III.ÚS 3555/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3555/20 ze dne 27. 4. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti TRANSKOREKTA, s. r. o., sídlem Plaská 622/3, Praha 5, zastoupené advokátem JUDr. Vladimírem Doležalem, sídlem Strašínská 3205/11, Praha 10, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2020 č. j. 29 Cdo 3044/2018-1949, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. ledna 2018 č. j. 9 Cmo 24/2010-1871 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. ledna 2010 č. j. 12 Cm 188/2003-821, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, a JUDr. Věry Záděrové, správkyně konkursní podstaty, sídlem Nádražní 731/165, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno zejména její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Stěžovatelka se žalobou doručenou Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") dne 11. 11. 2003 domáhala vůči vedlejší účastnici, resp. původnímu správci konkursní podstaty úpadce, obchodní společnosti OSTRAMO, VLČEK, s. r. o. (dále jen "úpadce"), vyloučení více než 100 nemovitostí nacházejících se v katastrálních územích Mariánské Hory a Přívoz, obec Ostrava, zapsaných na listech vlastnictví č. 810 a č. 1488 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce. Stěžovatelka tvrdila, že předmětné nemovitosti nabyla od úpadce na základě kupních smluv ze dne 1. 9. 1997 a 3. 9. 1997 (dále jen "kupní smlouvy"). Byť stěžovatelka připustila, že kupní smlouvy byly uzavřeny v posledních šesti měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu úpadce, nešlo o neúčinné právní úkony podle § 15 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v tehdy účinném znění (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), neboť sjednaná kupní cena nebyla pro úpadce nápadně nevýhodná a odpovídala skutečné ceně nemovitostí. 3. Krajský soud žalobu stěžovatelky napadeným rozhodnutím zamítl (výrok I.) a uložil jí povinnost k náhradě nákladů řízení (výroky II. až V.). Vzhledem k podstatě ústavní stížnosti postačí uvést, že kupní smlouvy shledal krajský soud jako platné, avšak neúčinné podle § 15 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání. Krajský soud dospěl k závěru, že k převodu předmětných nemovitostí došlo za nápadně nevýhodných podmínek, a to v posledních šesti měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu úpadce. V odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že úpadce nabyl předmětné nemovitosti spolu s dalšími pozemky, jež byly ekologicky zatíženy, v roce 1992 v rámci tzv. velké privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, v tehdy účinném znění. Prodejem nemovitostí stěžovatelce přitom došlo rovněž k převodu provozních částí podniku úpadce, z nichž by bylo možno vytvářet zisk na likvidaci odpadu z lagun ve vlastnictví úpadce. Ze znaleckého posudku zpracovaného soudním znalcem Doc. Ing. Ivanem Landou, DrSc. vyplynulo, že obvyklá cena souboru nemovitostí ke dni 25. 1. 2001 činila při nezohlednění nákladů demolice částku nejméně 29 035 095 Kč, přičemž kupní cena byla v předmětných kupních smlouvách stanovena na 140 000 Kč, resp. na 2 200 000 Kč v případě druhé kupní smlouvy ve znění jejího dodatku. Takto nízká kupní cena byla stěžovatelkou odůvodněna nutností provést nákladnou dekontaminaci pozemků. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí též poukázal na zásadní personální propojení úpadce a stěžovatelky, které jen posílilo závěr soudu o neúčinnosti kupních smluv. 4. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") v pořadí již druhým svým rozsudkem potvrdil rozsudek krajského soudu, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky na vyloučení předmětných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty. Doplnil přitom dokazování znaleckým posudkem znaleckého ústavu, obchodní společnosti STAVEXIS, s. r. o. ze dne 21. 7. 