Ústavní soud IV.ÚS 770/24 – Ústní jednání

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že tato rozhodnutí porušila její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí plyne následující. Stěžovatelka je spoluvlastnicí nemovitých věcí, jmenovitě rodinného domu a zahrady (další spoluvlastníci jsou vedlejší účastníci). Stěžovatelka nabyla svůj spoluvlastnický podíl v exekuci. Následně se obrátila na Okresní soud v Příbrami, neboť nechtěla dále setrvat ve spoluvlastnictví. Okresní soud žalobě vyhověl, ovšem uložil jí, aby zaplatila žalovaným spoluvlastníkům (vedlejším účastníkům řízení) náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 3 občanského soudního řádu). Proti výrokům o nákladech řízení se stěžovatelka odvolala. Krajský soud v Praze rozsudek okresního soudu potvrdil; změnil jen výrok V ohledně nákladů právního zastoupení druhé vedlejší účastnice ustanoveným zástupcem a výrok VII ohledně nákladů řízení čtvrtého vedlejšího účastníka. Krajský soud neuznal žádný z argumentů stěžovatelky. Byť se při rozhodování o nákladech řízení, které se týká zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, neuplatní zásada úspěchu ve věci (tj. nikdo z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení), lze výjimečně rozhodnout jinak. V nynější věci se stěžovatelka vůbec neobtěžovala oslovit vedlejší účastníky řízení, stavěla se odtažitě k prokázání předchozí komunikace s nimi a měnila návrhy na způsob vypořádání spoluvlastnictví (původně chtěla přikázat nemovité věci do svého výlučného vlastnictví, po jejich prohlídce již nikoli). Protože všichni spoluvlastníci nakonec souhlasili s prodejem nemovitých věcí, šlo o zbytečně vyvolaný spor. Právě souhrn těchto okolností odůvodňoval, aby obecné soudy přiznaly vedlejším účastníkům náhradu nákladů řízení.

V ústavní stížnosti stěžovatelka opakuje své dřívější argumenty. Pokud obecný soud vyhověl její žalobě na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, nelze nikomu přiznat náhradu nákladů řízení. Její postup nebyl abuzivní, nebyl tedy důvod přiznávat vedlejším účastníkům řízení náhradu nákladů řízení.

Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou [ovšem vyjma těch částí, kterými - zjevně omylem - napadá výroky I a II rozsudku okresního soudu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, neboť zde okresní soud rozhodl v souladu s návrhem stěžovatelky; v tomto rozsahu je proto ústavní stížnost podána někým zjevně neoprávněným, § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný [vyjma části napadající výroky V a VII rozsudku okresního soudu, které změnil krajský soud; v tomto rozsahu není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo změněno, viz § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práv ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je tedy přípustná.

Ústavní soud předesílá, že nesjednocuje judikaturu k nákladům řízení. To je úkol obecných soudů; ony jsou povolány k tomu, aby srozumitelně vysvětlily, proč ten či onen výklad odpovídá textu, systematice a smyslu a účelu zákona či jiného právního předpisu. Při přezkumu rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud zaměřuje jen na to, zda obecné soudy interpretují a aplikují podústavní právo ústavně souladným způsobem [blíže nález ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2632/18 (N 65/93 SbNU 301), bod 19].

V nynějším postupu obecných soudů není nic neústavního. Pokud stěžovatelka tvrdí, že nepřiznávání nákladů řízení ve věcech zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je pravidlem bezvýjimečným, mýlí se. Výjimkou bude právě např. obstrukční chování spoluvlastníka během řízení, jeho chování před zahájením řízení atd. [stanovisko pléna ze dne 13. 9. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 (č. 302/2023 Sb.), body 35, 39 a 43].

Okresní soud v bodě 12 a krajský soud v bodě 10 napadených rozhodnutí přesvědčivě popsaly, jak se stěžovatelka chovala před a během soudního řízení (viz bod 2 výše). A právě souhrn těchto okolností obecným soudům umožnil přiznat náhradu nákladů řízení vedlejším účastníkům řízení.

Ústavní soud tak žádné porušení základních práv nezjistil. Ústavní stížnost je proto návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].