Zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních

(1) Pro stanovení příslušnosti k rozhodování o uznání příkazu k zajištění věci vydaného justičním orgánem jiného členského státu a k zajištění výkonu rozhodnutí o uznání tohoto příkazu obdobně platí § 48 odst. 4, odst. 5 věta první, odst. 6 až 8.

(2) Ministerstvo nebo Nejvyšší státní zastupitelství poskytne na žádost orgánu jiného členského státu součinnost při zjištění potřebných informací, zejména při zjištění příslušného justičního orgánu, kterému má být zaslán příkaz k zajištění věci vydaný justičním orgánem jiného členského státu, nebo při ověření podmínek stanovených právním řádem České republiky pro uznání a výkon takového příkazu.

(3) Pro účely podávání zpráv orgánům Evropské unie a usnadňování spolupráce s jinými členskými státy poskytne soud ministerstvu na jeho žádost potřebné informace, zejména o počtu řízení o uznání a výkonu příkazů k zajištění věci vydaných justičními orgány jiných členských států a jejich výsledku.

(1) Justiční orgán uzná příkaz k zajištění věci, pokud nevyužije některý z důvodů pro jeho neuznání uvedených v odstavcích 4 a 5, a ihned zajistí výkon tohoto rozhodnutí postupem podle hlavy čtvrté oddílu čtvrtého trestního řádu, ledaže odloží výkon rozhodnutí nebo výkon rozhodnutí nelze provést, neboť věc, která je předmětem zajištění, se ztratila, byla zničena nebo ji nelze nalézt na místě uvedeném v osvědčení nebo proto, že místo, kde se měla nacházet, nebylo v osvědčení označeno dostatečně přesně.

(2) Příkaz k zajištění věci vydaný pro účely zajištění výkonu rozhodnutí, na jehož základě má být zaplacena peněžitá částka až do výše hodnoty výnosu z trestné činnosti, justiční orgán uzná tak, že vydá rozhodnutí o zajištění náhradní hodnoty podle § 79g trestního řádu až do výše předpokládaného výnosu z trestné činnosti.

(3) Prohlídky podle hlavy čtvrté oddílu pátého trestního řádu lze při výkonu příkazu k zajištění věci vydaného justičním orgánem jiného členského státu provést pouze za podmínky, že skutek by byl trestným činem i podle práva České republiky.

(4) Justiční orgán neuzná příkaz k zajištění věci, pokud nebyl vydán v trestním řízení v jiném členském státu.

(5) Justiční orgán nemusí uznat příkaz k zajištění věci, pokud

a) by skutek nenaplňoval znaky skutkové podstaty trestného činu podle práva České republiky a nejde o jednání uvedená v § 234; v případě trestných činů týkajících se daní, poplatků, cel nebo měny nelze příkaz k zajištění věci vydaný justičním orgánem jiného členského státu neuznat pouze z toho důvodu, že právní předpisy České republiky neukládají tentýž druh daní, poplatků nebo cel nebo neobsahují stejná ustanovení týkající se daní, poplatků, cel nebo měny jako právní předpisy daného členského státu,

b) jeho uznání a výkon by byly v rozporu s překážkou věci pravomocně rozhodnuté,

c) zajištění věci brání výsada nebo imunita podle zákona nebo mezinárodního práva, pro kterou je osoba vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení,

d) věc, která je předmětem zajištění, nepodléhá podle jiných právních předpisů propadnutí nebo zabrání, nebo

e) k takovému příkazu není připojeno osvědčení na stanoveném formuláři, toto osvědčení je zjevně neúplné, neodpovídá obsahu příkazu nebo není přeložené do českého jazyka nebo jiného jazyka, ve kterém lze osvědčení podle prohlášení České republiky přijmout.

(6) Rozhodnutí podle odstavců 1, 4 a 5 učiní justiční orgán neprodleně.

(7) Vznikne-li pochybnost o tom, zda nebo do jaké míry je osoba, vůči níž příkaz k zajištění věci směřuje, vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, rozhodne o tom na návrh této osoby nebo justičního orgánu Nejvyšší soud.

(8) Justiční orgán neprodleně před rozhodnutím o neuznání z důvodu uvedeného v odstavci 5 písm. e) vyzve justiční orgán jiného členského státu, aby mu ve lhůtě jím stanovené zaslal osvědčení, jeho opravené znění nebo překlad osvědčení do příslušného jazyka. Zároveň jej upozorní, že pokud tak neučiní ve stanovené lhůtě, aniž by uvedl podstatné důvody, pro které tak nemohl učinit, nemusí uznat příkaz.

