III.ÚS 567/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 567/25 ze dne 12. 3. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele K. F., zastoupeného Mgr. Davidem Junkem, advokátem, sídlem Cukrovarnická 649/39, Praha 6 - Střešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 877/2024-2159 ze dne 30. října 2024, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 44 To 72/2024 ze dne 20. března 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 8 T 45/2022-2041 ze dne 15. listopadu 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v trvání čtyř let. Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen pro přečin zvýhodnění věřitele, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že stěžovatel jako jediný jednatel a zároveň společník obchodní společnosti X (X) při vědomí, že tato obchodní společnost má velké množství věřitelů s pohledávkami po splatnosti, v době před podáním dlužnického insolvenčního návrhu, kdy už byla obchodní společnost prokazatelně v úpadku, převáděl peněžní částky z účtu obchodní společnosti na účet vlastní, čímž zmařil (byť i jen částečně) uspokojení věřitelů v celkové částce 548 982,32 Kč, přičemž o tutéž částku se jako fyzická osoba obohatil. Skutek, za který byl stěžovatel odsouzen pro přečin poškození věřitele, spočíval - opět stručně vyjádřeno - v tom, že v úmyslu zmařit uspokojení věřitelů X uzavřel za tuto obchodní společnost s obchodní společností Y (Y), kupní smlouvy, kterými jí prodal čtyři motorová vozidla ve vlastnictví X, kdy současně se Y uzavřel nájemní smlouvy, na základě kterých X platila Y za pronájem stejných vozidel. Kupní cena za tato vozidla fakticky nebyla uhrazena, neboť došlo k provedení zápočtu vůči fiktivním pohledávkám. Dále převedl z účtu X na účet Y bez právního důvodu částku 1 329 257 Kč. Tímto způsobem došlo k vyvedení majetku z X a zmaření uspokojení jejích věřitelů v souhrnné výši 2 357 577 Kč. 3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze napadeným usnesením zamítl jako nedůvodné. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. 5. Stěžovatel namítá, že obvodní soud v odůvodnění napadeného rozsudku nesplnil zákonnou povinnost uvést úvahy, kterými se řídil při hodnocení důkazů, a jak se vypořádal s obhajobou. Tuto vadu podle něj nenapravil v napadeném usnesení ani městský soud. Rozporuje závěry Nejvyššího soudu uvedené v bodech 35 a 36 napadeného usnesení s tím, že Nejvyšší soud nereagoval na námitky obsažené v podaném dovolání, které podrobně rekapituluje. Má za to, že Nejvyšší soud neobjasnil, proč provedené dokazování nereflektuje listinné důkazy, které předložil v rámci obhajoby. 6. Stěžovatel tvrdí, že velká část skutkových zjištění, na která obvodní soud v napadeném rozsudku odkazuje, nemá z věcného a časového hlediska vztah ke skutkům, jež byly předmětem trestního řízení, a nemohou být tedy podkladem pro právní závěry o naplnění formálních znaků trestných činů poškození věřitele a zvýhodnění věřitele. Závěr Nejvyššího soudu, že o úmyslném zavinění stěžovatele svědčí to, že dávno před bezhotovostními převody z majetku X vyvedl na základě kupních smluv čtyři motorová vozidla, označuje za tzv. petitio principii, kdy korelace implikuje kauzalitu. Názor Nejvyššího soudu, že následně uzavřené smlouvy o pronájmu těchto vozidel byly nevýhodné a ekonomicky nesmyslné, podle něj nemají oporu v jakémkoli důkazním prostředku. 7. Stěžovatel dále rozporuje závěr Nejvyššího soudu, že komunikace mezi obviněným a obhájcem nebyla použita jako důkaz, na němž byl založen závěr o vině stěžovatele, a odkazuje na bod 64 odůvodnění rozsudku obvodního soudu, který právě z této komunikace vyvodil pochybnosti o znaleckém posudku zpracovaném obchodní společností ZNALEX, s. r. o. (ZNALEX), a o zákonném postupu při jeho obstarávání. Poukazuje na skutečnost, že usnesení policejního orgánu č. j. KRPA-335999-TC-2015 ze dne17. srpna 2016, kterým bylo zahájeno trestní stíhání, bylo usnesením státního zástupce ze dne 10. září 2019 zrušeno. Z toho dovozuje, že důkazy opatřené před uvedeným usnesením státního zástupce jsou procesně nepoužitelné, a v této souvislosti odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 3906/17 ze dne 1. března 2021 (N 42/105 SbNU 11). Za rozporné se skutkovým stavem považuje závěry státního zástupce obsažené v jeho usnesení ze dne 13. listopadu 2020, jímž zamítl stěžovatelovu stížnost proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání č. j. KRPA-45870-195/TČ-2017-001292 ze dne 21. dubna 2020. 8. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje i v tom, že obvodní soud v rozporu s § 57 odst. 1 trestního řádu nerozhodl o jeho námitkách proti protokolaci o hlavních líčeních a opakovaně nerespektoval § 214 trestního řádu, když se jej nedotazoval, zda se chce vyjádřit k provedenému důkazu. 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. 10. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17)]. O takovou situaci však zde nejde. 11. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel uplatňoval shodné námitky již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými a právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci obhajoby. Staví tak Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však Ústavnímu soudu nepřísluší. Jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. června 1995 (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. listopadu 1995 (N 79/4 SbNU 255) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. listopadu 2004 (U 1/32 SbNU 451]. 12. Ústavní soud musí stěžovateli částečně přisvědčit v tom, že odůvodnění napadeného rozsudku obvodního soudu vykazuje určité nedostatky z hlediska vysvětlení úvah, kterými se tento soud řídil při hodnocení důkazů a při utváření rozhodných skutkových závěrů. Stejně tak obvodní soud nebyl důsledný při vypořádání námitek obhajoby. Ústavní soud však již nesdílí přesvědčení stěžovatele, že tyto vady nenapravil ani městský soud. Ten totiž v napadeném usnesení uvedené úvahy podstatně doplnil a podrobně reagoval na námitky a tvrzení, která stěžovatel v rámci obhajoby uplatňoval, a to včetně listinných důkazů, jež stěžovatel předložil. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že posuzuje spravedlnost řízení jako celku, tedy nikoli jeho jednotlivých částí a fází (srov. např. usnese