Ústavní soud IV.ÚS 2603/25 – Incidenční spory

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení. Tvrdí, že obecný soud porušil její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a přiložených listin plyne následující. Stěžovatelka se dostala do úpadku a v insolvenčním řízení vystupuje jako dlužník. V tomto řízení se (za cenu určenou dle znaleckého posudku) prodaly stěžovatelčiny nemovité věci vedlejšímu účastníkovi. Stěžovatelka proti tomu u insolvenčního soudu nejdříve podala žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy (žalobu insolvenční soud zamítl dne 16. 5. 2024) a posléze též žalobu na určení vlastnického práva k nemovitým věcem. Co se týče druhé žaloby, podala ji stěžovatelka ke Krajskému soudu v Ostravě jakožto soudu insolvenčnímu. Vrchní soud v Olomouci ale usnesením ze dne 11. 4. 2024 č. j. 21 ICm 740/2024, 12 VSOL 99/2024-17 (KSOL 10 INS 16022/2022) určil, že věcně příslušné jsou v prvním stupni okresní soudy a věc proto postoupil Okresnímu soudu v Olomouci. Stěžovatelka ale nezaplatila soudní poplatek a okresní soud dne 21. 6. 2024 řízení zastavil.

Stěžovatelka poté podala k okresnímu soudu novou žalobu na určení vlastnického práva. Okresní soud měl ale za to, že není věcně příslušný. Dle jeho názoru šlo o incidenční spor, který by měl řešit v prvním stupni insolvenční krajský soud, protože stěžovatelka napadá procesní postup a netransparentnost prodeje v insolvenčním řízení. Věc proto předložil vrchnímu soudu k určení věcné příslušnosti. Vrchní soud napadeným usnesením rozhodl, že jde o incidenční spor, ke kterému jsou v prvním stupni příslušné insolvenční krajské soudy, proto věc postoupil krajskému soudu.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje, že vrchní soud pochybil určením, že v prvním stupni jsou příslušné insolvenční krajské soudy. Nemovité věci byly zpeněženy a již netvoří součást majetkové podstaty, nejde tedy o incidenční spor, což vyplývá i z judikatury. Napadené usnesení nadto odporuje předchozímu usnesení vrchního soudu o věcné příslušnosti, jímž se stěžovatelka řídila a ve kterém rozhodl ve stejné věci opačně.

Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.

Ústavní soud připomíná, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, neposuzuje proto v zásadě ani výklad zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by jejich postup byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].

Tyto závěry platí i pro aplikaci § 104a občanského soudního řádu, který umožňuje obecným soudům postavit najisto otázku věcné příslušnosti. Zde je předmětem ústavněprávního přezkumu zejména posouzení, zda závěry obecných soudů nevybočily z mezí stanovených zákonem, neboť takové pochybení by vedlo k porušení práva na zákonného soudce [srov. nález ze dne 23. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 162/16 (N 50/80 SbNU 613), body 16 až 18]. Napadené usnesení však žádnou z těchto vad nemá.

Vrchní soud v souladu s ústavními požadavky vysvětlil, že jde o incidenční spor, k jehož projednání jsou podle § 7a písm. b) a § 159 odst. 1 písm. g) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) v prvním stupni příslušné krajské soudy, protože jde o spor o určení, zda tu je či není právní vztah nebo právo týkající se majetku nebo závazků dlužníka. Tento závěr je z ústavního hlediska akceptovatelný. Namítá-li stěžovatelka nejednotnost rozhodovací praxe, není úkolem Ústavního soudu sjednocovat judikaturu obecných soudů. V neposlední řadě se argument stěžovatelky, že napadené usnesení je v rozporu s předchozím usnesením vrchního soudu o věcné příslušnosti v téže věci, míjí s průběhem řízení. Stěžovatelka v nové žalobě totiž uplatňuje jiné skutkové a právní skutečnosti, než uplatňovala v žalobě předchozí. Vrchní soud proto posoudil věcnou příslušnost jinak. Na tom není nic neústavního.

Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelčiných základních práv. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].