Ústavní soud III.ÚS 850/25

Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelce byla rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 18. 6. 2016 č. j. MPO 44523/16/61600/729 poskytnuta dotace na projekt s názvem "Projekt na ochranu práv průmyslového vlastnictví - MB PHARMA s. r. o." (dále jen "rozhodnutí o poskytnutí dotace"). Stěžovatelka dne 25. 9. 2020 podala žádost o změnu data dokončení projektu. O zamítnutí této žádosti byla informována v depeši ze dne 15. 1. 2021 (dále jen "Depeše 1"). Druhou žádost o změnu data dokončení projektu podala dne 27. 1. 2021. O zamítnutí druhé žádosti o změnu byla informovaná v depeši ze dne 29. 1. 2021 (dále jen "Depeše 2"), ve které vedlejší účastník uvedl, že žádost byla podána až po skončení plánovaného data ukončení projektu.

Opatřením ze dne 29. 4. 2021 vedlejší účastník poskytnutou dotaci zkrátil, a to z důvodu, že stěžovatelce nebyly uděleny patenty v zahraničí do data ukončení projektu, který byl stanoven na 31. 12. 2020. Proti tomuto opatření se stěžovatelka bránila podanými námitkami, kterým ministr vedlejšího účastníka nevyhověl a opatření potvrdil rozhodnutím (dále jen "rozhodnutí ministra").

Stěžovatelka podala proti rozhodnutí ministra žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozhodnutím zamítl. Městský soud konstatoval, že Depeše 1 a Depeše 2 byly samostatnými rozhodnutími, proti kterým mohla stěžovatelka brojit procesními prostředky a rovněž žalobou dle § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."). Stěžovatelka tak však neučinila. S ohledem na zásadu presumpce správnosti aktů orgánů veřejné moci je na tyto akty potřeba nahlížet jako na správné, zákonné a nezměnitelné. Městský soud tak poukázal na to, že namítala-li stěžovatelka téměř pouze takové námitky, které však měla uplatnit v žalobě proti jinému rozhodnutí, nemůže být úspěšná. Námitku stěžovatelky, že o první žádosti vedlejší účastník rozhodl až po dni ukončení projektu, městský soud shledal jako nedůvodnou, neboť vedlejší účastník stěžovatelku vyzval k odstranění nedostatků žádosti a stěžovatelka tak neučinila.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky napadeným rozhodnutím zamítl, přičemž aproboval závěry městského soudu.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá pochybení městského soudu a Nejvyššího správního soudu ve schválení postupu vedlejšího účastníka při vydání Depeše 1 a hodnocení povahy Depeše 1 a Depeše 2. Stěžovatelka namítá, že Depeše 1 a Depeše 2 přímo materiálně navazují a souvisejí s opatřením o zkrácení dotace a rozhodnutím ministra. Stěžovatelka má tak za to, že správní soudy nepostupovaly správně, když posuzovaly pouze rozhodnutí ministra, aniž by zkoumaly proces, který by tomu předcházel. Z hlediska postupu vedlejšího účastníka při vydání Depeše 1 se stěžovatelka domnívá, že bylo zasaženo do jejího práva na přiměřenou délku řízení, neboť o výsledku první žádosti mohla a měla být vyrozuměna před ukončením data projektu. Tuto skutečnost dovozuje stěžovatelka také z Depeše 2, kterou byla druhá žádost o změnu během dvou dnů zamítnuta jako opožděná. Dále stěžovatelka namítá, že se vedlejší účastník dopustil nerovného zacházení při vydání Depeše 2, neboť některým žadatelům byla podaná žádost o změnu termínu schválena, ačkoliv ji podali pozdě.

Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedené obecnými soudy Ústavní soud hodnotí jako neústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767), bod 16]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu tedy nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 s. ř. s., je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán.

Pro Ústavní soud je podstatné, že z napadaného rozhodnutí je jednoznačně patrno, jakými úvahami se Nejvyšší správní soud řídil při posouzení nynější věci. Nejvyšší správní soud stěžovatelce v odůvodnění náležitě osvětlil, že v souladu s jeho judikaturou je oznámení o nevyhovění žádosti o změnu rozhodnutí o poskytnutí dotace rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., které lze samostatně soudně přezkoumat. Rovněž se vypořádal s námitkou, že tato rozhodnutí neobsahovala poučení o opravném prostředku, jakož i další náležitosti, že nebyla řádně doručena. Tyto nedostatky, pokud zde vůbec byly, nezakládaly nicotnost uvedených rozhodnutí (bod 19 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Ústavní soud v těchto závěrech neshledává nic neústavního.

Obecné soudy v této souvislosti odkázaly na svou ustálenou judikaturu, vycházející již z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2018 č. j. 6 Afs 109/2018-43, podle níž rozhodnutí o zamítnutí žádosti o změnu rozhodnutí o poskytnutí dotace podléhají soudnímu přezkumu (body 18 až 20 rozsudku městského soudu).

Rozhodnutím o poskytnutí dotace bylo konstituováno legitimní očekávání příjemce, že mu dotace bude poskytnuta, a pokud dodrží všechna pravidla, tak mu budou ve stanovených termínech za stanovených podmínek přiznané peněžní prostředky vyplaceny [nález ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 12/14 (N 109/77 SbNU 577), bod 51]. Zásah do legitimního očekávání příjemce na nabytí majetku musí být dle čl. 36 odst. 2 Listiny podroben soudnímu přezkumu. Absence soudní kontroly by znemožnila ochranu legitimního očekávání příjemce před případnou svévolí poskytovatele. Úkony poskytovatele dotace, které zasahují do práv a legitimního očekávání příjemce, tak musí podléhat soudnímu přezkumu jako správní rozhodnutí podle § 65 s. ř. s. Ve vztahu k tomu lze Depeši 1 i Depeši 2 považovat z materiálního hlediska za rozhodnutí, která jsou způsobilá vyvolat přímý zásah do právní sféry stěžovatelky s ohledem na důsledky pro proplacení dotace. Na tom nic nemění ani skutečnost, že neobsahovaly poučení o opravném prostředku. Procesní pochybení spočívající v neposkytnutí poučení o opravném prostředku nezakládá samo o sobě neústavnost takového aktu (srov. § 83 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů).

Ústavní soud zdůrazňuje, že Depeši 1 a Depeši 2 nebylo možné v předmětných soudních řízeních považovat za tzv. podkladové úkony podle § 75 s. ř. s., jejichž zákonnost by měl správní soud přezkoumávat. To vyplývá již z gramatického výkladu § 75 odst. 2 in fine s. ř. s., neboť tato rozhodnutí byla (jak obecné soudy ostatně uvedly) samostatně přezkoumatelná.

Jestliže výše dospěl Ústavní soud k závěru o ústavní konformitě napadených rozhodnutí obecných soudů, pokud jde o charakter depeší jako rozhodnutí samostatně přezkoumatelných, nemůže se nyní věnovat námitkám zpochybňujícím ústavnost těchto depeší (body 27 až 31 ústavní stížnosti). Tyto námitky jsou uplatněny opožděně.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.