III.ÚS 766/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 766/20 ze dne 23. 6. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti obchodní společnosti MADĚRA, spol. s r. o., sídlem Vychodilova 2524/8, Brno, zastoupené Mgr. Pavlem Francem, advokátem, sídlem Údolní 567/33, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2019 č. j. 23 Cdo 5558/2017-699 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. října 2016 č. j. 21 Co 252/2016-630, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ENERGON Dobříš, s. r. o., sídlem Dobříš 1665, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Stěžovatelka (žalobkyně) se žalobou domáhala po vedlejší účastnici řízení (žalované) zaplacení částky ve výši 4 412 870 Kč s příslušenstvím. Vedlejší účastnice řízení zvítězila ve výběrovém řízení na veřejnou zakázku (vybudování trafostanice) vypsaném investorem obchodní společností ČEZ Distribuce, a. s., avšak sama neměla dostatečné kapacity ke zhotovení projektové dokumentace na realizaci trafostanice, a proto uzavřela se stěžovatelkou dne 1. 2. 2010 smlouvu o dílo na vypracování této projektové dokumentace (dále jen "smlouva o dílo"). Poté, co se ukázalo, že stavbu trafostanice nebude možné realizovat, stěžovatelka odstoupila dne 26. 5. 2014 od smlouvy o dílo a uplatnila svůj nárok na úhradu ceny díla [srov. § 548 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák.")], avšak vedlejší účastnice řízení odmítla požadovanou částku uhradit. 3. Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") mezitímním rozsudkem ze dne 18. 1. 2016 č. j. 6 C 172/2014-552 rozhodl, že základ žalobního nároku je důvodný a o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. 4. K odvolání vedlejší účastnice řízení Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 26. 10. 2016 č. j. 21 Co 252/2016-630 rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Podle krajského soudu nebylo odstoupení stěžovatelky od smlouvy o dílo důvodné a řádné (z několika různých důvodů) a tudíž k němu nedošlo, pročež je její žaloba na zaplacení žalované částky přinejmenším předčasná. Krajský soud předně neshledal, že by se vztahy mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí řízení měly řídit všeobecnými obchodními podmínkami obchodní společnosti ČEZ Distribuce, a. s., proto tedy ani nemohlo dojít ze strany vedlejší účastnice řízení k porušení povinnosti vyplývající z těchto podmínek, a tudíž nebyl dán důvod pro odstoupení od smlouvy ze strany stěžovatelky pro podstatné porušení smlouvy. Nadto krajský soud doplnil, že i pokud by shledal v postupu vedlejší účastnice řízení, která neuzavřela se stěžovatelkou dodatek ke smlouvě o dílo, porušení smluvních povinností, nemohlo ani v tomto případě dojít ze strany stěžovatelky k řádnému odstoupení od smlouvy, neboť stěžovatelka od smlouvy o dílo neodstoupila bez zbytečného odkladu (viz § 345 odst. 1 obch. zák.), když vedlejší účastnici řízení vyzvala k uzavření dodatku ke smlouvě o dílo již v roce 2011, ale k samotnému odstoupení od smlouvy došlo až v roce 2014. Bylo-li by možno porušení ze strany vedlejší účastnice řízení považovat za nepodstatné, musela by stěžovatelka poskytnout vedlejší účastnici řízení k uzavření dodatku dodatečnou lhůtu, což však neučinila. Kromě toho stěžovatelka nepředložila žádný návrh dodatku ke smlouvě o dílo, takže vedlejší účastnice řízení neměla k dispozici žádný dodatek ke smlouvě, který by měla podepsat. 5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 11. 