2017, na jehož základě dospěl k závěru o "porušení ekvivalentnosti vzájemných plnění", a tudíž i neúčinnosti kupních smluv podle § 15 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání. Zdůraznil taktéž, že soudní znalec přihlédl k zatížení nemovitostí tzv. starou ekologickou zátěží s tím, že "velká část areálu byla postupně kontaminována již několik desítek let povodní v roce 1997 a před uskutečněním prodeje části původního rozsáhlého areálu". 5. Proti rozhodnutí vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud uvedl, že dovolání (již druhé v její věci) shledal podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přípustné "k řešení právních otázek... týkajících se dokazování znaleckým posudkem, v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v daných souvislostech dosud beze zbytku nezodpovězených". Dovolání stěžovatelky však zamítl jako nedůvodné. Zdůraznil, že "otázku, zda měl znalec při určení obvyklé ceny sporných nemovitostí přihlédnout k územnímu rozhodnutí, odvolací soud správně vyřešil již při samotném zadání znaleckého úkolu". Uvedl taktéž, že potvrzení názoru stěžovatelky "o významu ekologické zátěže (a nákladů na demolice) by ve svém důsledku znamenala, že by převod sporných nemovitostí byl vlastně ku prospěchu úpadci; takový přístup je zjevně chybný, když podstatné [poměřováno kritérii ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání] je, zda se úpadci dostalo za (převedené) sporné nemovitosti přiměřeného (posuzováno z hlediska jeho využití pro uspokojení pohledávek věřitelů v konkursu) protiplnění, nikoli to, zda dovolateli vznikla (mohla vzniknout) povinnost k nápravě závadného stavu (k odstranění ekologické zátěže) nebo povinnost nést náklady spojené s demolicí... Pro určení výše obvyklé ceny sporných nemovitostí považuje Nejvyšší soud za právně nevýznamnou i námitku týkající se (ne)možnosti financování nákladů na odstranění ekologické zátěže z veřejných zdrojů... Námitka, podle níž znalec (nesprávně) ocenil (i) zařízení energocentra, které nebylo (podle jeho názoru) předmětem kupních smluv, je jednak (z hlediska dopadu na výši obvyklé ceny) neurčitá, jednak dovolatel jejím prostřednictvím zpochybňuje skutkové zjištění ohledně předmětu kupních smluv". 6. Otevřela-li stěžovatelka otázku (ne)podjatosti doc. Ing. RNDr. Ivana Landy, DrSc., Nejvyšší soud uvedl, že tento byl ve vztahu ke znaleckému posudku provedenému vrchním soudem osobou odlišnou od znalce. Skutečnost, že znalec ve znaleckém posudku ze dne 21. 7. 2017 mimo jiné zmínil i přechozí znalecké posudky k ekologické zátěži v areálu úpadce vypracované Doc. Landou, je vzhledem k formulovaným závěrům ohledně "významu" ekologické zátěže nepodstatná. Nejvyšší soud dále neshledal opodstatněnou ani výhradu stěžovatelky, podle níž vrchní soud "nerespektoval závazný právní názor vyslovený Nejvyšším soudem ve zrušujícím rozsudku ze dne 18. 12. 2014. V označeném rozsudku totiž Nejvyšší soud vytkl odvolacímu soudu, že nesprávně nedoplnil dokazování za účelem zjištění obvyklé ceny sporných nemovitostí k rozhodnému datu. Skutečnost, že odvolací soud v dalším průběhu řízení uložil znalci, aby doplnil předchozí znalecký posudek... a stanovil k rozhodnému datu (25. 8. 1998) obvyklou cenu jednotlivých nemovitostí, které byly předmětem kupních smluv, a nikoli souboru těchto nemovitostí, je z hlediska věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu (závěru o tom, že kupní smlouvy jsou neúčinnými právními úkony...) nepodstatná". II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka popisuje skutkový stav věci a obsah soudních rozhodnutí, včetně petitem ústavní stížnosti nenapadeného "prvního" rozsudku vrchního soudu ve věci ze dne 30. 6. 2011 č. j. 9 Cmo 24/2010-1129. Tvrdí, že soudy svým postupem porušily čl. 90 Ústavy, dále právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, právo na rovné postavení účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i práva zaručená čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny. 8. Znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem, obchodní společností STAVEXIS, s. r. o., pokládá stěžovatelka za nesprávný. Mimo jiné uvádí, že tento znalecký posudek nepřihlíží k zákonu č. 138/1973 Sb., o vodách, v tehdy účinném znění (dále jen "zákon o vodách z roku 1973")