III.ÚS 3492/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3492/22 ze dne 30. 5. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Mgr. Šimonem Baliharem, advokátem, sídlem Žižkova 1737/52, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2022 č. j. 30 Cdo 3136/2021-927, části I. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2021 č. j. 30 Co 151/2021-891 a II. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. února 2021 č. j. 10 C 187/2013-799, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavě zaručená práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 10 C 187/2013, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud rozsudkem ze dne 2. 2. 2021 č. j. 10 C 187/2013-799 uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli z titulu náhradu škody, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem notářky JUDr. Miroslavy Szabové, částku 985 324,25 Kč s příslušenstvím (I. výrok), přičemž ve vztahu ke zbývající části žalobního požadavku představované částkou 1 744 675,75 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (II. výrok). Dále obvodní soud uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení v částce 1 919,58 Kč (III. výrok) a oba účastníky řízení zavázal k náhradě nákladů řízení státu (IV. a V. výrok). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 1. 6. 2021 č. j. 30 Co 151/2021-891 rozsudek obvodního soudu změnil tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli 556,63 Kč s příslušenstvím, jinak se rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku pod bodem II. a ve vyhovujícím výroku pod bodem I. potvrzuje. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto zčásti pro vady [§ 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")] a zčásti jako nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. II. Argumentace stěžovatele 3. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že neunesl důkazní břemeno ohledně uhrazení kupní ceny ve výši 180 000 Kč a 1 550 000 Kč, a náhrada škody v této výši mu proto nebyla přiznána. Stěžovatel je přesvědčen, že předložil dostatek důkazů k prokázání svého tvrzení o zaplacení kupní ceny v uvedené výši, zejména přihlášku pohledávek stěžovatele do insolvenčního řízení sp. zn. KSPL 20 INS 20380/2011, upravený seznam přihlášených pohledávek v insolvenčním řízení sp. zn. KSPL 20 INS 20380/2011 ze dne 25. 3. 2013 a výdajové pokladní doklady ze dne 1. 3. 2010 a 2. 3. 2010 na částky 90 000 Kč. Taktéž výslech svědků A. M. a P. V. potvrdil, že kupní cena za nemovitosti v celé výši 2 730 000 Kč byla společností X uhrazena, a že P. V. jako jednatel prodávající převzal část kupní ceny za nemovitosti ve výši 180 000 Kč. Jde-li o zaplacení části kupní ceny ve výši 1 550 000 Kč, stěžovatel k důkazu předložil výdajový pokladní doklad ze dne 25. 2. 2010 na částku 310 000 Kč, výdajový pokladní doklad ze dne 26. 2. 2010 na částku 310 000 Kč, výdajový pokladní doklad ze dne 1. 3. 2010 na částku 310 000 Kč, výdajový pokladní doklad ze dne 2. 3. 2010 na částku 310 000 Kč a výdajový pokladní doklad ze dne 4. 3. 2010 na částku 310 000 Kč. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 22. 3. 2016 č. j. 1T 219/2011-1068 byl P. V. odsouzen kromě jiného za to, že v období od 26. 2. 2010 do 4. 3. 2010 převzal od společnosti X v pěti splátkách celkovou finanční hotovost ve výši 1 550 000 Kč za prodej nemovitostí. Uvedl-li městský soud, že vázanost soudu v civilním řízení trestním rozsudkem se uplatní toliko vůči osobám, které mohly skutkově a právně argumentovat a činit procesní návrhy v trestním řízení, nikoli však vůči těm osobám, které takového postavení v trestním řízení nepožívaly, stěžovatel namítá, že stát prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení, zejména pak prostřednictvím státního zástupce, nepochybně je jako strana účastníkem každého trestního řízení, a v rámci těchto řízení může bez jakéhokoliv omezení skutkově i právně argumentovat, navrhovat a provádět důkazy atd. Stěžovatel má za to, že i kdyby bezpodmínečná vázanost ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. nebyla dána (jak uvádí obecné soudy), je rozsudek v trestní věci nepochybně významným důkazem, když vina i z hlediska všech rozhodných skutkových aspektů (v daném případě převzetí částky 1 550 000 Kč P. V.) musí být v trestním řízení prokázána nade vší pochybnost. Skutkové zjištění obvodního a městského soudu o tom, že k úhradě celé kupní ceny nedošlo, je proto podle stěžovatele v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykazuje znaky libovůle. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 4. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). IV. Posouzení opodstatněnosti a přípustnosti ústavní stížnosti 5. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 6. Jde-li o část tvrzené úhrady kupní ceny ve výši 1 000 000 Kč, obecné soudy v kontextu ostatních důkazů uvěřily tomu, že společnost X skutečně částku 1 000 000 Kč manželům S. uhradila. 7. Soudy však neměly za prokázané, že byla ve skutečnosti zaplacena částka 180 000 Kč jako platba kupní ceny nemovitostí, která měla být hrazena k rukám P. Obvodní soud poukázal na rozpory ve výpovědi P. V. v rámci trestního řízení a řízení civilního, a dále na skutečnost, že v obou řízeních tento svědek tvrdil, že finance bezprostředně použil k úhradě úvěru společnosti Y. Z předložené úvěrové smlouvy a dokladů o platbách splátek úvěru až z května, června a července roku 2010 však podle obvodního soudu nevyplývá, že by P. V. finance skutečně obdržel, ani to, že by v březnu 2010 byly skutečně tyto prostředky použity k tvrzené bezprostřední úhradě úvěru, jak bylo tvrzeno. Ze samotné existence výdajových a pokladních dokladů na částku 90 000 Kč ze dne 1. 3. 2010 a 2. 3. 2010 soud zjistil, že jednoduché výdajové pokladní doklady byly podepsány na straně vydávajícího, tj. plátce za žalobce panem M. a na straně příjemce panem V. Skutečnou realizaci plateb ve prospěch Y tyto doklady nedokládají, resp. tento závěr nebyl věrohodný, neboť se jejich podpisu jednak účastnily osoby na prokázání realizace platby zainteresované (v situaci, kdy prodávající je již reálně v úpadku, jak bude zanedlouho poté zjištěno), navíc použití plateb na úvěr Y popřel svědek M. (který finance vydával) a nadto nebyla prokázána tvrzení stěžovatele o účelu obou těchto plateb (použití na platbu úvěru). Obvodní soud dovodil, že P. V. platby na základě těchto dokladů převzal, nicméně nikoli jako platbu pro Y, ale pravděpodobně jako neurčitou kompenzaci za závazky, které za tuto společnost již sám hradil (čemuž nasvědčuje jeho výpověď v rámci trestního řízení). 8. Obecné soudy neměly taktéž za prokázané, že byla skutečně zaplacena zbývající část kupní ceny ve výši 1 550 000 Kč, která měla být uhrazena společností X prodávajícímu k rukám pana P. V. Obvodní soud poukázal na rozpory ve výpovědi svědka P. V., který v civilním řízení tvrdil, že finance v h