IV.ÚS 2148/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2148/25 ze dne 17. 9. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti IT credit, s.r.o., sídlem Pernerova 502/50, Praha 8 - Karlín, zastoupené Mgr. Viktorem Procházkou, advokátem, sídlem Lazaretní 925/9, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2025 č. j. 21 Cdo 3283/2024-250, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2024 č. j. 28 Co 138/2024-206 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. února 2024 č. j. 16 C 42/2022-171, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Ing. Roberta Chládka, zastoupeného Mgr. Lucií Kačerovou, advokátkou, sídlem Pařížská 127/20, Praha 1 - Josefov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Stěžovatelka požadovala po vedlejším účastníkovi zaplacení částky celkem ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím z titulu smluvních pokut (dvakrát ve výši 50 000 Kč) za neumožnění vstupu do nemovitých věcí (pozemků a objektu bydlení) ve vlastnictví vedlejšího účastníka za účelem jejich kontroly. Nemovité věci (dále též "zástava") zajišťovaly na základě zástavní smlouvy uzavřené v roce 2012 úvěr z téhož roku poskytnutý právním předchůdcem stěžovatelky dlužnicím - obchodním společnostem (vedlejší účastník byl jednatelem jedné z dlužnic). Na stěžovatelku byla pohledávka z úvěrové smlouvy postoupena smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou v roce 2018. Stěžovatelka dovozovala, že spolu s pohledávkou nabyla nejen její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění, ale i další práva vycházející ze zástavní smlouvy, tedy právo na zpřístupnění zástavy a právo na smluvní pokutu za nesplnění této povinnosti. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že stěžovatelka není aktivně věcně legitimována, neboť podle § 1880 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."), došlo k postoupení pohledávek vzniklých na základě smlouvy o úvěru včetně práv na smluvní pokutu ze smlouvy o úvěru a veškerých práv s pohledávkou spojených, a to včetně zajištění. Přechod zástavního práva ze zákona však neznamená, že by se stěžovatelka stala také automaticky účastníkem právního vztahu založeného zástavní smlouvou. Stěžovatelka se stala pouze věřitelem postoupené pohledávky ze smlouvy o úvěru zajištěné nemovitými věcmi a zástavním věřitelem, kromě vlastního zajištění pohledávky nemá žádná jiná práva. Nemohla se tedy domáhat zaplacení smluvních pokut sjednaných v zástavní smlouvě. 4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným rozsudkem v části týkající se nákladů řízení odmítl a jinak je zamítl (výrok I) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud připustil dovolání pro řešení otázky, zda při postoupení pohledávky zajištěné zástavním právem byla postoupena i "jednotlivá další práva" sjednaná v zástavní smlouvě bez toho, aby došlo k dohodě o postoupení zástavní smlouvy, neboť uvedená otázka nebyla v rozhodovací praxi vyřešena. Dospěl však k závěru, že dovolání není důvodné. Nejvyšší soud konstatoval, že zákonným důsledkem postoupení pohledávky (§ 1880 odst. 1 obč. zák.) není přechod těch práv vyplývajících z vedlejších ujednání, která nejsou imanentně spojena s vlastním zajištěním (zástavním právem) a nemají bezprostřední vazbu na zajišťovanou pohledávku. Nedošlo-li k postoupení práv, která nejsou obsahem zástavněprávního vztahu, stala se stěžovatelka pouze věřitelem postoupené pohledávky ze smlouvy o úvěru zajištěné nemovitými věcmi, takže nemá ze zástavní smlouvy žádná jiná práva a nemůže se tedy domáhat splnění dalších povinností ze zástavní smlouvy vedlejším účastníkem, ani se domáhat smluvních pokut sjednaných v zástavní smlouvě. Jiné vady, kterými se v případě přípustného dovolání Nejvyšší soud také zabývá, v postupu městského soudu neshledal a ostatní dovolací námitky přípustnost dovolání založit nemohly. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že jí nesvědčí všechna práva ze zástavní smlouvy (v dané věci konkrétně oprávnění požadovat zpřístupnění zastavených nemovitých věcí), která zajištovala na ni postoupenou pohledávku z úvěrové smlouvy. Výklad přijatý Nejvyšším soudem snižuje kvalitu pohledávky a vedlejšímu účastníkovi, jakožto zástavci, poskytuje neočekávanou a ničím neodůvodněnou výhodu. Ve světle přijatých závěrů se nabízí v podstatě dvě možnosti řešení důsledků postoupení pohledávky: a) buď právo na zpřístupnění zástavy zůstává zachováno postupiteli, nebo b) toto právo postoupením pohledávky zaniká, neboť není subjekt, který by jej mohl vykonat. Z judikatury [nález ze dne 24. 2. 2011 sp. zn. I. ÚS 2276/08 (N 25/60 SbNU 261)] se mimo jiné podává, že smlouvou o postoupení pohledávky dochází ke změně v osobě věřitele, ovšem bez toho, že by se změnil obsah závazku. Výklad zastávaný obecnými soudy vede k absurdním důsledkům, že obligační povinnost zástavce zpřístupnit nemovitou zástavu není právem spojeným s pohledávkou a toto právo zůstává zachováno původnímu zástavnímu věřiteli, který však nemá žádný zájem, aby se dožadoval jejího zpřístupnění, ale naopak stávající věřitel tento zájem nepochybně má. 6. Stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší soud své právní závěry dostatečně neodůvodnil. Nejvyšší soud sice odkazoval na svoji předchozí judikaturu (rozsudek ze dne 22. 2. 2012 sp. zn. 33 Cdo 2164/2010 vztahující se ještě k zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013), podle níž nelze pojem "práva s pohledávkou spojená" vykládat tak, že by šlo o "právo vyplývající ze zcela odlišné právní skutečnosti, vůči odlišnému dlužníku", ale nevysvětlil, v čem je zpřístupnění zastavené nemovitosti zástavnímu věřiteli takovou "zcela odlišnou skutečností". Podle stěžovatelky naopak s postoupením pohledávky přechází zástavní právo včetně této sjednané kvality. 7. Další nedostatek v rozhodnutí Nejvyššího soudu spatřuje v tom, že na právo stěžovatelky na zpřístupnění zastavených nemovitostí nahlížel optikou institutu postoupení práv ze smlouvy podle § 1895 obč. zák., tedy podle současného občanského zákoníku, přestože zástavní smlouva byla sjednána v roce 2012, tedy před nabytím jeho účinnosti. Nejvyšší soud se svojí konstrukcí a využitím institutu postoupení práv ze smlouvy dopustil podle stěžovatelky nepřípustné pravé retroaktivity. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny prostředky k ochraně práv (srov. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 10. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů a především Nejvyššího soudu, který se v dovolacím řízení vyslovil k otázce nastolené stěžovatelkou, jaká vedlejší práva přecházejí v důsledku postoupení pohledávky (konkrétně, zda přešlo právo na smluvní pokutu, které zajišťovalo povinnost zástavce - vedlejšího účastníka -