III.ÚS 367/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 367/20 ze dne 17. 3. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Michala Lurie, zastoupeného Mgr. Martinou Jelínkovou, advokátkou se sídlem Prvního pluku 320/17, Praha 8, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, č. j. 27 Cdo 1018/2018-270, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2017, č. j. 62 Co 150/2017-246, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 5. 2016, č. j. 23 C 328/2009-189, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv zaručených v čl. 28, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně namítá, že rozhodnutím soudů došlo k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Stěžovatel uzavřel dne 31. 12. 2003 pracovní smlouvu s Pražským stavebním bytovým družstvem (dále jen "družstvo"), na jejímž základě měl jako zaměstnanec vykonávat činnost výkonného manažera. Za tuto činnost mu náležela mzda ve výši 10 000 Kč. Ke dni 30. 6. 2005 byl pracovní poměr ukončen dohodou. Téhož dne byla mezi stěžovatelem a družstvem uzavřena nová pracovní smlouva, na základě které vznikl ke dni 1. 7. 2005 pracovní poměr a v rámci které byla stanovena základní mzda ve výši 10 000 Kč. Dne 31. 12. 2007 byl k této smlouvě uzavřen dodatek, kterým byla zvýšena základní mzda na 30 000 Kč. V době uzavření pracovní smlouvy i jejího dodatku vykonával stěžovatel rovněž funkci předsedy představenstva družstva. 3. Dne 20. 4. 2009 byl na majetek družstva prohlášen konkurz. Žalovaný, jako insolvenční správce družstva, dal stěžovateli dopisem ze dne 24. 7. 2009 výpověď podle ustanovení § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"). Tento dopis byl stěžovateli doručen dne 28. 7. 2009 a pracovní poměr mu měl zaniknout uplynutím dne 30. 9. 2009. Stěžovatel následně družstvu oznámil, že trvá na tom, aby jej dále zaměstnávalo. Dne 30. 11. 2009 podal žalobu, kterou se podle ustanovení § 72 zákoníku práce domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. 4. Jak se podává z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, v záhlaví citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") byla tato žaloba zamítnuta. Obvodní soud ve věci rozhodoval v pořadí druhým rozsudkem poté, kdy jeho předchozí rozsudek ze dne 7. 4. 2014, č. j. 23 C 328/2009-96, kterým byla žaloba rovněž zamítnuta, byl k odvolání stěžovatele zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2014, č. j. 62 Co 359/2014-129, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud v odůvodnění citovaného usnesení konstatoval, že napadený rozsudek je částečně nepřezkoumatelný, neboť jeho odůvodnění nesplňuje náležitosti ustanovení § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Obvodnímu soudu vytkl, že nevysvětlil, v čem spatřuje naplnění uplatněného výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce. Odvolací soud dále (a především) uložil soudu I. stupně, aby zkoumal, zda mezi účastníky platně vznikl pracovní poměr a v případě kladné odpovědi se zabýval tím, zda byla stěžovateli dána výpověď z pracovního poměru, která splňuje všechny formální náležitosti ustanovení § 50 zákoníku práce a shora uvedený výpovědní důvod. 5. Pro právní posouzení nyní projednávaného případu bylo tudíž rozhodující, zda mezi účastníky platně vznikl na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 6. 2005 pracovní poměr. 6. Obvodní soud dospěl v ústavní stížností napadeném rozsudku k závěru, že předmětná pracovní smlouva byla neplatným právním úkonem, neboť "činnosti, které měl [stěžovatel] vykonávat podle pracovních smluv uzavřených s Pražským stavebním bytovým družstvem, vykonával jako výkonný manažer a nebyly odlišné od činností, které vykonával jako předseda." 7. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem závěry obvodního soudu potvrdil jako věcně správné. Městský soud přitom odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, č. j. 21 Cdo 4010/2014-213, týkající se týchž účastníků, z něhož se podává, že pracovní poměr na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 6. 2005 nevznikl, neboť tato pracovní smlouva je neplatná podle ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce (č. 65/1965 Sb.) pro rozpor se zákonem, když jejím předmětem jsou činnosti, které stěžovatel vykonával jako předseda představenstva družstva, tedy statutárního orgánu družstva. Dle městského soudu na uvedeném závěru nic nezměnil ani nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15, na nějž reagoval Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3613/2015, v němž dovolací soud setrval na předchozím názoru ohledně zákazu výkonu činnosti statutárního orgánu v pracovněprávním vztahu, nicméně své rozhodnutí s poukazem na citovaný nález argumentačně doplnil. 8. Dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu Nejvyšší soud odmítl ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení § 243c odst. 1, odst. 2 o. s. ř., neboť je shledal nepřípustným. Odkázal přitom na právní závěry vyslovené v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, jakož i na rozsudek ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3478/2016. 9. Z citované judikatury dovolacího soudu se podává, že činnost (člena) statutárního orgánu není závislou prací podle ustanovení § 2 odst. 1 zákoníku práce. Člen statutárního orgánu obchodní korporace a tato obchodní korporace si mohou ujednat, že se jejich vztah - v mezích nastavených kogentními právními normami - řídí zákoníkem práce. Mohou se tak odchýlit od ustanovení § 66 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen "obchodní zákoník") podle něhož se jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě. I poté by nicméně nebylo možné považovat člena statutárního orgánu (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za zaměstnance a obchodní korporaci za zaměstnavatele. Jejich vztah by zůstával vztahem obchodněprávním. 10. Případná "manažerská" smlouva, uzavřená na výkon některých činností spadajících do působnosti statutárního orgánu (zpravidla na výkon obchodního vedení), v níž byl sjednán režim zákoníku práce, by podle Nejvyššího soudu byla v podstatě dodatkem ke smlouvě o výkonu funkce dle ustanovení § 66 odst. 2 obchodního zákoníku, upravujícím vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jde-li o výkon části činností spadající do působnosti statutárního orgánu. Dovolací soud dále zdůraznil, že předmětná smlouva by nebyla neplatná jen proto, že ji její strany podřídily režimu zákoníku práce. Musela by však splňovat stejné požadavky co do formy, obsahu i potřeby jejího schválení příslušným orgánem obchodní korporace, jaké jsou kladeny na smlouvu o výkonu funkce. 11. S ohledem na shora předestřené závěry proto Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení konstatoval, že "smlouva uzavřená mezi účastníky dne 30. 6. 2005 není pracovní smlouvou a vztah mezi účastníky při výkonu funkce člena představenstva Pražského stavebního bytového družstva není vztahem pracovněprávním." Z uvedeného tudíž vyplývá, že v daném případě nebylo možné dovolat se určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, neboť pracovní poměr nikdy nevznikl. 12. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho shora uváděná základní práva. Stěžovatel považuje za nesprávný a neodůvodněný závěr o neplatnosti pracovní smlouvy pro rozpor s ustanovením § 242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce z roku 1965. Z odůvodnění napadených rozhodnutí mu není zřejmé, zda se uzavření pracovní smlouvy zákonu příčí nebo jej obchází, nebo zda se příčí dobrým mravům. Závěr obecných soudů o absolutní neplatnosti smlouvy považuje za rozporný se základními zásadami pracovního práva, neboť není odůvodněn ochranou zaměstnance jako slabší strany pracovněprávního vztahu. Uvádí, že v důsledku postupu ž