III.ÚS 791/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 791/17 ze dne 20. 2. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Borovky, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. ledna 2017 č. j. 6 To 16/2017-280, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil. 2. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 1. 2017 č. j. 6 To 16/2017-280 byl k odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b), d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zrušen rozsudek Okresního soudu v Chebu (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 7. 2016 č. j. 1 T 5/2015-262, jímž byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován přečin padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle § 350 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a podle § 259 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto, že se věc vrací okresnímu soudu, a podle § 262 trestního řádu bylo nařízeno, aby byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem okresního soudu. 3. Trestná činnost, pro kterou byla vůči stěžovateli podána obžaloba, měla, stručně shrnuto, spočívat v tom, že jako uchazeč o rozšíření svého řidičského oprávnění vozidel pro skupinu C, v úmyslu užít v řízení před orgánem veřejné moci padělaného posudku jako pravého, předložil před zkouškou z odborné způsobilosti zkušebnímu komisaři prostřednictvím zástupce autoškoly padělek povinného posudku o své zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel, který byl opatřen nepravým razítkem a podpisem v něm uvedené lékařky, ačkoliv věděl o tom, že posudek o jeho zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel nemohl být vyhotoven a současně opatřen pravým razítkem a podpisem, protože u dané lékařky, jakož ani u žádného jiného lékaře, neabsolvoval povinnou lékařskou prohlídku, na základě které teprve může posuzující lékař vydat příslušný posudek o zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel, jak je stanoveno vyhláškou Ministerstva zdravotnictví č. 277/2004 Sb., o zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel; následně po zkušebním komisařem vykázané zkoušce z odborné způsobilosti převzal zpět do vlastních rukou tento posudek o zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel a společně s dalšími povinnými doklady, které osvědčovaly jeho odbornou způsobilost k řízení motorových vozidel skupiny C, opět v úmyslu padělaný posudek užít v řízení před orgánem veřejné moci jako pravý, tento posudek předložil na Městském úřadu v Dobříši k vydání příslušného řidičského průkazu, přičemž po předložení uvedených dokladů, tedy včetně padělku lékařského posudku o zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel, mu byl příslušný řidičský průkaz vydán. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel poukazuje na fakt, že k odnětí věci a jejímu přikázání jinému soudci podle § 262 trestního řádu by mělo docházet jen výjimečně. Neshledává přitom ve věci žádné závažné důvody, které by k takto výjimečnému postupu mohly vést. Dle stěžovatele krajský soud toliko nesouhlasí s hodnocením důkazů okresním soudem ve vztahu k prokázání úmyslu stěžovatele spáchat předmětný přečin dle § 350 odst. 1 trestního zákoníku a snaží se prosadit proti soudu prvého stupně své vlastní hodnocení, což samo o sobě ke změně složení rozhodujícího orgánu nemůže postačovat. V opačném případě dochází k porušení práva na zákonného soudce. 5. Kromě toho se stěžovatel cítí poškozen i na svém právu na veřejné projednání věci, když odvolací soud rozhodoval v neveřejném zasedání, ačkoliv tvrdí, že přitom prováděl důkazy. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. 7. K přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti pravomocným rozhodnutím, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti. Podle judikatury Ústavního soudu [viz např. nález ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12 (N 38/68 SbNU 391)] je však za výjimku z tohoto pravidla považován příkaz odvolacího soudu dle § 262 věty prvé trestního řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Takovou výjimkou je i obdobný příkaz soudu rozhodujícího o stížnosti podle § 149 odst. 5 trestního řádu. I když se totiž takovýmto pokynem řízení nekončí, jde o procesní rozhodnutí, kterým se uzavírá jeho relativně samostatná část a jeho účastník již nemá možnost jej napadnout. Takovéto rozhodnutí by mělo být z povahy věci vydáváno pouze výjimečně, a zároveň Ústavní soud bere v úvahu zásadu ekonomie řízení, neboť pokud by porušení ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce podle článku 38 odst. 1 Listiny bylo shledáno až na samém konci soudního řízení, toto řízení by probíhalo zcela nehospodárně. Ústavní soud proto ústavní stížnost shledal přípustnou. IV. Vyjádření k věci 8. Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. 9. Krajský soud toliko sdělil, že odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí. 10. Krajské státní zastupitelství v Plzni poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužilo. 11. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržené vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci. V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud si pro posouzení, zda v daném případě došlo k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 1 T 5/2015. Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 13. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. 14. Dle čl. 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Trestní řád pak ve svém § 262 větě prvé stanoví, že "rozhodne-li odvolací soud, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu". Obdobně trestní řád v § 149 odst. 5 uvádí, že "soud rozhodující o stížnosti může, pokládá-li to za nutné, nařídit, aby věc byla znovu v prvním stupni projednána a bylo o ní rozhodnuto v jiném složení senátu anebo jiným soudem téhož druhu a téhož stupně v jeho obvodu". Ústavní soud ustáleně judikuje, že postup podle § 262 trestního řádu je na místě pouze výjimečně, nejde však o ustanovení protiústavní, při jehož aplikaci by snad bylo možno "automaticky" dovozovat porušení práva na zákonného