III.ÚS 3818/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3818/15 ze dne 14. 6. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Kateřiny Buchtové, zastoupené JUDr. Jiřím Novákem, advokátem, sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015 č. j. 21 Cdo 4167/2015-199, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. května 2015 č. j. 16 Co 33/2015-160, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a České televize, sídlem Na hřebenech II č. 1132/4, Praha 4, pobočky Televizní studio Ostrava, sídlem Dvořákova 2892/18, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se žalobou domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou jí dopisem ze dne 13. 5. 2013 dala vedlejší účastnice pro nadbytečnost podle § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen "zákoník práce"). Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 4. 12. 2014 č. j. 85 C 149/2013-109 ve výroku I. určil neplatnost této výpovědi, a ve výrocích II. až IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle okresního soudu v dané věci nebyla dána příčinná souvislost mezi organizačním rozhodnutím vedlejší účastnice a nadbytečností stěžovatelky, resp. organizační změna byla jen fiktivní a stěžovatelka se nestala nadbytečnou. Okresní soud měl za prokázané, že rozhodnutím vedlejší účastnice ze dne 9. 5. 2013 došlo ke zrušení pracovního místa "asistent ředitele" a současně bylo zřízeno nové pracovní místo "sekretářka-ekonom". Následně byla stěžovatelce vykonávající funkci asistentky ředitele dána výpověď, a na nové pracovní místo sekretářka-ekonom nastoupila jiná třetí osoba - jedna ze svědkyň v soudním řízení (dále jen "svědkyně"). Nově zřízené pracovní místo bylo podle okresního soudu obsahem vykonávaných činností shodné s místem původním, pouze bylo doplněno (rozšířeno) o některé činnosti ekonomické; nedošlo tedy k zúžení pracovní náplně, z níž by vyplývala nadbytečnost stěžovatelky. Okresní soud konstatoval, že zaměstnavatel má sice právo měnit skladbu svých zaměstnanců i dle aktuálních potřeb kvalifikací, avšak v daném případě bylo nové pracovní místo obsazeno svědkyní se středoškolským ekonomickým vzděláním, zatímco stěžovatelka má vysokoškolské ekonomické vzdělání; z výpovědi svědkyně nevyplynulo, že by již při nástupu na nové pracovní místo svými schopnostmi a znalostmi lépe splňovala požadavky vedlejší účastnice než stěžovatelka, a nebylo ani v řízení prokázáno, že by stěžovatelka nebyla schopna práci na novém pracovním místě vykonávat (dohodou bylo možno změnit druh práce sjednaný v její pracovní smlouvě). 2. K odvolání vedlejší účastnice rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 12. 5. 2015 č. j. 16 Co 33/2015-160 tak, že svým výrokem I. změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že žalobu stěžovatelky zamítl, a svými výroky II. až IV. rozhodl o náhradě nákladů obou soudních řízení. Podle krajského soudu nedošlo pouze k rozšíření pracovní náplně původního pracovního místa "asistent ředitele", toto původní pracovní místo není totožné s novou pracovní pozicí "sekretářka-ekonom", a nešlo jen o "kosmetickou" změnu pracovní náplně nebo o pouhé přejmenování pracovního místa; příčinná souvislost mezi rozhodnutím vedlejší účastnice a nadbytečností stěžovatelky byla dána. Podle krajského soudu bylo prokázáno, že část pracovní činnosti původní funkce asistenta již nebyla potřebná, neboť s nástupem nového ředitele bylo třeba vykonávat již jen ty omezené administrativní činnosti asistenta, které jsou charakteristické pro funkci "sekretářka"; současně došlo k rozšíření rozsahu činností v rámci sekretariátu ředitele o odborné ekonomické činnosti pro více útvarů vedlejší účastnice, které odpovídají funkci "ekonom" a zaplňují v rámci nového pracovního místa nezanedbatelných 30 - 40 % pracovní doby. Krajský soud poukázal na to, že posuzovaná organizační změna (rozhodnutí) byla součástí série organizačních změn, kterými vedlejší účastnice sledovala zvýšení efektivity práce; oproti třem zaměstnankyním nyní vedlejší účastnice zaměstnává na sekretariátu pouze jednu zaměstnankyni (svědkyni). 