III.ÚS 860/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 860/23 ze dne 13. 6. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. Janem Bučkem, advokátem, sídlem Vítězslava Nezvala 604, Frýdek - Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. ledna 2023 č. j. 1 As 87/2022-32 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. února 2022 č. j. 22 A 33/2021-42, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení a Městského úřadu X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 29. 4. 2011 sp. zn. MUFO_S 1632/2011, zn. MUFO 8995/2011 a sp. zn. MUFO_S 1632/2011, zn. 8996/2011, vydal souhlas s provedením ohlášeného stavebního záměru stavby "sjezd z pozemku parc. č. X1 na pozemek parc. č. X2 přes pozemek parc. č. X3" v k. ú. N. a územní souhlas se záměrem provést stavbu "přípojka vody pro RD, zpevněné plochy a oplocení" na pozemku parc. č. X2 a X3 v k. ú. N. Proti těmto rozhodnutím stěžovatelka podala žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 24. 2. 2022 č. j. 22 A 33/2021-42 zamítl s odůvodněním, že neexistence "zmínky" o předchozím řízení o žádosti o vydání územního rozhodnutí nemůže mít žádný vliv na zákonnost vedlejším účastníkem vydaných souhlasů, neboť žádosti o vydání přezkoumávaných souhlasů byly posuzovány zcela samostatně a nezávisle na řízení o územním rozhodnutí o umístění stavby rodinného domu se souvisejícími stavebními objekty. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, neboť se ztotožnil se závěry krajského soudu. II. Argumentace stěžovatelky 3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že správní soudy nepřihlédly k jí předloženým listinám (návrh výroku územního rozhodnutí zn. MUF 4552/2011 ze dne 21. 3. 2011 a připomínky ze dne 31. 3. 2011), kterými hodlala prokázat, že vedlejší účastník před vydáním napadených souhlasů věděl, že se již v předchozím řízení týkajícím se funkčně souvisejícího stavebního záměru na shodných pozemcích domáhala účastenství. Uvedenou skutečnost vedlejší účastník ignoroval a také správní soudy se jí s formálním odůvodněním odmítly zabývat. Nejvyšší správní soud se rovněž nevypořádal s námitkou stěžovatelky, že krajský soud nebyl za situace, kdy nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, oprávněn rozhodnout bez nařízení jednání. Předložila-li stěžovatelka předmětné listiny k žalobě jako listinný důkaz, byl krajský soud povinen při nařízeném soudním jednání podle § 77 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.") těmito listinami provést dokazování, nebo se v odůvodnění rozsudku vypořádat s tím, proč k provádění dokazování nepřistoupil. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 5. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Ústavní soud tedy napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další]. 6. Ústavní soud ve věci stěžovatelky neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. 7. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že vedlejší účastník měl ke dni vydání územního souhlasu se záměrem realizovat stavbu "přípojka vody pro RD, zpevněné plochy a oplocení" osvědčeno z výpisů z katastru nemovitostí, že k pozemku parc. č. X3 není evidováno žádné omezení vlastnického práva a k pozemku parc. č. X2 ve vlastnictví stavebníků bylo evidováno věcné břemeno cesty pěší, vozové a hnaní dobytka ve prospěch tohoto pozemku, přičemž povinnost z tohoto věcného břemene byla evidována ve vztahu k pozemku parc. č. X4 v uvedeném katastrálním území. Krajský soud proto ve vztahu k pozemku parc. č. X2 zcela souhlasil s vedlejším účastníkem, že evidované věcné břemeno ve prospěch tohoto pozemku nemohlo mít žádný vliv na nakládání s tímto pozemkem jeho vlastníky a tudíž ani na umístění ohlašovaného záměru, nebylo tedy jakkoli zapotřebí dožadovat se souhlasu stěžovatelky s umístěním předmětného záměru. Jde-li o ohlášení stavby sjezdu z pozemku parc. č. X1 na pozemek parc. č. X2, přisvědčil krajský soud vedlejšímu účastníku v tom, že z právní úpravy zakotvené v § 104 - § 107 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2011 (dále jen "stavební zákon"), nelze dovodit ve vztahu ke stavbě sjezdu na pozemek, která je stavbou, jež vyžadovala ohlášení podle § 104 odst. 2 písm. o) stavebního zákona, povinnost vyžádání souhlasů osob, kterým svědčí případné věcné právo k dotčeným pozemkům, pro vydání souhlasu s provedením stavby. 8. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr krajského soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Stěžovatelka nepředložila Ústavnímu soudu žádné ústavněprávní argumenty, které by její tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces dokládaly, a argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouhou polemikou s krajským soudem učiněným výkladem dotčených ustanovení stavebního zákona. Krajský soud se vypořádal i s námitkou stěžovatelky týkající se vlivu existence řízení o opravě chyby v katastrálním operátu, resp. vědomostí o tomto řízení ze strany stavebníků či vedlejšího účastníka. Krajský soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu uvedl, že v řízení o opravě chyby v katastrálním operátu může katastrální úřad činit pouze základní a jednoduché právní úvahy vycházející z obsahu jím zkoumaných listin a nemůže řešit sporné právní otázky. Skutečnost, že je vedeno řízení o opravě chyby v katastrálním operátu, tak nemůže mít vliv na dobrou víru stavebníků, potažmo na zákonnost vedlejším účastníkem vydaných souhlasů. Jak stavebníci, tak vedlejší účastník tedy bez ohledu na další okolnosti zcela správně vycházeli při podání žádostí, resp. při vydání předmětných souhlasů, z důvěry v zápis v katastru nemovitostí (v této souvislosti krajský soud odkázal na zásadu tzv. materiální publicity zakotvenou v § 984 odst. 1 zákona č. 89/2012 S