IV.ÚS 963/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 963/25 ze dne 15. 10. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnost stěžovatelů P. K. a K. K., zastoupených Mgr. Radkem Klesou, advokátem, sídlem Dvořákova 44/38, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 28. ledna 2025 č. j. 2 NZT 36/2024-31 a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Ústí nad Labem, ze dne 4. září 2024 č. j. NCOZ-4587-28/TČ-2024-417401-H, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva ústavně zaručená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu, služba kriminální policie a vyšetřování, expozitura Ústí nad Labem (dále jen "policejní orgán") napadeným usnesením zahájila trestní stíhání stěžovatelů pro zločin dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 5 trestního zákoníku, spáchaných ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. 3. Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé instanční stížnosti, které Nejvyšší státní zastupitelství napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jako nedůvodné zamítlo. II. Argumentace stěžovatelů 4. Stěžovatelé namítají, že postupem orgánů činných v trestním řízení, který vedl k vydání napadených usnesení, došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv. 5. Za prvé stěžovatelé poukazují, že jim nebyly poskytnuty dostatečné možnosti, včetně časového prostoru, k přípravě obhajoby. Policejní orgán jim v usnesení o zahájení trestního stíhání, které má rozsah 30 stran, stanovil lhůtu pouhé jedné hodiny ke zvolení obhájce a zároveň je předvolal k výslechu na následující den. Takový postup stěžovatelé považují za nepřiměřený, zvláště v trestní věci, jejíž prověřování trvalo přes šest let a která se týká jednání údajně ukončeného před téměř 11 lety. Nešlo tedy o urgentní případ, který nesnese odklad. Stěžovatelé odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 31/05 (N 147/38 SbNU 167), který za srovnatelných okolností shledal takto krátkou lhůtu k dostavení se k výslechu za neústavní. 6. Za druhé stěžovatelé namítají, že jejich výslechy byly provedeny v době, kdy spoluobviněný M. S. nebyl zastoupen obhájcem, což odporuje § 36 odst. 3 trestního řádu. Tento spoluobviněný nebyl vyrozuměn o výslechu stěžovatelů a ani nemohl učinit oznámení podle § 165 odst. 3 trestního řádu, k němuž je oprávněn pouze obhájce. 7. Za třetí, stěžovatelé zpochybňují zákonnost provedení identifikačních úkonů podle § 65 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, které byly nařízeny pouze ústně, bez odůvodnění a byly s ohledem na charakter údajné trestné činnosti neproporcionální. 8. Za čtvrté stěžovatelé brojí proti tomu, že jim orgány činné v trestním řízení opakovaně odepřely právo nahlížet do trestního spisu podle § 65 trestního řádu. Policejní orgán toto odepření odůvodnil tím, že dosud nebyli vyslechnuti všichni obvinění. Stěžovatelé oponují, že nejde o "závažný důvod" ve smyslu uvedeného ustanovení a že tento postup porušuje právo být neprodleně seznámen s povahou a důvody obvinění, jakož i právo na obhajobu. Bez znalosti spisu se obhajoba nemohla kvalitně připravit na výslechy svědků, čímž došlo k porušení zásady rovnosti zbraní. Postup neobstojí v testu proporcionality, neboť policejní orgán mohl nejprve vyslechnout všechny obviněné a až poté provést výslechy svědků. 9. Za páté stěžovatelé zpochybňují postup Nejvyššího státního zastupitelství, které zamítavé usnesení založilo na důkazech, jež byly podle nich pořízeny účelově a nestandardním způsobem. Po podání stížností proti zahájení trestního stíhání začal policejní orgán zajišťovat od některých osob podání vysvětlení podle § 158 odst. 6 trestního řádu namísto toho, aby je vyslýchal podle § 101 trestního řádu jako svědky za účasti obhajoby. Úřední záznamy o těchto vysvětleních byly údajně vyhotoveny s několikadenním, či dokonce měsíčním zpožděním a neobsahují podpisy osob podávajících vysvětlení, což vyvolává pochybnosti o jejich autenticitě. Stěžovatelé se domnívají, že cílem bylo dodatečně "zhojit" vady usnesení o zahájení trestního stíhání, zejména neodůvodněnost některých tvrzení, a to bez přítomnosti obhajoby. 10. Za šesté se stěžovatelé vymezují proti argumentaci Nejvyššího státního zastupitelství, podle kterého měli údajné korupční jednání zamlčet před dotačním orgánem, čímž podle orgánů činných v trestním řízení naplnili skutkovou podstatu trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovatelé dovozují, že toto obvinění je absurdní a představuje výraz libovůle v rozhodování. Namítají, že ani v případě opodstatněnosti tvrzení policejního orgánu nelze dovodit existenci povinnosti žadatele o dotaci nahlašovat dotačnímu orgánu případnou trestnou činnost jiných osob. 11. Za sedmé stěžovatelé vytýkají, že trestní stíhání je vedeno i pro skutky, u nichž policejní orgán v odůvodnění usnesení konstatuje, že jsou již promlčené (trestný čin podplácení a trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě). Policejní orgán zahrnul popis těchto jednání do skutkové věty usnesení o zahájení trestního stíhání, čímž fakticky zahájil trestní stíhání pro promlčené trestné činy, což je v přímém rozporu s § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu a s čl. 8 odst. 2 Listiny. 12. Za osmé stěžovatelé poukazují na skutečnost, že státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze založil do spisu vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem usnesení policejního orgánu i usnesení Nejvyššího státního zastupitelství. Tímto postupem zveřejnil zásadně neveřejné dokumenty z přípravného trestního řízení, čímž zasáhl do základních lidských práv stěžovatelů, včetně práva na soukromí a práva na ochranu osobních údajů. Tuto publikaci považují za zásah do řádného výkonu soudnictví. 13. Za deváté stěžovatelé dovozují, že součástí spisu jsou i další listiny, do kterých jim policejní orgán neumožňuje nahlédnout. Obhájce zjistil existenci dalších šanonů označených "Penzion U Karla IV. Příloha č. 2", které se podle sdělení policejního orgánu týkají stavebního řízení k projektu a u nichž se zvažuje jejich zařazení do spisu. Odmítnutí přístupu k těmto materiálům je podle stěžovatelů dalším porušením práva na obhajobu a práva být seznámen s povahou a důvodem obvinění. Policejní orgán zjevně disponuje množstvím dalších materiálů souvisejících s trestní věcí, do nichž umožňuje obhajobě nahlédnout v podstatě nahodile. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 14. Z § 72 odst. 1, 3 a 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Proto je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Subsidiarita ústavní stížnosti má přitom dimenzi procesní i materiální. První dimenze znamená, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti musí podat všechny prostředky k ochraně práv, kterými disponuje, a z materiální subsidiarity plyne povinnost tyto prostředky odůvodnit způsobem, který obecnému soudu umožní náležitý přezkum a že splní všechny procesní požadavky pro jejich meritorní projednání [srov. nález ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 4022/17 (N 110/89 SbNU 631), bod 22.]. 15. Jinými slovy, materiálně nepřípustná je zásadně taková námitka obsažená v ústavní stížnosti, která nebyla uplatněna v předcházejíc