Ústavní soud IV.ÚS 491/21 – Svěření dítěte do péče jiné osoby

Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 2. 2021 a jež byla podána jménem stěžovatelky advokátem, který byl k tomu zmocněn její tetou, do jejíž péče byla stěžovatelka svěřena, je navrhováno zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu, že jimi mělo být porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služba kriminální policie a vyšetřování, 6. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán") ze dne 30. 9. 2020 č. j. KRPA-280069-127/TČ-2019-001176-6-RO byla podle § 159a odst. 1 trestního řádu odložena trestní věc podezření ze spáchání přečinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. d) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit vedlejší účastník svým jednáním v prozatím neurčeném časovém intervalu, určitě však v řádu let, směřujícím přinejmenším vůči stěžovatelce, jeho dceři. Úkony trestního řízení byly zahájeny na podkladě oznámení stěžovatelky.

Podle policejního orgánu, který zhodnotil jím zjištěné skutečnosti, ve věci nešlo o podezření z trestného činu. Nebylo pochyb, že stěžovatelka vnímala direktivní a neempatický výchovný styl otce jako příkoří, které vyústilo v její separaci od rodičů. V usnesení popsané excesy jsou zcela jistě selháním výchovného působení a nepatří do osobnostního vzorce kvalitního rodiče, v širším ohledu ale nezakládají trestní odpovědnost.

Usnesením obvodního státního zástupce pro Prahu 6 (dále jen "obvodní státní zástupce") ze dne 14. 12. 2020 sp. zn. 2 ZN 2035/2019 byla podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta stížnost stěžovatelky, podaná prostřednictvím její zmocněnkyně, jako nedůvodná. Obvodní státní zástupce učinil závěr, že jednání vedlejšího účastníka stran fyzických trestů nelze z pohledu dnes všeobecně uznávaných výchovných metod považovat za zcela standardní a je možné některé momenty výchovy označit za jeho vyložená výchovná selhání, avšak v daném případě je nutno hledat hranici mezi výchovnými metodami či občasnými zjevnými selháními a týráním ve smyslu trestního zákoníku. Tuto hranici vedlejší účastník svým jednáním nepřekročil. Proto nelze v jeho jednání spatřovat naplnění skutkové podstaty přečinu týrání svěřené osoby. Míra, v jaké nevhodně výchovně jednal, ani frekvence takového jednání nemohou založit jeho trestní odpovědnost. Je zjevné a pochopitelné, že některé momenty se stěžovatelce vryly do paměti a v jistém smyslu ji dodnes ovlivňují, vytýkané jednání ale nebylo shledáno za jakkoli trestněprávně relevantní.

Soudce zpravodaj si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal příslušný trestní spis vedený u policejního orgánu a vyzval účastníky řízení a vedlejšího účastníka k vyjádření. Této možnosti všichni využili, přičemž se vyjádřili nejen k důvodnosti ústavní stížnosti, ale také k některým procesním otázkám řízení před Ústavním soudem.

Obvodní státní zástupce ve vyjádření ze dne 23. 4. 2021 navrhl ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou, neboť stěžovatelka měla možnost vyzvat nejblíže vyšší státní zastupitelství k odstranění závad v postupu státního zástupce a žádat, aby vykonalo dohled nad postupem nejblíže nižšího státního zástupce. Vedlejší účastník ve vyjádření ze dne 10. 5. 2021 zpochybnil právní zastoupení stěžovatelky. Advokát, který podal ústavní stížnost jejím jménem, k tomu nebyl stěžovatelkou zmocněn. Tento advokát navíc zastupuje tetu stěžovatelky ve více řízeních a lze mít pochybnost o tom, zda zájmy tety stěžovatelky nejsou v rozporu se zájmy stěžovatelky.

