III.ÚS 691/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 691/18 ze dne 31. 7. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. F., zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem, sídlem Nerudova 1419/22, Litoměřice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. října 2017 č. j. 7 To 206/2017-578 a usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 16. února 2017 č. j. 24 T 127/2008-561, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. V původním řízení Okresní soud v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 5. 1. 2011 sp. zn. 24 T 127/2008 stěžovatele uznal vinným trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákon"), za který ho podle § 238 odst. 2 tr. zákona odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Dále mu podle § 53 odst. 1 tr. zákona uložil peněžitý trest ve výši 90 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, podle § 54 odst. 3 tr. zákona stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Konečně stěžovateli podle § 59 odst. 2 tr. zákona uložil povinnost umožnit poškozenému nerušené užívání bytu za podmínek stanovených v nájemní smlouvě. 3. Proti citovanému rozsudku podal stěžovatel odvolání, na jehož podkladě Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 9. 5. 2013 sp. zn. 7 To 138/2012 podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozsudek okresního soudu zrušil ve výrocích o trestech a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že stěžovateli podle § 238 odst. 2 tr. zákona uložil trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále stěžovateli uložil peněžitý trest ve výši 90 000 Kč a pro případ jeho nevykonání ve stanovené lhůtě náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. 4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 7. 2014 sp. zn. 11 Tdo 763/2014 podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. řádu. 5. Stěžovatel podal návrh na povolení obnovy řízení, který okresní soud rubrikovaným usnesením podle § 283 písm. d) tr. řádu zamítl. 6. Krajský soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením instanční stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení okresního soudu podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel soudům vytýká, že nevěnovaly adekvátní pozornost "novosti" důkazu, za který označuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 9. 2015 č. j. 12 C 161/2010-358, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2016 č. j. 64 Co 45/2016-382, jimiž bylo rozhodnuto, že nájemní smlouva uzavřená dne 17. 1. 1996 mezi obchodní korporací UROVOROS, s. r. o., jako pronajímatelem a poškozeným coby nájemcem a rovněž nájemní smlouva uzavřená dne 17. 11. 1998 mezi obchodní společností EILAT, s. r. o., jako pronajímatelem a poškozeným coby nájemcem jsou neplatné. 8. Podle stěžovatele tyto rozsudky prokazují oprávněnost a pravdivost jeho obhajoby v předmětném trestním řízení, jakož i nedůvěryhodnost některých osob (poškozeného a svědka I. V.). Soudy rovněž pochybily tím, že hodnotily důkazy v rozsahu a způsobem vyhrazeným pro hlavní líčení, aniž by nařídily jejich provedení (okresní soud rozhodl ve veřejném zasedání a krajský soud v zasedání neveřejném). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 11. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Ústavní soud je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy] a nepřezkoumává pouhou správnost výkladu a použití podústavního práva obecnými soudy. Do jejich činnosti zasáhne jen tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena stěžovatelova základní práva či svobody, které mu zaručuje ústavní pořádek. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 12. Obdobné zásady je nutno vztáhnout i na rozhodnutí týkající se obnovy řízení. V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci je třeba vzít v úvahu, že navrhovatel je osobou již pravomocně odsouzenou a že základní záruky spravedlivého trestního procesu musely být uplatňovány v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení (respektování těchto záruk se podává z usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 1476/13, pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Na úrovni zákona jsou předpoklady zásahu do principu právní jistoty v trestních věcech pravomocně skončených upraveny v ustanovení § 277 a násl. tr. řádu o obnově řízení. Posouzení otázky, zda vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé a způsobilé přivodit důsledky podle § 278 odst. 1 tr. řádu, je výlučnou záležitostí (obecných) soudů, nikoliv Ústavního soudu. 13. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že soudy se dostatečně vypořádaly se stěžovatelem předestřenou argumentací ve prospěch obnovy řízení. V rámci svých usnesení náležitě vysvětlily, z jakých důvodů nelze jeho návrhu na obnovu řízení vyhovět a proč nejsou splněny podmínky stanovené v § 278 odst. 1 tr. řádu. 14. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu [shodně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)]. Nelze také v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, soudu dříve neznámému, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky podle § 278 odst. 1 tr. řádu, což znamená, že soudy musí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, respektive jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení vůči skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo pů