III.ÚS 628/24 – Ústavní soud

III.ÚS 628/24 ze dne 12. 6. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., právně zastoupeného Mgr. Jakubem Schejbalem, advokátem, sídlem Na Poříčí 19, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2023 č. j. 7 Tdo 1065/2023-933, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 15. srpna 2023 č. j. 55 To 156/2023-905 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 20. března 2023 č. j. 8 T 26/2022-882, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního státního zastupitelství v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byl porušen s čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod. 2. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci byl stěžovatel uznán vinným v bodu 1) výroku přečinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 4 trestního zákoníku a v bodu 2) výroku přečinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 4 trestního zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 212 odst. 4 trestního zákoníku za užití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody dvou roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená Česká republika, zastoupená Úřadem práce České republiky (dále jen "Úřad práce"), odkázána se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Výše uvedených přečinů se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil stěžovatel zkráceně tím, že jako statutární zástupce dvou společností nárokoval vyplacení příspěvků k částečné úhradě nákladů na náhrady mezd náležející zaměstnancům zaměstnavatele podle zákoníku práce v souvislosti s rozšířením onemocnění COVID-19, způsobené novým koronavirem SARS-CoV-2, a to na základě smluv uzavřených s Úřadem práce. Čestným prohlášením stvrzoval, že bylo za zaměstnance řádně odvedeno pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na veřejné zdravotní pojištění, ačkoli toto nebylo řádně hrazeno a nebyla tak splněna podmínka smlouvy, v důsledku čehož byly neoprávněně vyplaceny příspěvky v částce celkem 568 063 Kč [bod 1) výroku], a dále v částce 270 247 Kč za období 3/2020 až 12/2020; za období 1/2021 až 3/2021 příspěvky v částce celkem 121 728,54 Kč již vyplaceny nebyly [bod 2) výroku]. 3. Z podnětu odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu a § 259 odst. 3 trestního řádu rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a nově rozhodl tak, že podle § 46 odst. 1 trestního zákoníku od potrestání stěžovatele upustil. Jinak ponechal napadený rozsudek beze změn. 4. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. 5. Odůvodnění napadených rozhodnutí není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jejich obsah, jakož i průběh řízení, je účastníkům dostatečně znám. 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nesprávně posoudily trestnost skutku. Dle jeho názoru byly protiprávně interpretovány zákonné podmínky poskytování dotací z programu Antivirus, neboť podmínka bezdlužnosti neměla být za daných společenských okolností Úřadem práce vůbec zařazena do dotační smlouvy. Odporuje to zákonu, účelu programu Antivirus i legitimnímu očekávání příjemců této dotace. Podmínka prokazování bezdlužnosti byla podle stěžovatele suspendována pandemickým zákonem, ale Úřad práce byl podle názoru obecných soudů oprávněn podmiňovat vyplácení dotací předchozí úhradou zdravotního a sociálního pojištění. Odkazoval se přitom na znění čl. IV odst. 6 Dotační smlouvy I a II a další vnitřní pravidla, která však jsou mimo rámec pramenů práva. Stěžovatel s tímto výkladem opakovaně nesouhlasil. 7. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 8. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle § 2 odst. 5, odst. 6 a § 125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)]. 9. Ústavní soud dále vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 trestního řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. 10. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatel v dovolání namítal nesprávné hmotněprávní posouzení skutku a neuplatnění subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud však nezjistil, že by podle něj správně zjištěné jednání bylo vadným způsobem právně kvalifikováno, resp. že by rozhodnutí odvolacího soudu, případně rozhodnutí soudu prvního stupně, spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nebyl zde proto žádný důvod ze strany dovolacího soudu do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat. 11. Nejvyšší soud shledal, že argumentace stěžovatele je pokračováním jeho stále stejné obhajoby, opakováním argumentů vznesených již v dřívějších fázích trestního řízení, s nimiž se ovšem soudy nižších stupňů vypořádaly. Nejvyšší soud mnohokrát ve svých předchozích rozhodnutích zdůraznil, že za této situace jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (viz např. usnesení ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408). Závěr soudů nižších stupňů, že se stěžovatel dopustil jednání popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku, je správný, a správná je i použitá právní kvalifikace. Skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnut