IV.ÚS 1148/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1148/25 ze dne 22. 10. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., t. č. ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác, zastoupeného Mgr. Renatou Martínkovou, advokátkou, sídlem Písecká 325/8, Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2025 č. j. 3 Tdo 1120/2024-496, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. srpna 2024 č. j. 4 To 41/2024-421 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2024 č. j. 6 T 78/2023-394, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2024, a uložil mu trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložil povinnost zaplatit poškozené A. A. (jedná se o pseudonym) na náhradě nemajetkové újmy částku 150 000 Kč s příslušenstvím a se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázal poškozenou podle § 229 odst. 2 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedeného zločinu se stěžovatel podle závěrů krajského soudu jednáním podrobně popsaným v napadeném rozsudku, čímž poškozené způsobil těžkou újmu na zdraví spočívající v posttraumatické stresové poruše. 3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením stěžovatelovo odvolání proti rozsudku krajského soudu podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. 4. Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel vytýká zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Zpochybňuje výpověď poškozené, že se probudila ve chvíli, kdy měla jeho prsty ve vagíně, přičemž kraťasy a kalhotky měla odhrnuté stranou. Podle stěžovatele kraťasy, které jí na noc půjčila svědkyně L. Ch., sahaly poškozené při její menší postavě až do poloviny stehen. Tvrdí, že chtěl-li by se skutečně dopustit skutku, pro který byl odsouzen, musel by k tomu vynaložit nemalé úsilí a v podstatě "se prodrat" celým svým předloktím skrze nohavici kraťasů. Z vyjádření poškozené navíc není zřejmé, kterou ruku k tomu měl použít. Obecné soudy opomenuly rozhodující skutečnosti důsledně zkoumat a bez dalšího presumovaly, že zneužil stavu bezbrannosti poškozené. Stěžovatel nezpochybňuje, že tímto stavem může být i spánek, avšak namítá, že zachoval-li by se vytýkaným způsobem, pak by se poškozená musela probudit již ve fázi pokusu trestného činu. 6. Věrohodnost výpovědi poškozené dále zpochybňuje její nelogické tvrzení, že si nechtěla lehnout do jiné místnosti, jelikož by za ní stěžovatel mohl přijít. Taková úvaha podle něj postrádá smysl, neboť místnosti mají zevnitř uzamykatelné dveře, tedy je zajištěno bezpečí. Stěžovatel zdůrazňuje, že v době příchodu obou žen spal, což bylo prokázáno. 7. Stěžovatel brojí také proti procesnímu postupu obecných soudů při dokazování. Vytýká zejména vrchnímu soudu, že bez detailnějšího zdůvodnění nevyhověl jeho návrhu na opatření revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, k posudku vypracovanému MUDr. Lucií Závěšickou a Mgr. Hanou Fechtnerovou, jejichž závěry o příčinné souvislosti mezi inkriminovanou událostí a úzkostnými stavy poškozené vycházely právě a jen z její výpovědi. Znalkyně si po jeho výtce nevyžádaly výpis ze zdravotní dokumentace poškozené, ačkoli bylo zjištěno, že s depresemi a dalšími psychickými obtížemi se léčila již před řešeným incidentem. Zůstává podle něj otázkou, zda k těžké újmě na jejím zdraví vedlo právě údajné znásilnění. Stěžovatel navrhoval vyhotovení revizního posudku se zaměřením na kriminogenní faktory, aby bylo objasněno, jak případně mohla poškozená vlastním přičiněním přispět ke spáchání skutku. 8. Výroku o trestu stěžovatel vytýká, že obecné soudy při úvaze o trestu v rozporu s ustálenou judikaturou patřičně nezohlednily, respektive vůbec nezkoumaly, jeho specifické osobní poměry, neboť se stará o mnohočlennou rodinu, která je závislá na jeho výdělku. Opomenuly, že vyživuje pětiletého syna a devítiměsíční dceru a že z předchozího manželství má ještě dalšího syna, který už sice nabyl zletilosti, ale mají spolu velmi dobrý vztah a jsou v prakticky každodenním kontaktu. Stěžovatel tedy pečuje o tři děti, které jsou na něm závislé po finanční i citové stránce. Ztráta otce by pro děti znamenala extrémní zásah do jejich citového a osobnostního vývoje i hmotného zajištění. O nezletilou dceru bude stěžovatel moci v případě výkonu pětiletého nepodmíněného trestu odnětí svobody pečovat až od jejího nástupu na základní školu, o nezletilého syna teprve od druhého stupně základní školy a výkon uloženého trestu negativně dopadne i na jeho zletilého syna. 9. Stěžovatel uvádí, že trpí vážným srdečním onemocněním a v minulosti musel být oživován při převozu do nemocnice kvůli srdeční zástavě způsobené akutním infarktem myokardu. Nyní je rizikovým pacientem, který musí být pod pravidelnou lékařskou kontrolou, což odůvodňuje uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby, neboť výkon trestu vyměřeného v jeho zákonném rozmezí by pro něj mohl mít zvlášť nepříznivé následky. Jeho nápravy, jako osoby dosud netrestané, lze nepochybně dosáhnout i trestem kratšího trvání. Nepostupovaly-li soudy podle § 58 odst. 1 trestního zákoníku, zatížily svá rozhodnutí vadou spočívající v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 10. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že při rozhodování o dovolání nerespektoval základní kautely práva na spravedlivý proces, čímž zatížil své rozhodnutí vadou spočívající v nedostatku odůvodnění, a tedy jeho absolutní nepřezkoumatelnosti, a postupem tak překročil meze ústavnosti. Zpochybňuje přístup Nejvyššího soudu, který jeho dovolání odmítl s tím, že námitky neodpovídají uplatněnému, ale ani žádnému jinému, dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 trestního řádu. Namítá, že dovolací důvod byl naplněn, což odůvodňuje odkazem na komentářovou literaturu. Nejvyšší soud tímto usnesením ignoroval argumentaci stěžovatele, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces, neboť mu znemožnil domáhat se přezkoumání a nápravy nesprávného hmotněprávního posouzení soudů nižších stupňů. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II.