III.ÚS 720/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 720/23 ze dne 5. 6. 2024 Ústavní souladnost trestního řízení vedoucího k trestu odnětí svobody na doživotí   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Ondřejem Švárou, advokátem se sídlem T. G. Masaryka 222/11, Přerov, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 29 T 1/2011-8032 ze dne 5. 2. 2021, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To 56/2021-8253 ze dne 9. 12. 2021 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 568/2022-8617 ze dne 6. 12. 2022, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Proti stěžovateli bylo vedeno trestní řízení, ve kterém byla proti němu podána obžaloba pro trestný čin vraždy. Nalézací soud - Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") - a odvolací soud - Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") - ve stěžovatelově věci rozhodovaly opakovaně. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, nejprve krajský soud (pobočka v Olomouci) jako soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 13. 7. 2012, č. j. 29 T 1/2011-3598, jímž byli podle § 226 písm. c) trestního řádu obžaloby zproštěni jak stěžovatel, tak i jeho matka (která v mezidobí zemřela a jejíž trestní stíhání bylo zastaveno usnesením vrchního soudu ze dne 5. 3. 2013, č. j. 1 To 5/2013-3890). Z podnětu odvolání státní zástupkyně a stěžovatele tento rozsudek vrchní soud zrušil ve vztahu ke stěžovateli usnesením ze dne 7. 3. 2013, č. j. 1 To 5/2013-3896. Následně krajský soud (pobočka v Olomouci) rozhodl rozsudkem ze dne 24. 5. 2013, č. j. 29 T 1/2011-4127, kterým stěžovatele podle § 226 písm. c) trestního řádu zprostil obžaloby. I podruhé vrchní soud z podnětu odvolání státní zástupkyně a stěžovatele rozsudek krajského soudu zrušil usnesením ze dne 26. 2. 2014, č. j. 1 To 55/2013-4442, a věc vrátil soudu prvního stupně. Nato rozhodl krajský soud (pobočka v Olomouci) rozsudkem ze dne 10. 9. 2014, č. j. 29 T 1/2011-4819, o zproštění stěžovatele obžaloby podle § 226 písm. c) trestního řádu. I tento rozsudek byl z podnětu odvolání státní zástupkyně a stěžovatele zrušen, a to usnesením vrchního soudu ze dne 13. 4. 2016, č. j. 1 To 19/2015-5057, a věc byla opět vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí s tím, že současně bylo podle § 262 trestního řádu nařízeno, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. 2. Následně byl stěžovatel napadeným rozsudkem krajského soudu shledán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., dále jen "trestní zákon") ve znění účinném do 31. 12. 2009. Uvedeného trestného činu se podle zjištění krajského soudu dopustil tím, že nejprve sledoval denní režim svého otce a jeho manželky a následně před vstupními dveřmi a posléze v chodbě jejich domu napadl svého otce i jeho manželku razantními údery nezjištěným předmětem, způsobil jim masivně krvácející zranění, kterým na místě podlehli. Jejich těla měl následně odvézt osobním automobilem svého otce zn. Škoda Felicia a ukrýt na neznámém místě. Za tento trestný čin a za sbíhající se přípravu zločinu vraždy podle § 20 odst. 1, § 140 odst. 2 trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., účinný od 1. 1. 2010, dále "trestní zákoník"), byl odsouzen k výjimečnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. b) trestního zákona mu byl uložen trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku rozsudku. Podle § 35 odst. 2 trestního zákona byl současně zrušen výrok o trestu z pravomocného rozsudku krajského soudu ze dne 4. 12. 2017, č. j. 81 T 1/2017-2978 (kterým byl stěžovatel shledán vinným přípravou zvlášť závažného zločinu vraždy (v jiné trestní věci - obětí měla být žena, kterou Okresní soud v Přerově ustanovil opatrovnicí stěžovatelova otce pro správu a nakládání s jeho movitým i nemovitým majetkem) podle § 20 odst. 1, § 140 odst. 2 trestního zákoníku), ve spojení s usnesením vrchního soudu ze dne 15. 