IV.ÚS 223/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 223/25 ze dne 6. 8. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Michalem Krčmou, advokátem, sídlem Navrátilova 675/3, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2024 sp. zn. 61 To 788/2024 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. října 2024 sp. zn. 1 Nt 6005/2023, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") uznal stěžovatele rozsudkem ze dne 14. 4. 2021 sp. zn. 1 T 124/2019 vinným zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za který ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Dále mu uložil peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb s výší jedné denní sazby 2 000 Kč, tedy v celkové výši 200 000 Kč. Proti rozsudku podali odvolání stěžovatel a příslušný státní zástupce. K odvolání státního zástupce Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 12. 10. 2021 sp. zn. 8 To 202/2021 rozsudek obvodního soudu podle § 258 odst. 1 písm. b), e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) trestního řádu znovu stěžovatele uznal vinným zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, za který ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 trestního zákoníku mu uložil peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb s výší jedné denní sazby 2 000 Kč, tedy v celkové výši 200 000 Kč. Odvolání stěžovatele podle § 256 trestního řádu zamítl. Dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 3. 2022 sp. zn. 6 Tdo 105/2022 podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Následnou ústavní stížnost stěžovatele Ústavní soud usnesením ze dne 21. 7. 2022 sp. zn. I. ÚS 1586/22 podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl. 3. Obvodní soud napadeným usnesením podle § 283 písm. d) trestního řádu za použití § 286 odst. 1 trestního řádu zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, které skončilo výše uvedenými rozsudky, neboť neshledal důvody obnovy řízení podle § 278 trestního řádu. 4. Městský soud poté napadeným usnesením stěžovatelovu instanční stížnost proti tomuto usnesení obvodního soudu podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel zdůrazňuje, že v řízení o povolení obnovy navrhoval vyslechnutí svědků B. Š. a O. H., kteří v původním řízení odmítli vypovídat, přičemž svědek H. nyní již výpovědí neriskuje podání návrhu na obnovu řízení v jeho neprospěch, a dále svědka M. S., který se svědkem H. jako jeho blízký známý opakovaně hovořil. Stěžovatel k návrhu na povolení obnovy řízení přiložil lékařské zprávy a posudek potvrzující, že v době veřejného zasedání byl v pracovní neschopnosti a měl sníženou pracovní schopnost o 35 %, a to výlučně kvůli psychickým problémům. 6. Stěžovatel novými důkazy hodlal poukázat na nevěrohodnost H. výpovědi ze dne 18. 10. 2018, na jejímž základě byl městským soudem uznán vinným. Obvodní soud k H. výpovědi nepřihlédl, protože jej považoval za osobu zcela nevěrohodnou. Stěžovatel v původním řízení nenamítal, že byla čtena H. výpověd bez splnění podmínek § 211 odst. 3 písm. a) trestního řádu, protože spoléhal, že soudy samy dospějí k závěru, že svědek je nevěrohodný. Tento předpoklad se potvrdil, protože obvodní soud svědka H. označil za nevěrohodného. Stěžovatel z důvodu zdravotní nezpůsobilosti u veřejného zasedání nemohl namítat procesní vady a nepředpokládal, že městský soud využije situaci k tomu, aby ho uznal vinným. 7. Podle stěžovatele obecné soudy v řízení o povolení obnovy zcela rezignovaly na řádné zjištění skutkového stavu. Upozorňuje, že požadoval veřejné projednání stížnosti, kde chtěl předložit jako důkaz trestní spis Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") v části týkající se veřejného zasedání k žádosti odsouzeného H. o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Toto veřejné zasedání bylo časově spojeno s H. svědeckou výpovědí, a proto by důkaz mohl podpořit závěr, že jmenovaný je jako svědek zcela nevěrohodný, protože veřejně přiznal, že páchal trestnou činnost z osobních důvodů, nikoliv kvůli snaze "ohýbat" zákon, jak později tvrdil. Stěžovatel trvá na tom, že městský soud ho uznal vinným pouze na základě H. výpovědi, podle níž tento svědek stěžovateli předal zalepenou obálku s penězi, kterou obdržel od svědka Š. Svědek Š. však vysvětlil, z jakých důvodů v původním řízení odmítl vypovídat a proč své svědectví podal až nyní veřejně, opakovaně potvrzuje, že H. stěžovateli žádné peníze nepředal, ani je neobdržel od K. Svědek S. rovněž vypověděl, že svědek H. otevřeně hovořil o řadě trestných činů, ale nikdy neoznačil stěžovatele za pachatele. Soudy ve svých rozhodnutích pouze uvedly, že H. k tomu odmítl vypovídat, aniž by uvážily souvislost tohoto přístupu s nepravdivostí jeho výpovědi ze dne 18. 10. 2018. 8. Obecné soudy podle stěžovatele v původním řízení nerozeznaly manipulaci s důkazy obdobnou té, jaké se podle kárného senátu Nejvyššího správního soudu dopustil soudce JUDr. Alexandr Sotolář v kauze Opencard, která měla poškodit obžalované. Soudy ignorovaly námitky stěžovatele, že záznam o telekomunikačním hovoru ze dne 30. 1. 2013 mezi ním a svědkem H. neodpovídá skutečnosti, což vyplývá z nesouladu délky hovoru a pohybu vozidla. 9. Nelze přijmout ani argument, že absence obhájce u veřejného zasedání městského soudu v původním řízení a zdravotní indispozice neměly vliv. Měl-li by stěžovatel možnost se řádně hájit, namítal by podjatost člena senátu JUDr. Petráska, státního zástupce JUDr. Potužníka a předsedkyně senátu JUDr. Woratschové. Na tuto podjatost poukazuje i v souvislosti s jejím usnesením z 19. 11. 2020, kde polemizovala se zásadou "in dubio pro reo". Výsledek svědčí o tom, jak by dopadlo "stížnostní řízení o podjatosti". 10. Stěžovatel dále upozorňuje, že městský soud rozhodl o jeho stížnosti bez přítomnosti účastníků, tedy bez obhajoby a obžaloby, přestože navrhoval veřejné jednání s plnou možností obhajoby doplnit argumentaci a reagovat na důkazy a jejich hodnocení obvodním soudem. Tím došlo k porušení práva na veřejné projednání věci a zásady ústnosti podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatel odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, konkrétně rozsudky pléna ze dne 26. 5. 1988 ve věci Ekbatani v. Švédsko, stížnost č. 10563/83, § 31 a ze dne 29. 10. 1991 ve věci Helmers v. Švédsko, stížnost č. 11826/85, § 38, dále rozsudky ze dne 25. 10. 2011 ve věci Almanera Alvarez v. Španělsko, stížnost č. 16096/08, § 38 až 50, a ze dne 22. 5. 2007 ve věci Muttilainen v. Finsko, stížnost č. 18358/02, § 26. 11. Závěrem stěžovatel vytýká, že městský soud rozhodl o jeho stížnosti příliš rychle a unáhleně a pouze formalisticky převzal odůvodnění prvostupňového soudu, aniž by věnoval potřebnou pozornost jeho argumentům, což porušilo jeho právo na spravedlivé řízení podle čl. 6 Úmluvy, a zejména právo na přiměřený čas k obhajobě podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Podle stěžovatele rychlost řízení by neměla být upřednostněna na úkor jeho kvality a spravedlnosti. III. Procesní předpoklady projednání návrhu 12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel n