III.ÚS 384/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 384/08 ze dne 30. 9. 2009 N 211/54 SbNU 587 K ústavně konformní interpretaci ustanovení zákona o veřejných dražbách, které stanoví povinnost dražebníka zajistit znalecký posudek o ceně dražené nemovitosti   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky - ze dne 30. září 2009 sp. zn. III. ÚS 384/08 ve věci ústavní stížnosti CHMP VELKOMORAVIA, spol. s. r. o., se sídlem v Brně, Brožíkova 14, proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 16 Co 236/2007 ze dne 6. 11. 2007, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobu, kterou se stěžovatel domáhal po žalovaných společnostech zaplacení peněžité částky jako náhrady škody, a proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1263/2008 ze dne 28. 1. 2009, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo dovolání. Výrok Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1263/2008 ze dne 28. 1. 2009 a rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 16 Co 236/2007 ze dne 6. 11. 2007 se zrušují. Odůvodnění Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností, s tvrzením porušení čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1 Ústavy, napadl nejprve v záhlaví označené rozhodnutí Městského soudu v Praze a po vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu o jím podaném dovolání proti uvedenému rozhodnutí Městského soudu v Praze ústavní stížnost dne 19. 3. 2009 rozšířil a napadl i v záhlaví označené rozhodnutí dovolacího soudu, jímž bylo podle něj dále porušeno i právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 38 C 257/2003 je patrno, že stěžovatel se žalobou podanou u uvedeného soudu domáhal na žalovaných společnostech GE Money Bank a Garen Dražební zaplacení částky 8 611 469,80 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody v podstatě s odůvodněním, že žalovaní mu svým jednáním a postupem způsobili škodu v uvedené výši, a to 1. žalovaný jako jeho věřitel při výkonu svých práv a 2. žalovaný jako dražebník provedením nedobrovolné dražby nemovitostí, jejichž byl stěžovatel vlastníkem, v rozporu se zákonem. Podle smlouvy ze dne 13. 8. 1997 poskytl 1. žalovaný stěžovateli úvěr ve výši 6 000 000 Kč na koupi nemovitostí, jejichž cena podle znaleckého posudku činila 8 000 000 Kč. Splacení úvěru bylo zajištěno zástavním právem k těmto nemovitostem. Stěžovatel se dostal do prodlení, a snažil se proto najít kupce, přitom nalezl zájemce o koupi nemovitostí za 12 500 000 Kč, avšak k prodeji nedošlo proto, že 1. žalovaný uzavřel s 2. žalovaným smlouvu o provedení nedobrovolné dražby a nemovitosti pak byly prodány v nedobrovolné dražbě za 4 600 000 Kč, přičemž vyvolávací cena činila 1 750 000 Kč. Druhý žalovaný vycházel ze znaleckého posudku o ceně nemovitostí ve výši 3 500 000 Kč, který však podle stěžovatele skutečné ceně neodpovídal. Nízkou vyvolávací cenou byla podle něj zkreslena celá dražba; přitom, jak stěžovatel tvrdil, oba žalovaní věděli o reálné ceně nemovitostí a možném vzniku škody na straně stěžovatele. Nemovitosti bylo podle stěžovatele možno v daném čase a místě prodat za cenu vyšší, než jaké bylo dosaženo v dražbě, konkrétně nejméně za cenu 12 500 000 Kč, již mu nabídl Tukový průmysl Praha, a. s., a která se také blíží ocenění znalce Ing. P. (14 500 000 Kč). Tvrdil tak, že oba žalovaní porušili prevenční povinnost podle § 415 občanského zákoníku, nectili princip přiměřenosti a jednali v rozporu s dobrými mravy, 2. žalovaný nezajistil řádné ocenění nemovitostí, jak mu ukládá § 13 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, a odpovídá proto za škodu podle § 63 tohoto zákona. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 2. 2005 sp. zn. 38 C 257/2003 žalobu stěžovatele zamítl. Své rozhodnutí po právní stránce postavil na závěru, že 1. žalovaný s ohledem na nesplácení úvěru a obsah zástavní smlouvy byl oprávněn zajistit uspokojení své pohledávky prodejem nemovitostí ve veřejné dražbě a neporušil žádnou zákonnou povinnost (včetně obecné prevenční povinnosti podle § 415 občanského zákoníku), ani 2. žalovaný takovou povinnost neporušil a nebylo shledáno ani porušení povinností ze strany žalovaných podle § 757 obchodního zákoníku nebo zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. Odvolací soud svým v pořadí prvým rozsudkem ze dne 19. 10. 