IV.ÚS 1075/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1075/25 ze dne 16. 9. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatelů X, M. V. a Z. V., zastoupených JUDr. Leošem Brantálem, LL. M., advokátem, sídlem 28. října 1727/108, Ostrava, proti vyrozumění o výkonu dohledu Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 24. 3. 2025 č. j. 4 KZN 3054/2025-22, vyrozumění Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 17. 2. 2025 č. j. 6 ZN 4632/2024-3 a jinému zásahu Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odboru hospodářské kriminality za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě, Okresního státního zastupitelství v Ostravě a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odboru hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že dne 14. 11. 2024 policejní orgán zahájil úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, z jehož spáchání jsou podezřelí stěžovatelé M. V. a Z. V. Úkony trestního řízení byly zahájeny na základě podnětu Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj. 3. Dne 26. 11. 2024 policejní orgán v rámci přípravného řízení na základě § 78 odst. 1 trestního řádu vyzval stěžovatelku X, její provozní ředitelku R. Č. a její jednatelku M. V. k vydání kompletních účetních a mzdových materiálů stěžovatelky X, jako věcí, které mohou sloužit pro důkazní účely. Výzva obsahovala poučení o možnosti odnětí věci v případě nevyhovění žádosti (podle § 79 trestního řádu). Jednatelka věci vydala a podepsala protokol o vydání věci, jehož součástí bylo i poučení podle § 78 odst. 1, 2, 3, 4 a 7 trestního řádu. Kopii protokolu o vydání věci převzala jednatelka osobně dne 27. 11. 2024. 4. Stěžovatelka X opakovaně žádala o vrácení vydaných věcí. V žádostech si zároveň stěžovala na postup policejního orgánu při vydání věcí. Policejní orgán proto předložil podání stěžovatelky spolu se spisovým materiálem Okresnímu státnímu zastupitelství v Ostravě (dále jen "OSZ") k přezkoumání postupu policejního orgánu podle § 157a trestního řádu. OSZ v napadeném vyrozumění uvedlo, že přezkoumáním postupu policejního orgánu nezjistilo žádné vady, které by vyvolávaly pochybnosti o zákonnosti postupu policejního orgánu. Stěžovatelka podala podnět k výkonu dohledu. V napadeném vyrozumění se Krajské státní zastupitelství v Ostravě (dále jen "KSZ") s posouzením OSZ ztotožnilo. Zároveň však shledalo pochybení OSZ v tom, že o opakovaných žádostech o vrácení věcí nebylo rozhodnuto a OSZ policejnímu orgánu dosud neuložil, aby o těchto žádostech rozhodl. KSZ proto OSZ uložilo pokyn, aby se věcí dále zabývalo a uložilo policejnímu orgánu, aby rozhodl o žádostech o vrácení vydaných věcí podle § 78 odst. 7 trestního řádu. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé nesouhlasí s postupem policejního orgánu, který stěžovatelku X vyzval k vydání věci, aniž by sdělil, proti komu tyto věci mají jako důkazy svědčit, resp. aniž by uvedl, kdo je prověřován. Ve výzvě nadto nebylo uvedeno poučení podle § 78 odst. 3 trestního řádu, ve kterém je zakotven zákaz sebeobviňování. To nemůže zhojit ani obsah protokolu o vydání věci, v němž je poučení uvedeno, neboť ani z něj neplyne, který subjekt je prověřován. Kopii protokolu jednatelka stěžovatelky X. obdržela až následující den. Protokol byl navíc k podpisu předložen teprve poté, co policejní orgán věci zajistil a sepsal, tedy poté, co již měl policejní orgán věci zajištěny, a to až následující den. Tyto věci tak nelze použít jako důkaz v trestním řízení. Trestní řád nepřipouští, aby policejní orgán věci zadržel a teprve následně se rozmýšlel, na základě jakého zákonného ustanovení si takto zadržené věci ponechá ve své moci. 6. Stěžovatelé dále namítají, že policejní orgán nijak neodůvodnil neodkladnost a neopakovatelnost úkonu a není k němu ani protokol. Policejní orgán nadto neumožnil nahlédnutí do trestního spisu při podání vysvětlení. Stěžovatelé namítají také, že jejich žádosti o vydání věcí nebyly vyřízeny bezodkladně, a že obě státní zastupitelství bagatelizovala nezákonný postup policejního orgánu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že oprávněnou stěžovatelkou je pouze společnost X. V posuzované věci jde o vydání věcí ve vlastnictví této společnosti, nikoliv o to, kdo je podezřelý v trestním řízení, pro jehož účely byly dané věci vydány. Podání ke státním zastupitelstvím nadto byla učiněna pouze jménem společnosti X. Stěžovatelé M. V. a Z. V. jsou tak osobami zjevně neoprávněnými k podání ústavní stížnosti. Stěžovatelka X je zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost byla podána včas. 8. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita, podle níž podání ústavní stížnosti připadá v úvahu až tehdy, jestliže všechny ostatní dostupné právní prostředky ochrany základních práv či svobod stěžovatele selžou. Namítá-li stěžovatelka, že žádosti o vrácení věcí nebyly policejním orgánem bezodkladně vyřízeny, je třeba uvést, že v napadeném vyrozumění KSZ uložilo OSZ pokyn, aby se věcí dále zabývalo a uložilo policejnímu orgánu, aby rozhodl o žádostech o vrácení vydaných věcí podle § 78 odst. 7 trestního řádu. Ústavní stížnost je tak v této části nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). 9. Pokud stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud ve svém rozhodnutí konstatoval procesní nepoužitelnost vadně zajištěných důkazů a přikázal policejnímu orgánu, aby ze spisu odstranil a neprodleně zničil dokumenty vydané na základě výzvy, jde o návrh, o kterém není Ústavní soud příslušný rozhodnout. Stěžovatelka se nemůže domáhat ničeho jiného, než co umožňuje § 82 zákona o Ústavním soudu. Ve zbylé části ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný k jejímu posouzení. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda orgánem veřejné moci nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. 11. Ve vztahu k nyní posuzované věci Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci Ústavním soudem a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též při posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v trestním procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá dozoru státního zástupce, případně dohledu vyššího státního zastupitelství. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně. Jeho kasační intervence je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřijatelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele (např. usnesení ze dne 7. 5. 2025 sp. zn. II. ÚS 1015/25). 12. Ústavní soud předně poukazuje na to, že obdobnými námitkami stěžovatelky se již zabývala obě státní zastupitelství, stěžovatelka však s tímto způsobem vypořádání jejích námitek nesouhlasí a žádá Ústavní soud o jejich přehodnocení. Ústavní soud považuje za důležité znovu připomenout, že je