(9) Proti rozhodnutí, kterým se příkaz k zajištění věci uznává, je přípustná stížnost; o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce rozhoduje soud uvedený v § 146a odst. 1 trestního řádu. Stížností nelze napadnout důvody, pro které byl příkaz vydán.

(10) Justiční orgán neprodleně informuje justiční orgán jiného členského státu o uznání nebo neuznání příkazu, o zajištění výkonu rozhodnutí nebo o skutečnostech bránících provedení výkonu rozhodnutí, o podání stížnosti proti rozhodnutí, že se příkaz k zajištění věci uznává, a o výsledku řízení o této stížnosti.

V případě, kdy jde o skutek, za který je možné v jiném členském státu uložit nepodmíněný trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně 3 roky a který spočívá v jednání, jež justiční orgán jiného členského státu označí v písmenu i) oddílu 1. formuláře osvědčení14), justiční orgán nezjišťuje, zda skutek naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podle práva České republiky.

(1) Justiční orgán může odložit výkon rozhodnutí o uznání příkazu k zajištění věci, jestliže

a) jeho výkon by mohl narušit trestní řízení vedené v České republice, nebo

b) věc uvedená v takovém příkazu již byla zajištěna pro účely jiného trestního řízení vedeného v České republice nebo v jiném státu.

(2) Jakmile pomine důvod pro odložení výkonu rozhodnutí uvedeného v odstavci 1, justiční orgán zajistí jeho výkon. Pokud v mezidobí v jiném členském státu došlo k zrušení příkazu nebo k zrušení anebo omezení zajištění, justiční orgán od zajištění výkonu rozhodnutí upustí nebo jeho výkon zajistí v omezeném rozsahu.

(3) Justiční orgán neprodleně vyrozumí příslušný justiční orgán jiného členského státu o odložení výkonu rozhodnutí, včetně důvodů odložení, a jeho předpokládané délce trvání, lze-li ji odhadnout, o dalších omezeních, která se vztahují na věc uvedenou v příkazu k zajištění věci, pokud jsou mu známa, a o zajištění výkonu rozhodnutí po pominutí důvodu odložení.

(1) Zajištění věci trvá do doby výkonu rozhodnutí o uznání rozhodnutí justičního orgánu jiného členského státu, kterým bylo vysloveno propadnutí nebo zabrání věci uvedené v příkazu k zajištění věci.

(2) Pokud v jiném členském státu došlo k zrušení takového příkazu nebo k zrušení anebo omezení zajištění věci, justiční orgán rozhodne o zrušení nebo omezení zajištění věci podle trestního řádu nebo postupuje podle § 80 až 81b trestního řádu.

(1) Ministerstvo uhradí na žádost jiného členského státu, který uznal a zajistil výkon příkazu k zajištění věci, částku, kterou tento stát vyplatil v souladu se svým právním řádem jako náhradu škody určité osobě, pokud

a) škoda, kterou jiný členský stát uhradil podle svých vnitrostátních předpisů dotčené osobě, byla způsobena takovým příkazem k zajištění věci,

b) žádost jiného členského státu o proplacení jím uhrazené škody nebo dokumenty k ní připojené obsahují výši vyplacené náhrady škody, jejíž uhrazení je požadováno, její odůvodnění a údaje o orgánu příslušném k přijetí úhrady, včetně bankovního spojení za účelem poukázání požadované částky nebo požadavku na jiný způsob provedení úhrady, a

c) k žádosti jiného členského státu je připojeno pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu jiného členského státu o náhradě škody.

(2) V případě, že žádost jiného členského státu neobsahuje potřebné údaje, vyzve ministerstvo příslušný orgán tohoto státu k jejímu doplnění a stanoví mu k tomu přiměřenou lhůtu. Přitom jej vždy upozorní na důsledky nevyhovění této výzvě. Nevyhoví-li příslušný orgán jiného členského státu této výzvě ve stanovené lhůtě, aniž by uvedl podstatné důvody, pro které tak nemohl učinit, žádost odmítne.

(1) Ministerstvo je oprávněno žádat po jiném členském státu úhradu částky, kterou vyplatilo jako náhradu škody určité osobě podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem v případě, že justiční orgán uznal příkaz k zajištění věci a zajistil výkon svého rozhodnutí o uznání a tato škoda byla způsobena příkazem k zajištění věci.

(2) Nárok na úhradu vyplacené náhrady škody se uplatňuje formou žádosti k příslušnému orgánu jiného členského státu v souladu s právním řádem a požadavky tohoto státu.

Podle tohoto dílu se postupuje ve vztahu k jiným členským státům, pro které je závazné nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1805.