2005 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V rozhodnutí s poukazem na ustanovení § 63 odst. 2 a 4 zákona č. 26/2000 Sb. i s odkazem na obecné předpisy o odpovědnosti za škodu uvedl, že především musí být prokázán vznik škody, přičemž k této otázce se soud prvního stupně jednoznačně nevyjádřil. Odvolací soud pak, vycházeje ze zjištění soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že stěžovateli žádná škoda nevznikla. V odůvodnění svého rozhodnutí k námitkám stěžovatele vztahujícím se k ocenění nemovitostí mimo jiné vyjádřil názor, že prodej nemovitostí ve veřejné dražbě je optimální metodou pro zjištění reálné tržní ceny v místě a čase a že právě cena dosažená v dražbě byla cenou v daném místě a čase reálně dosažitelnou. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, opírající jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., v němž namítl nesprávnost názoru odvolacího soudu, vedoucího k závěru o tom, že škoda stěžovateli nevznikla. Hodnotová diskrepance mezi cenami je v projednávané věci do očí bijící a závěr odvolacího soudu tak přehlíží povinnost 1. žalovaného ctít princip přiměřenosti výkonu práva a u 2. žalovaného absolutizuje výsledek dražby bez ohledu na její zákonné nastavení. Veden chybným právním názorem, odvolací soud "redukoval na pouhou formalitu povinnost dražebníka zajistit prostřednictvím znalce odhad ceny předmětu dražby v místě a čase obvyklé". Vyjádřil také nesouhlas s názorem, že nižší vyvolávací cena by měla být pro výsledek dražby příznivější než cena vyšší, neboť může přilákat větší okruh zájemců. Stanovení vyvolávací ceny podle názoru stěžovatele v dovolání uvedeném apriori determinuje okruh zájemců, neboť potenciální zájemci o nemovitosti v relaci 10-15 milionů Kč se stěží budou zajímat o nemovitosti s vyvolávací cenou 1,8 mil. Kč, resp. odhadní cenou 3,5 mil. Kč. Dovolací soud svým prvým rozsudkem ze dne 25. 4. 2007 uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Z podrobně rozvedených důvodů bylo podle něj nepochybné, že cenu dosaženou vydražením ovlivňují (mohou ovlivnit) nejen úroveň skutečně dosahovaných cen při prodeji stejného nebo obdobného majetku na tuzemském trhu v rozhodné době, ale i další skutečnosti, jako např. okolnosti, za nichž byla dražba připravena a provedena, včetně publicity veřejné dražby, nebo počet účastníků dražby a jejich případné "dohody o předmětu dražby", které vedou (mohou vést) k tomu, že odvolacím soudem uvažovaný předpoklad spočívající v tom, že "dražba vytváří podmínky pro dosažení skutečně nejvyšší dosažitelné ceny" se nutně nemusí naplnit. Cenu dosaženou v dražbě proto nelze bez dalšího považovat za cenu "v místě a čase" obvyklou. Pro určení obvyklé ceny - v případě, že rozhodné skutečnosti jsou mezi účastníky sporné, soud ustanoví za účelem zjištění obvyklé ceny nemovitosti znalce. Důkaz znaleckým posudkem nelze za této situace odmítat, neboť jedině takovýto posudek vytváří podmínky k tomu, aby soud postupem podle ustanovení § 132 o. s. ř. mohl zjistit obvyklou cenu nemovitosti. Uzavřel tak, že, veden uvedeným chybným právním závěrem, odvolací soud jednak neprovedl důkaz znaleckým posudkem o obvyklé ceně nemovitostí vydražených při veřejné nedobrovolné dražbě, jednak neposuzoval, zda některý ze žalovaných opravdu porušil své povinnosti významné z pohledu ustanovení § 63 odst. 2 nebo 4 zákona o veřejných dražbách, případně ustanovení § 420 občanského zákoníku, a proto napadený rozsudek zrušil. Na to odvolací soud, aniž jakkoliv řízení doplnil, vydal ústavní stížností napadený rozsudek, jímž rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, když se v podstatě ztotožnil s jeho právním závěrem o tom, že porušení právních povinností ze strany žalovaných nebylo zjištěno, ani jiný důvod jejich odpovědnosti za škodu, a proto nebylo nutné ani doplňovat dokazování znaleckým posudkem "ke zjištění, zda stěžovateli vznikla či nevznikla škoda". Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel opět dovolání (současně s ústavní stížností), v němž odvolacímu soudu vytýkal, že napadené rozhodnutí vydal, aniž by respektoval závazný právní názor dovolacího soudu uvedený v jeho zrušovacím rozhodnutí a na základě nezměněného skutkového stavu rozhodl stejně jako ve svém předchozím rozhodnutí. Kromě poukazu na porušení svých ústavně zaručených práv, která konkretizoval, poukázal na právní závěry předchozího zrušovacího rozhodnutí dovolacího soudu s tím, že nelze bez dalšího považovat cenu dosaženou v dražbě za cenu v místě a čase obvyklou, stejně tak jako tomu tak není automaticky tím, že dražebník za tímto úče