2019 č. j. 23 Cdo 5558/2017-699 odmítl, jelikož nebylo přípustné. Nejprve v obecné rovině poukázal na to, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka jeden z důvodů, pro které nebylo odstoupení od smlouvy řádné (tj. že nepředložila vedlejší účastnici řízení návrh dodatku ke smlouvě o dílo), způsobile nenapadla a dovolacímu přezkumu jej neotevřela, nemohl Nejvyšší soud než uzavřít, že dovolání stěžovatelky nemůže být z hlediska námitek, zda došlo k řádnému odstoupení žalobkyně od smlouvy (což se týká ostatních stěžovatelkou předložených otázek) přípustné. Posouzení zbývajících stěžovatelkou vymezených právních otázek na uvedeném závěru totiž nemohlo ničeho změnit. Přípustnost dovolání nezaložila ani poslední námitka stěžovatelky, že nárok na úhradu ceny díla by jí vznikl i tehdy, pokud nebyly všeobecné obchodní podmínky součástí smlouvy o dílo nebo její odstoupení od smlouvy bylo neplatné. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že podle stěžovatelky se měly soudy zabývat jejím nárokem na úhradu ceny díla podle § 549 obch. zák., avšak uvedené ustanovení neupravuje vznik práva na zaplacení ceny díla, nýbrž výši ceny díla v případě, že se strany po uzavření smlouvy dohodnou na omezení rozsahu díla či na změně díla a nesjednají si důsledky této změny na výši ceny (a dojde ke vzniku práva na zaplacení ceny díla), resp. upravuje otázku ceny víceprací v případě, že dohodou stran došlo ke změně díla či jeho rozsahu, ale již nikoli k související změně ceny díla. Na vyřešení otázky výše ceny díla ve smyslu § 549 obch. zák. však napadené rozhodnutí krajského soudu nezáviselo. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje předchozí průběh řízení a obsah soudních rozhodnutí. Nejvyššímu soudu vytýká, že se při hodnocení závěrů krajského soudu dopustil extenzivního výkladu, když jako samostatný nosný důvod jeho rozhodnutí vyhodnotil závěr o tom, že stěžovatelka nepředložila vedlejší účastnici řízení žádný návrh dodatku ke smlouvě, který však byl pouze vedlejším tvrzením krajského soudu. Stěžovatelka vyslovuje přesvědčení, že sporné tvrzení nebylo samostatným důvodem neplatnosti odstoupení, avšak podle jejího názoru pouze rozvádělo názor krajského soudu, že stěžovatelka neposkytla vedlejší účastnici řízení dodatečnou lhůtu k uzavření dodatku ke smlouvě o dílo. Podrobně rozebírá, jakým způsobem krajský soud uvažoval a co bylo myšleno odůvodněním jeho rozhodnutí. Dovozuje, že pokud by krajský soud zamýšlel, že by samotné nepředložení návrhu dodatku mělo způsobit neplatnost odstoupení od smlouvy o dílo, nepochybně by se s tím vypořádal více než jen jednou větou. Rovněž upozorňuje na to, že povinnost k předložení návrhu dodatku nevyplývá z žádného právního předpisu, ani z všeobecných obchodních podmínek. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nepředložení návrhu dodatku nepovažovala za samostatný důvod, pro který nemohla od smlouvy řádně odstoupit, nenapadla (logicky) tento závěr ani jako samostatný dovolací důvod. Ze strany Nejvyššího došlo k neodůvodněnému vybočení ze standardů výkladu, jeho výklad představuje podle názoru stěžovatelky interpretační libovůli a je i v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti a principem právní jistoty. 7. Stěžovatelka se dále zabývá podle jejího názoru nesprávným posouzením vzniku nároku na úhradu ceny díla i v případě, že všeobecné obchodní podmínky nebyly součástí smlouvy o dílo a její odstoupení by bylo neplatné. Vyslovuje přesvědčení, že i v takovém případě by měla nárok na úhradu přinejmenším části ceny za dílo, a to podle § 549 obch. zák., což uváděla již ve svém dovolání. Namítá, že Nejvyšší soud tuto otázku posoudil nesprávně. Podotýká, že v okamžiku zastavení prací na projektové dokumentaci měla již vypracováno 65% díla, které zpřístupnila vedlejší účastnici řízení a potažmo i investorovi (ČEZ Distribuce, a. s.), přičemž dohodu o ukončení těchto prací považuje za dohodu o omezení rozsahu díla podle § 549 odst. 1 obch. zák. 8. Krajskému soudu dále vytýká, že nesprávně posoudil závaznost všeobecných obchodních podmínek na smluvní vztah stěžovatelky a