3. Následné dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 10. 2015 č. j. 21 Cdo 4167/2015-199 pro nepřípustnost podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), neboť dospěl k závěru, že odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (dovolací soud svou předchozí judikaturu konkrétně uvedl). II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí soudů, a to z důvodu porušení jejích práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále porušení čl. 2 odst. 2 Listiny. 5. Nejvyššímu soudu vytkla, že ve svém dovolání vymezila právní otázky, které podle ní řešil krajský soud v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, avšak Nejvyšší soud na její námitky nijak nereagoval (šlo o otázku, jaký význam má pro posouzení platnosti výpovědi pro nadbytečnost okolnost, že zaměstnavatel přijme na uvolněné místo jiného zaměstnance, a zda je platná výpověď pro nadbytečnost v situaci, kdy rozhodnutí o organizační změně směřovalo k jinému cíli). Uvedla, že v dovolání poukázala na konkrétní judikaturu dovolacího soudu, avšak Nejvyšší soud jejímu dovolání nevyhověl při poukazu na tutéž judikaturu, aniž by ve vztahu k této judikatuře svůj opačný závěr oproti stěžovatelce vyložil a aniž by zmínil, v čem je spatřována podobnost této judikatury s věcí stěžovatelky. Usnesení dovolacího soudu je podle stěžovatelky nedostatečně odůvodněno a nereaguje na její dovolací námitky. 6. K okolnostem věci stěžovatelka uvedla, že byla u vedlejší účastnice zaměstnána od roku 2000, naposledy ve funkci "asistent ředitele". Generální ředitel vedlejší účastnice rozhodl týmž rozhodnutím ze dne 9. 5. 2013 o zrušení od 1. 7. 2013 pracovního místa "asistent ředitele" a zřízení od 1. 6. 2013 nového pracovního místa "sekretářka-ekonom". Výpovědí ze dne 13. 5. 2013 rozvázal vedlejší účastník se stěžovatelkou pracovní poměr pro nadbytečnost. Stěžovatelka se v souvislosti s plněním svých pracovních úkolů nikdy nedopustila pochybení a ani vedlejší účastnice jí nikdy neudělila výtku. Svědkyně dosazená na nově zřízenou pracovní pozici nastupujícím ředitelem již s tímto ředitelem u jiného zaměstnavatele předtím spolupracovala 11 let. 7. Podle stěžovatelky byl jednoměsíční souběh funkcí určen k tomu, aby stěžovatelka zaučila svědkyni na své (původní) pracovní místo. Z výpovědi svědkyně před okresním soudem plyne, že dříve než nastoupila na pracovní pozici stěžovatelky měla od nastupujícího ředitele příslib nového pracovního místa; právě z toho důvodu bylo podle stěžovatelky třeba původní pracovní pozici uvolnit. Podle stěžovatelky šlo pouze o fiktivní organizační změnu, jak správně dovodil okresní soud. 8. Stěžovatelka dále namítla, že stěžejním důvodem organizační změny bylo dle vedlejší účastnice rozšíření pracovní pozice o ekonomické činnosti. Takové rozšíření činností však neodůvodňuje rozvázání pracovního poměru výpovědí pro nadbytečnost. Stěžovatelka je navíc pro ekonomické činnosti více kvalifikovaná než svědkyně. Pokud pak došlo podle tvrzení vedlejší účastnice k omezení části pracovní náplně oproti původnímu pracovnímu místu asistenta ředitele, mělo být postupováno podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012 sp. zn. 21 Cdo 262/2012; vedlejší účastnice tedy měla primárně stěžovatelce předložit návrh dohody o změně obsahu pracovního poměru, a teprve pokud by nedošlo k takové dohodě, ani k případné dohodě o rozvázání pracovního poměru, bylo na místě přistoupit k výpovědi pro nadbytečnost. Krajský soud ani dovolací soud se však nezabývaly tím, že výpovědi nepředcházel takový návrh dohody. 9. Stěžovatelka uzavřela argumentaci tím, že odvolací a dovolací soud porušily princip ochrany slabší smluvní strany (poukázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011 sp. zn. II. ÚS 2164/10, ze dne 11. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3512/11, ze dne 24. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 562/12, a ze dne 12. 3. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 83/06). III. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti 10. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších