III.ÚS 617/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 617/20 ze dne 20. 10. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jiřího Bureše, advokáta, sídlem Na Březince 1232/16, Praha 5 - Smíchov, zastoupeného JUDr. Jakubem Blažkem, advokátem, sídlem Na Březince 1232/16, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2019 sp. zn. 61 To 446/2019 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. října 2019 sp. zn. 67 T 63/2018, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 2. 2020, stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví specifikovaných usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") z důvodu tvrzeného porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatel byl ustanoven obhájcem obviněného J. M. v trestním řízení vedeném proti němu pro trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Trestní stíhání obviněného M. bylo součástí rozsáhlého trestního řízení vedeného proti 132 osobám zejména pro trestné činy pojistného podvodu podle § 210 trestního zákoníku (nebo § 250a trestního zákona), i pro trestné činy další. Obviněný M. byl odsouzen rozsudkem obvodního soudu ze dne 19. 10. 2018 č. j. 67 T 63/2018-551 ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 29. 5. 2019 sp. zn. 61 To 120/2019. 3. Stěžovatel podle § 151 trestního řádu po skončení trestního stíhání navrhl, aby mu byla za realizovanou obhajobu přiznána odměna a náhrada hotových výdajů. Obvodní soud návrh přezkoumal a napadeným usnesením rozhodl, že stěžovateli náleží odměna a náhrada výdajů ve výši 61 032,40 Kč, oproti stěžovatelem navrhovaných 252 151,90 Kč. Obvodní soud uvedl, že nemůže vyhovět návrhu stěžovatele v plném rozsahu, neboť je v nepoměru k trestnímu řízení vedenému proti jeho klientovi. Obviněnému M. nelze přičítat k tíži, že jeho stíhání bylo součástí rozsáhlého trestního řízení propojeného dvěma hlavními obviněnými. Obviněný M. byl stíhán pro dva skutky z celkového počtu 90 skutků zahrnutých v obžalobě. V dalších skutcích žádným způsobem nefiguruje. Obvodní soud proto stěžovateli přiznal odměnu za úkony, které souvisejí s obviněním proti jeho klientovi, konkrétně výslechy osob spoluobviněných a svědků figurujících u dvou skutků obviněného M. a týkajících se dotčeného vozidla označeného "HANA". Oproti tomu obvodní soud nepřiznal odměnu za úkony nesouvisející s trestním stíháním jeho klienta, byť konanými ve stejném (přípravném) řízení. Obvodní soud uvedl, že nerozporuje, že obhájce je povinen vést obhajobu řádně, ale je na něm, aby vyhodnotil, nakolik je jeho účast na jednotlivých úkonech nezbytná a podle pravidel profesní etiky postupoval tak, aby svému klientovi zbytečně a případně účelově nenavyšoval náklady obhajoby, tedy postupoval s péčí řádného hospodáře ve vztahu k zájmům klienta, a to v souladu s právním předpisy a etickým kodexem advokátního stavu. Obhájce je oprávněn a nikoli povinen účastnit se plánovaných procesních úkonů. Všichni obhájci přitom byli policejním orgánem v přípravném řízení podrobně vyrozumívání o obsahu plánovaných výslechů, ve vyrozumění bylo popsáno, k jakému skutku se daný výslech bude vztahovat a příslušný obhájce si mohl být vědom toho, na kterých vyšetřovacích úkonech je jeho přítomnost vhodná či nezbytná a na kterých je nadbytečná. Obvodní soud neshledal důvod pro přiznání odměny stěžovateli za účast u výslechů obviněných a svědků náležejících ke zbylým skutkům obžaloby a nesouvisejícím s jeho klientem. 4. Napadeným usnesením městského soudu byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení obvodního soudu. Městský soud uvedl, že s námitkami stěžovatele se již v podstatě vypořádal obvodní soud. Je rozdíl mezi společným trestním stíháním osob obviněných pro společně páchanou trestnou činnost a mezi společně vedeným vyšetřováním celé skupiny pachatelů, jejichž konkrétní útoky trestné činnosti spolu většinou nesouvisí vůbec a jejichž trestná činnost je spojena jen trestnou činností hlavního pachatele. Stěžovateli byla správně přiznána odměna za úkony související s obviněním jeho klienta. II. Argumentace stěžovatele 5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že účast obhájce v přípravném řízení je jednou ze základních garancí spravedlivého procesu a její omezení je možné jen ve výjimečných případech. S právem na obhajobu bezprostředně souvisí legitimní očekávání obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů. Městský soud v napadeném usnesení přitom vyložil § 151 odst. 3 trestního řádu zcela v neprospěch stěžovatele a dalších ustanovených obhájců. Městský soud totiž vycházel z nastavení pravidel pro úhradu odměny a náhradu hotových výdajů, které sice jejich určitou úhradu garantuje, ale tak, že obhájce není schopen předem ani rámcově odhadnout, kolik mu bude skutečně nakonec zaplaceno. Stát tak tímto způsobem nutí obhájce vykonávat obhajobu zdarma, respektive nést náklady na obhajobu, ačkoli je úkolem státu zajistit každému obviněnému obhajobu v souladu s Listinou. 6. Městský soud se dopustil i libovůle zakázané čl. 2 odst. 2 Listiny, když se nevypořádal s některými námitkami stěžovatele, čímž také zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel nemohl předpokládat, že ten který výslech dalších obviněných nebo svědků bude bez dalšího nadbytečný, což dokresluje i skutečnost, že byl na všechny výslechy zván a byla mu umožněna účast na nich. Mnohdy byli obvinění a svědci u výslechů, které hodnotily nalézací soudy jako nadbytečné, dotazováni právě na okruh osob, které souvisely i s vozidlem HANA. Městský soud také souhlasil s argumentem obvodního soudu, že stěžovatel a jeho klient měli možnost trvat na provedení osobních výslechů, které by se ukázaly jako relevantní, až u hlavního líčení. Mezi konáním výslechů v přípravném řízení a hlavním líčením však uplynula doba často delší než pět let. 7. Napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatele na ochranu legitimního očekávání nabytí majetku. Pokud byl stěžovatel ustanoven klientovi jako obhájce, mohl legitimně očekávat, že mu bude odměna zcela uhrazena státem. Na místo toho je stěžovatel obecnými soudy "trestán" za to, že poskytl obhajobu svému klientovi. Stěžovatel konal jen svou práci a v důsledku napadených usnesení utrpěl újmu. Krácení odměny stěžovatele bylo naprosto radikální. III. Řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud si vyžádal spis obvodního soudu vedený pod sp. zn. 67 T 63/2018 a vyzval obvodní soud a městský soud, aby se vyjádřily k ústavní stížnosti. Městský soud ve vyjádření ze dne 6. 5. 2020 odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a uvedl, že právo obhajoby nebylo kráceno. Obvodní soud ve vyjádření ze dne 12. 5. 2020 stručně shrnul průběh trestního řízení a rozhodování nároku stěžovatele na odměnu a zopakoval argumentaci obsaženou v napadeném usnesení. Vzhledem k tomu, že vyjádření neobsahovala žádné nové argumenty, nezasílal je Ústavní soud stěžovateli k replice. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). V. Vlastní posouzení 10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti. 11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, j