1. 2020, č. j. 5 To 22/2018-4190, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. 3. Napadeným rozsudkem vrchního soudu ze dne 9. 12. 2021 byl podle § 258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 trestního řádu z podnětu odvolání obviněného podaného do všech výroků napadeného rozsudku a státního zástupce podaného v neprospěch stěžovatele do výroku o trestu částečně zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o uložených trestech a o povinnosti k náhradě škody, a podle § 259 odst. 3 trestního řádu bylo nově rozhodnuto tak, že se stěžovateli za uvedené trestné činy ukládá podle § 219 odst. 2 trestního zákona za použití § 29 odst. 1, 3 trestního zákona a § 35 odst. 2 trestního zákona výjimečný souhrnný trest odnětí svobody na doživotí, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. b) trestního zákona byl stěžovateli uložen trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku rozsudku. Podle § 35 odst. 2 trestního zákona byl současně zrušen výrok o trestu z pravomocného rozsudku krajského soudu ze dne 4. 12. 2017, č. j. 81 T 1/2017-2978, ve spojení s usnesením vrchního soudu ze dne 15. 1. 2020, č. j. 5 To 22/2018-4190, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. II. Argumentace stěžovatele 5. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 7 odst. 2, čl. 8 odst. 1 a odst. 2, čl. 12 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 1, odst. 2, čl. 40 odst. 3 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3, čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 14 odst. 3 písm. b), c) a d) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). 6. Stěžovatel namítá, že odvolací soud zasáhl do jeho práva na obhajobu, když dne 9. 12. 2021 konal veřejné zasedání přesto, že to zdravotní stav stěžovatele neumožňoval a přesto, že odvolací soud nedisponoval lékařským posudkem, který by splňoval zákonné náležitosti. Odvolací soud měl zasáhnout do práva stěžovatele na právo na projednání věci v přítomnosti stěžovatele, když dne 9. 12. 2021 zajistil účast stěžovatele u veřejného zasedání prostřednictvím videokonferenčního zařízení přesto, že s tím stěžovatel výslovně nesouhlasil, a dále přesto, že tím bylo stěžovateli znemožněno předložit důkazy, které chtěl stěžovatel krátkou cestou odvolacímu soudu předložit. 7. Soudy prvního i druhého stupně závažně porušily stěžovatelovo ústavní právo hájit se prostřednictvím obhájce podle čl. 40 odst. 3 Listiny, a to tím, že stěžovateli neumožnily změnu obhájce (Mgr. Františka Stratila), když podle stěžovatele mezi ním a jeho obhájcem došlo v průběhu trestního řízení k naprosté ztrátě důvěry. Zároveň ale stěžovatel odmítá, že by svému tehdejšímu obhájci vyhrožoval usmrcením. Dodává, že si zároveň nemohl obhájce zvolit, protože nedisponoval finančními prostředky na úhradu jeho odměny. 8. Odvolací soud zasáhl do stěžovatelova práva na zákonného soudce, když nejprve rozhodl o tom, že trestní věc stěžovatele bude projednána v jiném senátu, a následně nenapravil vadu spočívající v tom, že věc byla projednána v jiném složení senátu a u jiného pracoviště soudu, ačkoli měla být projednána totožným senátem v jiném složení, přičemž popsaný přesun věci byl explicitně zakázán rozvrhem práce. Vrchní soud opakovaně zrušil zprošťující rozsudek krajského soudu (pobočka v Olomouci) jako soudu prvního stupně. Stěžovatel má za to, že vrchní soud se opakovaným rušením zprošťujících rozsudků soudu prvního stupně pokoušel prosadit vlastní hodnocení důkazů a své vlastní závěry, např. pokud jde o použitelnost protiústavně zajištěných důkazů. Dále uvádí, že vrchní soud rozhodl, že věc bude projednána a rozhodnuta