Ústavní soud IV.ÚS 168/24

Stěžovatel požaduje zrušit v záhlaví označená usnesení. Tvrdí, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí plyne, že vedlejší účastníci zažalovali stěžovatele na vyklizení deseti pozemků v obci Chlum. Okresní soud v České Lípě žalobě vyhověl. Proti rozsudku okresního soudu se stěžovatel následně odvolal. Nezaplatil ale soudní poplatek, a to ani po výzvě soudu, proto okresní soud odvolací řízení zastavil (usnesení ze dne 22. 2. 2023 č. j. 48 C 22/2022-81). Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci pak usnesení okresního soudu o zastavení řízení potvrdil napadeným usnesením ze dne 26. 6. 2023, jen upřesnil výrok usnesení o zastavení řízení. Byť stěžovatel požádal obecné soudy jak o osvobození od soudních poplatků, tak o ustanovení zástupce z řad advokátů, učinil tak až po uplynutí náhradní lhůty pro zaplacení soudního poplatku. K žádosti o osvobození od soudního poplatku krajský soud vysvětlil, že tuto žádost je nutné podat nejpozději v poslední den lhůty určené soudem k zaplacení soudního poplatku; to stěžovatel neučinil. Proto s odkazem na judikaturu krajský soud k žádosti o osvobození od soudního poplatku nepřihlédl. K žádosti o ustanovení advokáta se vyjádřil zvlášť v napadeném usnesení ze dne 4. 5. 2023. Žádost zamítl, protože nejde o právně složitou věc, která by vyžadovala pomoc od právního profesionála.

Stěžovatel podal dovolání. Tvrdil, že byl osvobozen od soudního poplatku za dovolání, proto má osvobození zpětné účinky i pro řízení odvolací. To považoval též za otázku judikaturou dosud neřešenou ve smyslu § 237 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud však dovolání odmítl, neboť krajský soud postupoval v souladu s judikaturou. Podle Nejvyššího soudu se osvobození vztahuje jen na řízení dovolací, nelze jej rozšiřovat na již pravomocně skončené řízení před soudem odvolacím.

V ústavní stížnosti stěžovatel líčí příkoří, kterých se mu dostalo od obecných soudů. Stěžovatel je "stoprocentně" přesvědčen, že žádost o osvobození od soudních poplatků zaslal včas. Domnívá se, že okresní soud nepečlivě zpracovává zaslané písemnosti, proto jeho žádost nikdy nezaznamenal, nikdy jej nevyzval k doložení majetkových a jiných poměrů a nikdy o ni samostatně nerozhodoval. Pochybení měl napravit krajský soud, to se však nestalo.

Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.

Ústavní soud se k otázce splatnosti soudního poplatku podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, opakovaně vyjadřoval [srov. nález ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 9/20 (N 65/105 SbNU 198)]. Ústavní soud mj. uvedl, že je na účastnících řízení, aby poplatkovou povinnost řádně a včas splnili. Nezaplatí-li soudní poplatek již při zaslání podání, mají účastníci díky výzvě soudu druhou možnost pro zaplacení (bod 34 tamtéž). Pokud ani v soudem stanovené náhradní lhůtě nic nezaplatí, musí soud řízení zastavit. Jde o zákonný následek, který neporušuje právo na přístup k soudu (body 30 násl. tamtéž včetně tam uvedené početné judikatury).

Právní řád upravuje případy, kdy si účastníci řízení nemohou kvůli tíživé finanční situaci dovolit zaplatit soudní poplatek. To řeší např. osvobozením od soudního poplatku podle § 138 občanského soudního řádu [k smyslu a účelu osvobození od soudních poplatků srov. nález ze dne 9. 2. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2856/08 (N 20/52 SbNU 197)]. Žádost o osvobození stěžovatel sice podal, ale až po uplynutí soudem stanovené náhradní lhůty k zaplacení poplatku. V takovém případě stěžovatel promarnil svou šanci, aby se vyhnul zákonem předvídanému následku, tj. zastavení řízení. Ač tvrdí, že žádost o osvobození podal včas, nepředložil nic k prokázání svého tvrzení (např. dodejku, kopii žádosti s razítkem podatelny apod.).

Stěžovatel neuspěje ani s argumentem, že obecné soudy musí vždy o žádosti o osvobození samostatně rozhodnout. Bezesporu platí, že o včas podané žádosti o osvobození od soudního poplatku musí soud rozhodnout dříve, než pro nezaplacení poplatku řízení zastaví [nález ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 1439/09 (N 10/56 SbNU 99), bod 17]. Jak však vysvětlil Nejvyšší soud, žádost o osvobození od soudních poplatků lze s účinky zabraňujícími zastavení řízení pro nezaplacení poplatku podat nejpozději v poslední den lhůty určené soudem pro jeho zaplacení (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. 30 Cdo 825/2019, č. 1/2020 Sb. rozh. civ., body 21 až 23, jehož ústavnost nezpochybnilo ani usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 2021/19). Protože stěžovatel žádost včas nepodal, nemusel již o ní krajský soud samostatně rozhodovat.

Obecné soudy žádné stěžovatelovo ústavně zaručené právo neporušily. Ústavní stížnost je proto návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].