IV.ÚS 1374/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1374/25 ze dne 27. 11. 2025 Naplnění znaků privilegované skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. G., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem, sídlem Nezamyslova 423/13, Praha 2 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2025 č. j. 6 Tdo 1118/2024-1030, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. července 2024 č. j. 7 To 49/2024-959 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2024 sp. zn. 6 T 3/2024, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2025 č. j. 6 Tdo 1118/2024-1030, usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. července 2024 č. j. 7 To 49/2024-959 a rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2024 sp. zn. 6 T 3/2024, byla porušena základní práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a byly porušeny zásady nullum crimen sine lege podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod a presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2025 č. j. 6 Tdo 1118/2024-1030, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. července 2024 č. j. 7 To 49/2024-959 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2024 sp. zn. 6 T 3/2024 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") sp. zn. 6 T 3/2024 se podává, že krajský soud napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, a uložil mu trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku stanovil trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože, a podle § 80 odst. 1 a 2 trestního zákoníku uložil trest vyhoštění z České republiky na dobu deseti let. Dále mu podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložil zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 497 861 Kč s úrokem z prodlení a poškozenému M. D. P. (dále jen "poškozený") na náhradě nemajetkové újmy částku 442 118 Kč s úroky z prodlení a podle § 229 odst. 1 trestního řádu poškozeného se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedeného zvlášť závažného zločinu se stěžovatel podle závěrů krajského soudu dopustil tím, že v přesně nezjištěné době mezi 2:52 hodin a 3:37 hodin dne 10. 6. 2023 v ubytovacím zařízení v domě č. p. X, v reakci na předchozí fyzický střet s poškozeným, který stěžovatele napadl kopem a úderem pěstí do obličeje, a poté se vzájemně bili rukama, uchopil stěžovatel kuchyňský nůž s čepelí dlouhou 19,5 cm a s úmyslem usmrtit poškozeného jej opakovaně velkou silou bodal do krku a hrudníku, čímž mu způsobil zejména hlubokou bodnořeznou ránu na levé ploše krku zasahující k páteři s bodným poraněním krčního svalu, zevní hrdelní žíly, dolního pólu příušní žlázy a levého zvratného nervu, dále dvě bodné rány vpředu na hrudníku a jednu bodnořeznou ránu vzadu na hrudníku s proniknutím vzduchu do hrudní dutiny, přičemž nadměrné krevní ztráty z poraněné hrdelní žíly bezprostředně ohrožovaly život poškozeného a jeho úmrtí bylo odvráceno včasným lékařským zákrokem. Tím došlo u poškozeného k následkům projevujícím se centrální poruchou řeči a částečným ochrnutím pravé poloviny těla trvajícím v době rozhodnutí soudu. 3. Stěžovatelovo odvolání Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. 4. Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že jeho odsouzení pro zvlášť závažný zločin vraždy ve stadiu pokusu spočívá na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a jeho neústavním právním hodnocení. 6. Podle stěžovatele se orgány činné v trestním řízení odmítly zabývat zraněním, která sám utrpěl v důsledku potyčky s poškozeným i dalšími osobami, zejména svědkem M. K., a od samého začátku pracovaly s konstrukcí pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy, aniž by jen připustily možnost uplatnění příznivější skutkové podstaty s ohledem na důkazní situaci. Má za to, že orgány činné v přípravném řízení nepostupovaly v souladu se zásadou objasňování okolností svědčících jak proti němu, tak v jeho prospěch. Poukazuje, že jej označily jako viníka již v přípravném řízení, přičemž nebyly náležitě prověřovány důkazy a okolnosti zeslabující jeho vinu. Vytýká, že orgány činné v trestním řízení odmítly doplnit dokazování o další důkazy navržené stěžovatelem tak, aby byl náležitě zjištěn skutkový stav věci, a stíhaly jej podle prvotního dojmu, aniž by vzaly v potaz možnost jiného průběhu události. 7. Stěžovatel brojí proti závěrům obecných soudů, že inkriminovaný skutek nemohl být kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a trestního zákoníku. Zdůrazňuje, že šlo o potyčku mezi dvěma, možná třemi obyvateli ubytovny, při níž použil nůž proti útočníkovi, přičemž byl sám zraněn a utrpěl i otřes mozku. Tyto skutečnosti měly vést orgány samotné k závěru o jeho obraně před útokem poškozeného. 8. Stěžovatel poukazuje na rozpory ve výpovědích svědků K. a T. K. a poškozeného, které podle něj zůstaly až do konce řízení před obecnými soudy nevyjasněny a přehlíženy. Zpochybňuje postup krajského soudu, který sice provedl obsáhlé dokazování, ale pokračoval v přístupu převzatém z přípravného řízení, kdy obhajobě nebyla věnována pozornost podle očekávatelných standardů soudní praxe. Namítá, že ačkoli k tomu neexistovaly skutkové ani právní důvody, byl uznán vinným pokusem vraždy, byť vše nasvědčovalo spíše ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky (§ 146a trestního zákoníku). 9. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2018 sp. zn. II. ÚS 387/18 (N 138/90 SbNU 259), podle něhož musí soud důvody odchýlení se od předchozí judikatury řádně a přesvědčivě vysvětlit, jinak porušuje princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí a ochranu legitimního očekávání účastníků. Vytýká, že na ustálenou rozhodovací praxi poukazoval po celou dobu trestního řízení, přesto soudy jeho procesní obranu nereflektovaly a vůbec se neřídily uvedeným nálezem. 10. Podle stěžovatele obecné soudy nedržely zásadu presumpce neviny a z ní se odvíjejícího pravidla in dubio pro reo, když posuzovaly situaci typu "tvrzení proti tvrzení". Zdůrazňuje, že skutkový stav popisoval jinak než svědci K. a K., přičemž ani tito dva svědci nepopsali skutkový děj stejným způsobem a lišil se i popis samotného poškozeného. Vytýká, že soudy nepostupovaly obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a nevyjasnily rozpory, jak to požaduje judikatura Ústavního soudu, například nález ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16 (N 119/81 SbNU 853). 11. Stěžovatel zpochybňuje skutková zjištění obecných soudů jako extrémně rozporná s provedenými důkazy. Poukazuje na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, který určil hladinu alkoholu v krvi stěžovatele v době skutku v rozmezí s horní hranicí 1,92 g/kg, což se blíží stavu těžké opilosti (od 2,0 g/kg alkoholu v krvi), přičemž tato skutečnost měla být zohledněna ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie (zpracovatel prof. MUDr. Jiří Raboch, DrSc.), což se však nestalo. 12. Stěžovatel zdůrazňuje zdravotní dokumentaci, podle n