rozhodnutí a svou tíživou životní situaci, přičemž bylo zřejmé, že vedlejší účastnice by odkladem exekuce vážně poškozena nebyla. Krajský soud přitom uvedl, že je možné odložit exekuci podle tohoto ustanovení, ovšem důvody, které uvedla, se nezabýval. A pokud uvedené soudy měly za to, že její tvrzení jsou nedostatečná, měly ji vyzvat k odstranění vad podání, což však neučinily. 5. Kromě toho stěžovatelka namítla, že obecné soudy vycházely z výsledku nesouvisejícího řízení (resp. z řízení o jiné její vylučovací žalobě z roku 2011) a na jeho základě dovodily, že i nyní podaná žaloba by nebyla důvodná. Svou žalobu sama nadepsala jako žalobu vylučovací, to však neznamená, že by jí soud nutně nemohl vyhovět, neboť ustanovení § 267 o. s. ř. neomezuje její podání pouze na třetí osoby, především ale nelze předvídat výsledek řízení, není-li ukončeno, navíc v něm, jak stěžovatelka dále uvádí, hodlá využít veškeré prostředky procesní obrany. Ve zmíněné žalobě tvrdila, že pohledávka z pojistné smlouvy nemůže být exekucí postižena, neboť "tuto smlouvu potřebuje k uspokojování svých hmotných potřeb a její postižení by s ohledem na tíživou osobní situaci [...] bylo v rozporu s dobrými mravy". Tuto smlouvu uzavřela mimo jiné pro případ poškození svého zdraví a soud by podané žalobě měl vyhovět. 6. Stěžovatelka také poukázala na to, že městský soud označil za oprávněnou Regionální pobočku Brno Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky (dále též jen "VZP ČR"), z čehož vyvodila, že za oprávněnou považoval tuto pobočku, a tudíž že jednal s osobou, která nemá právní subjektivitu, neboť jen VZP ČR je podle § 2 odst. 2 zákona č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 551/1991 Sb.), právnickou osobou, přičemž krajský soud tuto vadu nenapravil, když v záhlaví svého rozhodnutí uvedl samotnou VZP ČR a dále se danou skutečností nezabýval. III. Procesní předpoklady projednání návrhu 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 10. Pokud stěžovatelka namítla, že obecné soudy měly předmětné podání - vzhledem k jeho obsahu - posoudit (také) jako návrh na odložení exekuce podle § 266 odst. 1 o. s. ř., Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit správnost daného posouzení, nýbrž jeho ústavní konformitu, tj. zda postup obecných soudů v tomto směru nenese prvky libovůle, resp. zda jejich závěry nejsou vadné natolik, že je lze označit za "extrémní". K takovému závěru však nedospěl. Z ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelka v soudním řízení měla vyslovit mj. nesouhlas s exekučním titulem, resp. s tím, že je vedlejší účastnicí exekučně vymáhán, a měla zmínit, že její životní situace je tíživá. To koresponduje i s obsahem odvolání proti napadenému usnesení městského soudu, jehož kopie byla přiložena k ústavní stížnosti. V něm stěžovatelka obsáhle argumentovala s odvoláním na ustanovení § 266 odst. 2 o. s. ř., přičemž na uvedené skutečnosti poukázala okrajově a jen v souvislosti s důvody ve smyslu tohoto ustanovení. Ze zmíněného odvolání je přitom patrno, že se stěžovatelka v dané právní problematice dostatečně orientuje, a text ustanovení § 266 odst. 1 o. s. ř. dle názoru Ústavního soudu neklade žádné zvláštní nároky, pokud jde o pochopení jeho významu (smyslu). Jestliže za této situace měl městský soud údajně nesprávně interpretovat stěžovatelčin návrh, a zabýval se jen podmínkami ve smyslu § 266 odst. 2 o. s. ř., mohla (a měla) se stěžovatelka bránit již v odvolání, což neučinila. Navíc by - ve srovnání s ústavní stížností - bylo nepochybně efektivnější podat nový (řádný) návrh na odklad exekuce opírající se o ustanovení § 266 odst. 1 o. s. ř., neboť Ústavní soud se může zabývat pouze otázkou, zda z hlediska ústavnosti obstojí (implicitní) závěr obecných soudů, že v souzené věci nebyl podán návrh podle citovaného ustanovení (viz výše), a nikoliv tedy, zda podmínky pro odklad exekuce podle tohoto ustanovení byly naplněny, neboť tuto otázku náleží posuzovat jen obecným soudům. 11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti také vytkla obecným soudům, že při posuzován