Na uvedená vyjádření reagoval advokát, který podal jménem stěžovatelky ústavní stížnost, replikou ze dne 27. 5. 2021, v níž kromě jiného rozporoval tvrzení o kolizi zájmů stěžovatelky a její tety. Ve vztahu k otázce přípustnosti ústavní stížnosti uvedl, že podá podnět k dohledu vyššímu státnímu zastupitelství s tím, že bude-li nyní ústavní stížnost odmítnuta, po vypořádání podnětu podá ústavní stížnost novou. Současně shrnul důvody, pro které nepovažoval za nutné vyčerpat podnět k dohledu, jehož účelem je zajištění řídících a kontrolních vztahů mezi různými stupni státních zastupitelství. Tento dohled by nevedl ke kasačnímu zásahu nejblíže vyššího státního zastupitelství, nýbrž nanejvýš k udělení pokynu, jenž není rozhodnutím ve věci samé. Dohled nevykazuje sám o sobě prvky opravného prostředku. Povinnost jeho vyčerpání neplyne exaktně z právního předpisu, nýbrž se opírá o judikaturní závěry Ústavního soudu.

Ústavní soud se předně zabýval otázkou, zda jsou splněny předpoklady pro věcné posouzení ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.

Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí policejního orgánu, jímž byla podle § 159a odst. 1 trestního řádu odložena trestní věc podezření ze spáchání přečinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. d) trestního zákoníku, jehož obětí měla být stěžovatelka. Proti tomuto rozhodnutí byla podána stížnost, jež byla obvodním státním zástupcem podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta. Stěžovatelka nicméně nevyčerpala podnět k výkonu dohledu nejblíže vyššího státního zastupitelství podle § 12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"), ačkoli rozhodnutí obvodního státního zástupce o její stížnosti mohlo být v rámci tohoto dohledu přezkoumáno. Pokud byla totiž věc skončena ve fázi před zahájením trestního stíhání, orgánům činným v trestním řízení nic nebrání šetření znovu otevřít na pokyn dohledového státního zástupce. Usnesení o odložení věci podle § 159a odst. 1 trestního řádu nepředstavuje překážku věci rozhodnuté [nález ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15 (N 191/79 SbNU 161), bod 51]. Přestože je v replice zpochybňována efektivnost dohledu z hlediska ochrany ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, Ústavní soud je vázán uvedeným právním názorem vysloveným v nálezech [srov. též nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691), body 27 až 32] a v posuzované věci neshledal žádný důvod se od něj odchýlit. Podmínka přípustnosti ústavní stížnosti bude splněna až poté, co bude stěžovatelka podle § 16a odst. 6 zákona o státním zastupitelství vyrozuměna o způsobu vyřízení podání. Z vyjádření účastníků řízení nelze dovodit, že by k takovémuto vyrozumění již došlo. Pouze je v nich obsaženo sdělení, že stěžovatelka podá podnět k výkonu dohledu. Ústavní stížnost je tak z důvodu nevyčerpání zákonných prostředků k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Pokud jde o otázku zastupování, stěžovatelka byla v době podání ústavní stížnosti nezletilá a v tomto řízení lze předpokládat kolizi jejích zájmů a zájmů jejích rodičů. Ústavní soud proto akceptoval podání ústavní stížnosti jinou osobou jednající v zájmu stěžovatelky, zde její tetou, jíž byla stěžovatelka rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 1. 12. 2020 č. j. 0 Nc 17004/2019-658 podle § 953 odst. 1 občanského zákoníku svěřena do péče [srov. nález ze dne 28. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 2866/17 (N 39/88 SbNU 535), body 30 až 34]. Tato skutečnost však nemění nic na tom, že právo domáhat se ochrany svých ústavně zaručených základních práv a svobod ústavní stížností náleží výlučně stěžovatelce a výkon jejích práv jako účastnice řízení musí odpovídat její vůli. To platí obzvlášť za situace, kdy stěžovatelka ještě letos dosáhne věku 18 let a kdy, jak bylo konstatováno v uvedeném rozsudku obvodního soudu, z ničeho neplyne, že by nebyla schopna vlastního názoru. Ústavní soud podotýká, že v řízení o ústavní stížnosti by beztak nebylo možné pokračovat bez toho, aby v tomto ohledu sama stěžovatelka projevila vůli, což platí i pro udělení plné moci advokátovi k jejímu zastupování. Přesto by nyní ani odstranění tohoto nedostatku právního zastoupení nemohlo nic změnit na závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti. Podá-li ovšem stěžovatelka ve věci novou ústavní stížnost poté, co bude vyřízen její podnět k dohledu, pak bude takovýto její projev vůle nezbytný.

Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podanou jménem stěžovatelky pro nepřípustnost.