IV.ÚS 2176/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2176/25 ze dne 19. 11. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Lenky Drahoňovské, zastoupené Mgr. et. Bc. Davidem Taušem, advokátem, sídlem Pod Stadiony 2719/19, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2025 č. j. 23 Cdo 3438/2024-534, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. května 2024 č. j. 26 Co 98/2024-505 a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 4. ledna 2024 č. j. 10 C 80/2015-469, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, jako účastníků řízení, a Milana Podhorského, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozsudky bylo porušeno její právo na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny, a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník se u Okresního soudu v Semilech (dále jen "okresní soud") domáhal vyslovení neúčinnosti převodu vlastnického práva ke specifikovaným pozemkům s tím, že má vůči bratrovi stěžovatelky (dále jen "dlužník") pohledávku ve výši 2 230 000 Kč s příslušenstvím, a to na základě jeho směnečného rukojemství. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobě vyhověl a určil, že vůči vedlejšímu účastníkovi je právně neúčinný převod vlastnického práva ke specifikovaným pozemkům, k nimž došlo darovací smlouvou uzavřenou dne 15. 10. 2014 mezi bratrem stěžovatelky, coby dárcem, a stěžovatelkou, jako obdarovanou (I. výrok), a uložil stěžovatelce povinnost nahradit náklady řízení vedlejšímu účastníkovi (II. výrok) a České republice (III. výrok). Okresní soud ve věci rozhodoval poté, co bylo jeho předchozí rozhodnutí zrušeno a po doplnění dokazování setrval na tom, že vedlejší účastník podal žalobu včas, přičemž zásadním shledal, že v době rozhodování soudu již vedlejší účastník od 29. 6. 2019 disponuje (a disponoval i ke dni vydání prvního rozsudku) vykonatelnou pohledávkou vůči dlužníkovi, se kterým stěžovatelka uzavřela darovací smlouvu, tj. bezúplatné právní jednání (ve smyslu § 589 odst. 1, § 594 odst. 1 a § 591 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Stejně tak okresní soud setrval na nepodstatnosti subjektivní stránky věci - totiž, zda dlužník měl zkracující úmysl při uzavření darovací smlouvy, a stejně tak zda stěžovatelka o takovém úmyslu věděla či mohla vědět. Námitku nedoručení výzvy vedlejšího účastníka vůči dlužníku k plnění z titulu závazku dlužníka shledal nedůvodnou. K majetkovým poměrům dlužníka k datu uzavření darovací smlouvy okresní soud uzavřel, že majetek dlužníka nepostačoval k plné úhradě pohledávky vedlejšího účastníka za dlužníkem. 3. Následné odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") neshledal důvodným, a proto napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). 4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, ve kterém namítla, že krajský soud pochybil v posouzení otázky, zda je v souladu s právními předpisy možné pokračovat v řízení a vyhovět žalobě v řízení, které bylo v rozporu se zákonem přerušeno (s odkazem na § 593 občanského zákoníku) a žaloba měla být zamítnuta, a v posouzení otázky jakým způsobem a v jaké výši má být stanovena hodnota majetku dlužníka pro účely posouzení naplnění zkracujícího úmyslu dlužníka napadeným právním jednáním. Podle stěžovatelky nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena otázka, zda se hodnota movitého majetku dlužníka může při stanovení výše jeho majetku ke dni učinění napadeného jednání posuzovat pouze ve výši jedné třetiny hodnoty věci. Také podle stěžovatelky pochybil v tom, že nesprávně přenesl důkazní břemeno na stěžovatelku ohledně dokazování tvrzení vedlejšího účastníka k tomu, že uzavření darovací smlouvy naplnilo podmínku zkracujícího důsledku a nedostalo se jí poučení podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl (I. výrok), protože ani jedna z právních otázek nezakládala přípustnost dovolání, a uložil jí povinnost zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok). II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že v soudním řízení bylo na ni v rozporu s právními předpisy přeneseno důkazní břemeno ohledně dokazování tvrzení vedlejšího účastníka k tomu, že uzavření darovací smlouvy naplnilo podmínku zkracujícího důsledku, tj. že dlužník disponoval dostatečným majetkem k úhradě svého závazku vedlejšímu účastníkovi. 6. Dále také namítá, že ze strany soudu nebyla poučena podle § 118a o. s. ř. k tomu, že má doplnit tvrzení a prokázat, že uzavřením darovací smlouvy bylo vyhověno mravnímu závazku dlužníka a ohledům slušnosti dlužníka. Přestože stěžovatelka v řízení opakovaně uváděla tvrzení k tomu, že darovací smlouva byla uzavřena v rámci vypořádání mezi členy rodiny (dlužník je její bratr), a tvrdila tedy rozhodné skutečnosti vztahující se k naplnění výjimky podle § 591 písm. d) občanského zákoníku, a pokud soud nepovažoval dosavadní tvrzení stěžovatelky za dostačující pro účely posouzení splnění podmínek této výjimky, byl povinen stěžovatelku poučit ohledně doplnění tvrzení vztahujících se k důvodům uzavření darovací smlouvy. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za řádně vedené. 9. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele. K této nápravě však nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, pročež v případech, kdy rozhodnutí o posledním dostupném opravném prostředku napadeno není, Ústavní soud považuje návrh zpravidla za nepřípustný. 10. Jak plyne z ústavní stížnosti, petitem stěžovatelka výslovně navrhla zrušení toliko rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu, přičemž krajský soud označila jako účastníka řízení a okresní soud jako vedlejšího účastníka řízení. Protože se Ústavní soud snaží vyvarovat přílišného formalismu, vychází ve své rozhodovací činnosti ze zásady, že je třeba dovozovat vlastní návrh účastníka řízení z celého textu podání, tedy z obsahu ústavní stížnosti včetně jejího odůvodnění, a nikoli úzce jen z petitu. Pokud je z odůvodnění ústavní stížnosti patrný i nesouhlas s posledním rozhodnutím obecného soudu, Ústavní soud podrobuje přezkumu i toto poslední rozhodnutí, aniž by považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění ústavní stížnosti nebo k odstranění vad podání. 11. V posuzované věci je z obsahu odůvodnění ústavní stížnosti patrno, že stěžovatelka brojí i proti usnesení Nejvyššího soudu o jejím dovolání. Toto usnesení stěžovatelka přiložila k ústavní stížnosti, odvíjí od jeho doručení také zákonnou lhůtu pro podání ústavní stížnosti a polemizuje s jeho odůvodněním. 12. Ve své judikatuře Ústavní soud již m