IV.ÚS 152/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 152/25 ze dne 30. 7. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů J. B. a J. B., J. B., P. V., J. Ch., M. Ch. st., A. Ch. a nezl. M. Ch. ml., zastoupeného zákonnými zástupci J. Ch. a M. Ch. st., I. K., nezl. S. B., nezl. L. B. a nezl. N. G., zastoupených zákonnou zástupkyní I. K., právně zastoupených JUDr. Petrem Šaštinským, LL.M., advokátem, sídlem Gogolova 228/8, Praha 1 - Hradčany, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 15. listopadu 2024 č. j. 1 KZT 336/2024-49 a usnesení Okresního státního zastupitelství v Chomutově ze dne 22. října 2024 č. j. 1 ZT 227/2022-118, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Chomutově, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení shora označených usnesení orgánů činných v trestním řízení s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva ústavně zaručená v čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Nejvyšší státní zastupitelství usnesením ze dne 24. 7. 2024 č. j. 1 NZA 8007/2024-47 podle § 174a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušilo jako nezákonné usnesení Okresního státního zastupitelství v Chomutově (dále jen "okresní státní zastupitelství") ze dne 14. 2. 2024 č. j. 1 ZT 227/2022-38, kterým bylo podle § 172 odst. 1 písm. c) trestního řádu zastaveno trestní stíhání obviněného J. P. (dále jen "obviněný") a jež nabylo právní moci ve spojení s usnesením Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem (dále jen "krajské státní zastupitelství") ze dne 25. 4. 2024 č. j. 1 KZT 336/2024-17, jímž byla stížnost stěžovatelů (pozůstalých poškozených) proti tomuto usnesení státní zástupkyně okresního státního zastupitelství zamítnuta podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodná. 3. Okresní státní zastupitelství napadeným usnesením rozhodlo podle § 171 odst. 1 trestního řádu, že věc vedená proti obviněnému pro skutek spočívající v tom, že dne 25. 3. 2022 kolem 14:50 hod. na silnici č. III/22425 v katastru obce Vilémov, okres Chomutov, při řízení osobního vozidla Hyundai Matrix ve směru na obec Blov a při předjíždění autobusu došlo ke střetu s za ním jedoucím vozidlem Škoda Octavia, řízeným L. B., a následně k jeho smrtelnému zranění a zranění spolujezdkyně I. K., se postupuje Městskému úřadu Kadaň, Odboru vnitřních věcí, neboť skutek by mohl být příslušným orgánem posouzen jako přestupek. 4. Krajské státní zastupitelství napadeným usnesením zamítlo stížnost stěžovatelů proti usnesení okresního státního zastupitelství jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé namítají, že závěry orgánů činných v trestním řízení, podle nichž byl za výlučného viníka dopravní nehody označen zemřelý L. B., jsou nesprávné a nezákonné. Brojí proti tomu, že skutkový děj bude posouzen nanejvýše jako přestupek, přestože podle jejich názoru měl být kvalifikován coby přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, případně i jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku, neboť obviněný porušil důležitou povinnost řidiče podle § 17 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. 6. Stěžovatelé poukazují, že obviněný sám potvrdil, že věnoval více pozornosti provozu před sebou než situaci za svým vozidlem, čímž podle jejich názoru nedostál svým povinnostem a ohrozil řidiče jedoucího za ním. Upozorňují, že znalec Ing. Tomáš Kölbl dospěl k závěru, že v okamžiku zahájení předjížděcího manévru obviněným již byl předjížděn vozidlem L. B., což obviněný mohl a měl vidět. Upozorňují, že vyšší rychlost vozidla L. B. není natolik excesivní, aby obviněný nemohl situaci za sebou zaznamenat a reagovat na ni. 7. Dále se vymezují proti závěrům revizního znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství Vysokého učení technického v Brně, který podle nich neúplně a vadně hodnotil příčiny nehody a opomenul variantu jízdy L. B. z pravého jízdního pruhu, jak ji popisovala spolujezdkyně I. K. Kritizují, že znalecký posudek Ing. Tomáše Kölbla byl orgány činnými v trestním řízení opomenut, a naopak závěry revizního znaleckého posudku byly převzaty bez kritického hodnocení. 8. Stěžovatelé rovněž zpochybňují věrohodnost a motivaci svědků z posádky vozidla Toyota, kteří podle nich mohli být v osobním vztahu k obviněnému a jejichž svědectví vykazují závažné rozpory. Upozorňují, že žádný z dalších svědků, včetně řidiče autobusu a svědkyně P. H., přítomnost tohoto vozidla na místě nehody nepotvrdil. Posléze namítají, že orgány činné v trestním řízení nevěnovaly dostatečnou pozornost svědectví spolujezdkyně I. K. a dalších přímých svědků události. 9. Podle stěžovatelů je obhajoba obviněného účelová a výpovědi jeho samotného i jemu blízkých osob vykazují rozpory, například ohledně údajného zablesknutí slunce či použití směrovky. Zpochybňují také tvrzení manželky obviněného k zapnutí bezpečnostního pásu L. B., které bylo vyvráceno zjištěními složek integrovaného záchranného systému. 10. Stěžovatelé vytýkají orgánům činným v trestním řízení, že neprovedly dostatečné a účinné vyšetřování a že jejich postup nebyl v souladu s požadavky judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"). Mají za to, že jejich právo na účinné vyšetřování nebylo naplněno, neboť nedošlo k vyčerpání všech možností objasnění skutkového stavu a provedení logické a úplné analýzy důkazů. 11. Konečně argumentují, že judikatura Ústavního soudu přiznává poškozeným právo na účinné vyšetřování, bylo-li zasaženo do práva na život, a že v jejich věci nebyl naplněn požadavek kvalifikovaného úsilí na objasnění podezření ze spáchání trestného činu. Brojí proti tomu, že rozhodnutí státního zastupitelství ukončila trestní věc bez soudního přezkumu a bez náležitého objasnění všech okolností tragické dopravní nehody. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli coby blízkými příbuznými poškozené osoby (srov. rozsudek ESLP ze dne 2. 9. 1998 ve věci Yaşa v. Turecko, stížnost č. 22495/93). Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv [srov. usnesení ze dne 12. 3. 2025 sp. zn. II. ÚS 524/25 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda orgánem veřejné moci nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Pochybení svědčící o opaku Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. 14. Těžištěm posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s postupem orgánů činných v trestním řízení, které věc skončily v přípravném řízení tak, že ji podle § 171 odst. 1 trestního řádu postoupily orgánu příslušnému k řízení o přestupcích. 15. Ústavní soud ustáleně judikuje, že poškozený má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení k ochraně svých práv a svobod; může využít i ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí (jako je např. i rozhodnutí o odložení věci, podobně v posuzované věci). Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že povinnost vedení efektivního trestního řízení je povinností tzv. náležité péče, tj. použití prostř