IV.ÚS 1374/25 – Ústavní soud

IV.ÚS 1374/25 ze dne 27. 11. 2025 Naplnění znaků privilegované skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. G., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem, sídlem Nezamyslova 423/13, Praha 2 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2025 č. j. 6 Tdo 1118/2024-1030, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. července 2024 č. j. 7 To 49/2024-959 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2024 sp. zn. 6 T 3/2024, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2025 č. j. 6 Tdo 1118/2024-1030, usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. července 2024 č. j. 7 To 49/2024-959 a rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2024 sp. zn. 6 T 3/2024, byla porušena základní práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a byly porušeny zásady nullum crimen sine lege podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod a presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2025 č. j. 6 Tdo 1118/2024-1030, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. července 2024 č. j. 7 To 49/2024-959 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2024 sp. zn. 6 T 3/2024 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") sp. zn. 6 T 3/2024 se podává, že krajský soud napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, a uložil mu trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku stanovil trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože, a podle § 80 odst. 1 a 2 trestního zákoníku uložil trest vyhoštění z České republiky na dobu deseti let. Dále mu podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložil zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 497 861 Kč s úrokem z prodlení a poškozenému M. D. P. (dále jen "poškozený") na náhradě nemajetkové újmy částku 442 118 Kč s úroky z prodlení a podle § 229 odst. 1 trestního řádu poškozeného se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedeného zvlášť závažného zločinu se stěžovatel podle závěrů krajského soudu dopustil tím, že v přesně nezjištěné době mezi 2:52 hodin a 3:37 hodin dne 10. 6. 2023 v ubytovacím zařízení v domě č. p. X, v reakci na předchozí fyzický střet s poškozeným, který stěžovatele napadl kopem a úderem pěstí do obličeje, a poté se vzájemně bili rukama, uchopil stěžovatel kuchyňský nůž s čepelí dlouhou 19,5 cm a s úmyslem usmrtit poškozeného jej opakovaně velkou silou bodal do krku a hrudníku, čímž mu způsobil zejména hlubokou bodnořeznou ránu na levé ploše krku zasahující k páteři s bodným poraněním krčního svalu, zevní hrdelní žíly, dolního pólu příušní žlázy a levého zvratného nervu, dále dvě bodné rány vpředu na hrudníku a jednu bodnořeznou ránu vzadu na hrudníku s proniknutím vzduchu do hrudní dutiny, přičemž nadměrné krevní ztráty z poraněné hrdelní žíly bezprostředně ohrožovaly život poškozeného a jeho úmrtí bylo odvráceno včasným lékařským zákrokem. Tím došlo u poškozeného k následkům projevujícím se centrální poruchou řeči a částečným ochrnutím pravé poloviny těla trvajícím v době rozhodnutí soudu. 3. Stěžovatelovo odvolání Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. 4. Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že jeho odsouzení pro zvlášť závažný zločin vraždy ve stadiu pokusu spočívá na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a jeho neústavním právním hodnocení. 6. Podle stěžovatele se orgány činné v trestním řízení odmítly zabývat zraněním, která sám utrpěl v důsledku potyčky s poškozeným i dalšími osobami, zejména svědkem M. K., a od samého začátku pracovaly s konstrukcí pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy, aniž by jen připustily možnost uplatnění příznivější skutkové podstaty s ohledem na důkazní situaci. Má za to, že orgány činné v přípravném řízení nepostupovaly v souladu se zásadou objasňování okolností svědčících jak proti němu, tak v jeho prospěch. Poukazuje, že jej označily jako viníka již v přípravném řízení, přičemž nebyly náležitě prověřovány důkazy a okolnosti zeslabující jeho vinu. Vytýká, že orgány činné v trestním řízení odmítly doplnit dokazování o další důkazy navržené stěžovatelem tak, aby byl náležitě zjištěn skutkový stav věci, a stíhaly jej podle prvotního dojmu, aniž by vzaly v potaz možnost jiného průběhu události. 7. Stěžovatel brojí proti závěrům obecných soudů, že inkriminovaný skutek nemohl být kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a trestního zákoníku. Zdůrazňuje, že šlo o potyčku mezi dvěma, možná třemi obyvateli ubytovny, při níž použil nůž proti útočníkovi, přičemž byl sám zraněn a utrpěl i otřes mozku. Tyto skutečnosti měly vést orgány samotné k závěru o jeho obraně před útokem poškozeného. 8. Stěžovatel poukazuje na rozpory ve výpovědích svědků K. a T. K. a poškozeného, které podle něj zůstaly až do konce řízení před obecnými soudy nevyjasněny a přehlíženy. Zpochybňuje postup krajského soudu, který sice provedl obsáhlé dokazování, ale pokračoval v přístupu převzatém z přípravného řízení, kdy obhajobě nebyla věnována pozornost podle očekávatelných standardů soudní praxe. Namítá, že ačkoli k tomu neexistovaly skutkové ani právní důvody, byl uznán vinným pokusem vraždy, byť vše nasvědčovalo spíše ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky (§ 146a trestního zákoníku). 9. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2018 sp. zn. II. ÚS 387/18 (N 138/90 SbNU 259), podle něhož musí soud důvody odchýlení se od předchozí judikatury řádně a přesvědčivě vysvětlit, jinak porušuje princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí a ochranu legitimního očekávání účastníků. Vytýká, že na ustálenou rozhodovací praxi poukazoval po celou dobu trestního řízení, přesto soudy jeho procesní obranu nereflektovaly a vůbec se neřídily uvedeným nálezem. 10. Podle stěžovatele obecné soudy nedržely zásadu presumpce neviny a z ní se odvíjejícího pravidla in dubio pro reo, když posuzovaly situaci typu "tvrzení proti tvrzení". Zdůrazňuje, že skutkový stav popisoval jinak než svědci K. a K., přičemž ani tito dva svědci nepopsali skutkový děj stejným způsobem a lišil se i popis samotného poškozeného. Vytýká, že soudy nepostupovaly obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a nevyjasnily rozpory, jak to požaduje judikatura Ústavního soudu, například nález ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16 (N 119/81 SbNU 853). 11. Stěžovatel zpochybňuje skutková zjištění obecných soudů jako extrémně rozporná s provedenými důkazy. Poukazuje na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, který určil hladinu alkoholu v krvi stěžovatele v době skutku v rozmezí s horní hranicí 1,92 g/kg, což se blíží stavu těžké opilosti (od 2,0 g/kg alkoholu v krvi), přičemž tato skutečnost měla být zohledněna ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie (zpracovatel prof. MUDr. Jiří Raboch, DrSc.), což se však nestalo. 12. Stěžovatel zdůrazňuje zdravotní dokumentaci, podle níž byla na jeho těle mimo jiné zjištěna poranění hlavy. Namítá, že byl ošetřen ve Fa