III.ÚS 989/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 989/25 ze dne 26. 3. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Ježka, zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, se sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2024, č. j. 30 Cdo 2572/2024-605, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2024, č. j. 53 Co 52/2024-572, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. prosince 2023, č. j. 18 C 52/2015-539, a s ní spojeném návrhu na zrušení § 251d zákona č. 280/2009 Sb., za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva financí, se sídlem Letenská 525/15, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Stěžovatel podal žalobu proti vedlejší účastnici, kterou se domáhal náhrady újmy ve výši 294 479 Kč s příslušenstvím. Tato újma mu podle něj vznikla nepřiměřenou délkou daňového a navazujícího soudního řízení. Toto řízení trvalo více než 14 let a jeho předmětem byla stěžovatelova žádost o převedení daňového přeplatku ve výši 14 773 Kč. 2. Obvodní soud stěžovatelovu žalobu zamítl. Podle soudu náleží stěžovateli za způsobenou újmu náhrada ve výši 70 200 Kč. Ministerstvo spravedlnosti mu však již poskytlo náhradu ve výši 66 250 Kč a správce daně mu vyplatil úrok z neoprávněného jednání ve výši 183 857 Kč (170 024 Kč + 13 833 Kč). Tyto částky převyšují soudem vyčíslenou náhradu, a stěžovatel byl proto za nepřiměřenou délku řízení již plně odškodněn. 3. Městský soud rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Městský soud souhlasil se závěrem, že stěžovateli náleží náhrada ve výši 70 200 Kč a že na ni lze započítat náhradu od Ministerstva spravedlnosti ve výši 66 250 Kč. Ve vztahu k náhradě ze strany správce daně však lze k započtení použít úrok jen do výše 13 833 Kč. Pouze ten byl totiž přiznán v souvislosti s posuzovaným řízením o převedení daňového přeplatku. 4. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl. Nižší soudy se podle něj neodchýlily od jeho ustálené rozhodovací praxe. Soudy vyčíslená náhrada (70 200 Kč) představuje velkorysé plnění, protože téměř pětinásobně přesahuje předmět posuzovaného řízení (14 773 Kč). Takto vysoká náhrada se pohybuje na horní hranici (případně i za hranicí) judikaturou vymezeného vztahu mezi výší náhrady a výší předmětu posuzovaného řízení. Úrok z neoprávněného jednání správce daně může sloužit k náhradě majetkové i nemajetkové újmy a lze jej započíst na přiznané zadostiučinění. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušit rozhodnutí obvodního, městského i Nejvyššího soudu a § 251d daňového řádu. Napadená rozhodnutí podle něj porušují jeho právo na ochranu vlastnictví, přístup k soudu a náhradu újmy vzniklé nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod). 6. Proti výrokům o věci samé stěžovatel uvedl tyto námitky: a) Stěžovatel v dovolání namítal, že soudy chybně posoudily význam předmětu řízení pro stěžovatele (dovolací otázka č. 4). Nejvyšší soud však k této otázce chybně uvedl, že jde jen o polemiku se skutkovými závěry nižších soudů, která nezpůsobuje přípustnost dovolání. b) Úrok podle § 254 daňového řádu nelze započítat na zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Tento úrok je paušalizovanou náhradou majetkové újmy, která má daňovému subjektu nahradit nemožnost nakládat se spornými penězi, aniž by musel prokázat konkrétní výši škody. Započtení tohoto úroku na majetkovou i nemajetkovou újmu vede k nepřípustnému dvojímu započtení. V situaci, kdy správce daně přizná subjektu vyšší úrok, už mu soud nemůže přiznat zadostiučinění za nižší nemajetkovou újmu. Přiznaný úrok má být navíc primárně paušalizovanou náhradou majetkové škody, nikoli zadostiučiněním za nemajetkovou újmu. Výklad obecných soudů nesystémově nutí daňové subjekty, aby i přes poskytnutou paušalizovanou náhradu vyčíslili výši majetkové újmy, a bylo ji tak možné při započtení zohlednit. c) Stěžovatel v dovolání namítal, že úrok z neoprávněného jednání lze započítat jen jednou a že částka 13 833 Kč byla již započtena v jiném řízení (dovolací otázka č. 1). Nejvyšší soud však k této otázce chybně uvedl, že jde pouze o polemiku se skutkovými závěry nižších soudů, která nezpůsobuje přípustnost dovolání. d) Soudy nerespektovaly závěr dřívějšího nálezu v téže věci (sp. zn. IV. ÚS 2404/21). V něm Ústavní soud uvedl, že poukaz Nejvyššího soudu na údajnou bagatelnost výše stěžovatelova přeplatku není relevantní. Soudy přesto bagatelnost případu zdůrazňovaly a na jejím základě náhradu snížily. 