Ústavní soud IV.ÚS 27/12 – Ústní jednání

Stěžovatelka se před obecnými soudy neúspěšně domáhala určení, že stavební pozemek pod stavbou v jejím vlastnictví je zatížen věcným břemenem spočívajícím v oprávnění vlastníka budovy trvale a bezplatně jej užívat. Své právo odvozovala od hospodářské smlouvy, uzavřené dne 23. 5. 1985 podle ustanovení § 70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, v platném znění, a ustanovení § 151o odst. 1 ve spojení s ustanovením § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dle kterých lze právo odpovídající věcnému břemeni nabýt také výkonem práva (vydržením). Nalézací soud (Okresní soud v Semilech) a odvolací soud neshledaly, že by stěžovatelka byla oprávněnou držitelkou; zjistily nedostatek dobré víry.

Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že nebyl proveden důkaz výslechem osob oprávněných za držitele jednat, a dále, že obecné soudy rozlišovaly mezi právem osobního užívání pozemků a právem trvalého užívání pozemků, ačkoli by ve vztahu k jejich držitelům mělo být přistupováno stejně.

Ústavní soud, vzhledem k tvrzením uvedeným v návrhu, vycházel z listin, které stěžovatelka poskytla, neboť rozhodné okolnosti se souladně podávají z kopií napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti.

Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (resp. v napadených rozhodnutích v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Jestliže nalézací a odvolací soud shledaly, že na straně stěžovatelky, ani jejích právních předchůdců, nebyla se zřetelem ke všem okolnostem projednávaného případu dána objektivní dobrá víra k vydržení tvrzeného práva, a to zejména proto, že podkladem této dobré víry nemohl být právní důvod spočívající ve zmíněné hospodářské smlouvě, a jestliže uzavřely, že obsah této smlouvy nemohl u stěžovatelky ani jejích právních předchůdců při zachování potřebné míry opatrnosti vzbudit přesvědčení o tom, že se jedná o smlouvu o zřízení věcného břemene, pak stěžovatelka staví Ústavní soud jen do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy, přičemž toto postavení Ústavnímu soudu nepřísluší (čl. 83 Ústavy).

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv „běžné“ zákonnosti. Není tedy povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody.

Jakkoli tedy obecné soudy nesprávně presumovaly, že právo trvalého užívání pozemků je toliko obligační povahy, nezpůsobilé věcně právního přesahu (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 2/02 ze dne 9. 3. 2004, dostupný in http://nalus.usoud.cz), důvody k zamítnutí žaloby stěžovatelky spočívaly v dalších, jiných okolnostech případu. Stejně tak zamítnutí návrhu na provedení důkazu výslechem dalších osob není v kontextu případu způsobilé porušit právo na spravedlivý proces: Nešlo tu totiž o průkaz subjektivní dobré víry, ke které by osoby vypovídaly, ale o objektivní dobrou víru, tj. o okolnosti hodnocené z objektivního hlediska, kupř. zda stěžovatelka mohla mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že jí právo patří, a to s ohledem na okolnosti a povahu daného případu a při požadavku zachovávání běžné (normální) opatrnosti.

Ústavnímu soud nepřísluší, aby do řízení zasahoval z jiných hledisek, než jak jsou dány intencemi předchozího soudního řízení, a tvrzeními obsaženými v ústavní stížnosti. Může ale připomenout svoji judikaturu ve vztahu k ustanovení § 879c občanského zákoníku, který byl vložen do občanského zákoníku na základě zákona č. 103/2000 Sb., jehož účinnost nastala dnem 1. 7. 2000. Podle citovaného ustanovení právo trvalého užívání pozemku podle § 70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, zastavěného budovou nebo stavbou ve vlastnictví osoby, v jejíž prospěch bylo právo trvalého užívání zřízeno, se mění uplynutím jednoho roku ode dne účinnosti zákona č. 103/2000 Sb. na vlastnictví právnické osoby, v jejíž prospěch bylo toto právo zřízeno. Podmínkou ke změně vlastnického práva na uživatele bylo podání žádosti podle ustanovení § 879c občanského zákoníku; dříve, než k přechodu práva mohlo dojít, bylo s účinností od 30. 6. 2001 uvedené ustanovení zrušeno částí druhou čl. II zákona č. 229/2001 Sb., nazvanou „Změna občanského zákoníku“. Ústavní soud poté nálezem sp. zn. Pl. ÚS 2/02 ze dne 9. 3. 2004, dostupný in http://nalus.usoud.cz, část druhou čl. II zákona č. 229/2001 Sb. zrušil s tím, že odložil účinnost zrušení napadeného ustanovení do 31. 12. 2004, aby poskytl Parlamentu České republiky dostatečně dlouhou dobu k přijetí přiměřené právní úpravy. V rozhodnutích, kterými Ústavní soud svůj nález sp. zn. Pl. ÚS 2/02 interpretoval (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 914/07 ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. III. ÚS 2852/07 ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1422/08 ze dne 19. 9. 2008, a další, dostupné in http://nalus.usoud.cz), dospěl k závěru, že „zrušením části zákona č. 229/2001 Sb. došlo k ,rehabilitaci‘ ustanovení § 879c až § 879e občanského zákoníku, které je tak součástí platného právního řádu“, a že „se uvedenou derogací obnovil stav založený těmito ustanoveními“. Záleží tedy jen na konkrétních okolnostech, zda se stěžovatelka účelně domáhala určení práva odpovídajícího věcnému břemeni, když – možná – se stala vlastníkem.

Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.