7. Proti výrokům o náhradě nákladů řízení stěžovatel neuvedl žádnou námitku. III. Posouzení ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím nebo postupem neporušily stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 9. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelovy námitky a dospěl k závěru, že jeho ústavně zaručená práva a svobody nebyly porušeny. 10. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení má soud přihlédnout k závažnosti vzniklé újmy, okolnostem jejího vzniku a konkrétním okolnostem případu. Těmi jsou zejména (1) celková délka řízení, (2) složitost řízení, (3) jednání poškozeného, (4) postup orgánů veřejné moci během řízení a (5) význam předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb.). 11. Výše výsledné náhrady vycházela ze základní částky ve výši 18 000 Kč za jeden rok řízení (která byla ve vztahu k prvním dvěma rokům řízení snížena na polovinu). To odpovídá částce 234 000 Kč za 14 let posuzovaného řízení. Tato celková částka byla následně snížena o 70 % (-50 % kvůli významu řízení, -30 % kvůli složitosti a +10 % kvůli postupu orgánů veřejné moci). Ve výsledku tak stěžovateli podle soudů náleží náhrada ve výši 70 200 Kč (body 41 a 47 rozhodnutí městského soudu). Předmětem posuzovaného řízení byla částka ve výši 14 773 Kč. 12. Ústavní soud zpravidla není oprávněn vstupovat do určování výše zadostiučinění a hodnocení jednotlivých okolností případu. Výjimkou jsou situace, kdy jsou závěry soudů extrémní a vymykají se smyslu a účelu právní úpravy. Ústavní soud zkoumá, zda soudy při stanovení zadostiučinění vycházely ze zákonných pravidel a své závěry řádně, srozumitelně a logicky odůvodnily. Ústavní soud přitom nezasahuje do určení přiměřeného zadostiučinění, pokud je s ohledem na zohledněná relevantní kritéria zřejmé, že výsledek řízení je ústavněprávně udržitelný (nález sp. zn. Pl. ÚS 26/25, body 39 až 40 a v nich citovaná rozhodnutí). 13. Napadená rozhodnutí tyto ústavněprávní požadavky podle Ústavního soudu splňují. Ústavní soud přitom neshledal důvod k přehodnocení posouzení jednotlivých okolností případu a zasahovat do určení výše přiměřeného zadostiučinění - a to zejména proto, že je jeho výsledná výše ústavněprávně udržitelná. 14. Ústavní soud se proto vyjádří ke stěžovatelovým námitkám jen stručně. Ústavní soud se nejprve zaměří na otázku vypořádání stěžovatelovy dovolací námitky ohledně významu posuzovaného řízení [námitka a) a část III.1 usnesení] a poté na otázku započtení úroku z neoprávněného jednání správce daně [námitky b), c) a d) a část III.2 usnesení]. III.1 K vypořádání dovolací námitky o významu posuzovaného řízení [námitka a)] 15. Stěžovatel v dovolání namítal, že soudy chybně posoudily zákonné kritérium významu předmětu posuzovaného řízení pro stěžovatele. Nejvyšší soud v tomto rozsahu odmítl dovolání jako nepřípustné. Ústavní soud nepovažuje toto posouzení za protiústavní. 16. Podle Nejvyššího soudu neexistují ve věci žádné skutkové závěry přijaté nižšími soudy, které by svědčily pro mimořádné zvýšení základní částky. Skutkové okolnosti, z nichž stěžovatel odvozuje vysoký význam předmětu posuzovaného řízení, přitom podle Nejvyššího soudu odporují skutkovým závěrům nižších soudů. Kritika jejich skutkových závěrů přitom nepředstavuje způsobilý dovolací důvod ani kvalifikovanou dovolací právní otázku (body 19 a 22 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Nosný závěr, podle něhož stěžovatel odvozoval svou argumentaci od skutkových závěrů, které se lišily od skutkových závěrů nižších soudů, přitom stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nezpochybnil (bod 21 stížnosti). 17. Nejvyšší soud navíc uvedl, že pokud je předmětem řízení peněžitá částka, zpravidla by přiznané zadostiučinění nemělo tuto částku zásadně převyšovat - tím spíše několikanásobně jako v případě stěžovatele. I kdyby tedy městský soud neposoudil význam řízení zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, nebylo by to z hlediska výsle