(1) Ministerstvo na základě žádosti soudu nebo orgánu jiného členského státu a Nejvyšší státní zastupitelství na základě žádosti státního zástupce nebo orgánu jiného členského státu poskytnou součinnost při zjišťování potřebných informací, zejména při zjištění příslušného orgánu, kterému má být zaslán příkaz k zajištění, nebo při ověření podmínek stanovených právním řádem vykonávajícího státu pro uznání a výkon příkazu k zajištění.

(2) Pro účely podávání zpráv orgánům Evropské unie a usnadňování spolupráce s jinými členskými státy poskytne soud ministerstvu na jeho žádost potřebné informace, zejména o počtu příkazů k zajištění zaslaných do jiných členských států k uznání a výkonu, o výsledku řízení o uznání a výkonu těchto příkazů v jiných členských státech a o počtu řízení o uznání a výkonu příkazů k zajištění vydaných justičními orgány jiných členských států a jejich výsledku.

(1) Příkazem k zajištění vydaným orgánem České republiky je v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1805 rozhodnutí o zajištění majetku nebo jeho části anebo věci, pokud je vydáno státním zástupcem a v řízení před soudem předsedou senátu nebo soudem.

(2) Příkaz k zajištění lze vydat i po právní moci rozhodnutí o propadnutí nebo zabrání majetku nebo jeho části anebo věci, nebylo-li možné tak učinit z důležitých důvodů dříve.

(3) Osobě, vůči níž příkaz k zajištění směřuje, se tento příkaz doručí až poté, co orgán jiného členského státu zajistil jeho výkon v tomto jiném členském státu, nebo odmítl tento příkaz uznat nebo vykonat.

(1) Justiční orgán informuje orgán jiného členského státu o rozhodnutí o vydání majetku poškozenému podle § 80 trestního řádu, pokud byl tento majetek zajištěn v jiném členském státě na základě příkazu k zajištění, neprodleně poté, co toto rozhodnutí nabylo právní moci.

(2) Justiční orgán poskytne jinému členskému státu na jeho žádost součinnost potřebnou k vydání majetku poškozenému.

Pro stanovení příslušnosti k rozhodování o uznání příkazu k zajištění vydaného orgánem jiného členského státu a k zajištění výkonu rozhodnutí o uznání tohoto příkazu se užijí obdobně § 48 odst. 4, § 48 odst. 5 věta první a § 48 odst. 6 až 8.

Příkaz k zajištění vydaný orgánem jiného členského státu pro skutek, který spočívá v jiném jednání než uvedeném v čl. 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1805, lze uznat a vykonat pouze v případě, že skutek by naplňoval znaky skutkové podstaty trestného činu podle práva České republiky.

Vznikne-li pochybnost o tom, zda nebo do jaké míry je osoba, vůči níž příkaz k zajištění vydaný orgánem jiného členského státu směřuje, vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, rozhodne o tom na návrh této osoby nebo justičního orgánu Nejvyšší soud.

(1) O uznání příkazu k zajištění a zajištění jeho výkonu nebo o odmítnutí jeho uznání nebo zajištění jeho výkonu rozhodne justiční orgán usnesením.

(2) Justiční orgán neprodleně rozhodne o uznání příkazu k zajištění a ihned zajistí výkon tohoto rozhodnutí postupem podle trestního řádu, pokud nevyužije některý z důvodů uvedených v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1805, pro které

a) lze odmítnout uznání a výkon příkazu k zajištění,

b) lze odložit výkon příkazu k zajištění, nebo

c) příkaz k zajištění není možné vykonat.

(3) V případě rozhodnutí podle čl. 26 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1805 justiční orgán v usnesení uvede, z jakých důvodů upřednostnil výkon daného příkazu k zajištění.

(4) Výkon příkazu k zajištění jiného členského státu, na jehož základě má být zaplacena peněžitá částka až do výše hodnoty výnosu z trestné činnosti, justiční orgán zajistí tak, že vydá rozhodnutí o zajištění náhradní hodnoty podle § 79g trestního řádu až do výše předpokládaného výnosu z trestné činnosti.

(5) Proti rozhodnutí, kterým se příkaz k zajištění uznává a zajišťuje se jeho výkon, je přípustná stížnost; o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce rozhoduje soud uvedený v § 146a odst. 1 trestního řádu.

Justiční orgán odloží výkon příkazu k zajištění podle čl. 10 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1805 opatřením.

Justiční orgán může rozhodnout o zrušení nebo omezení zajištění majetku podle trestního řádu nebo postupovat podle § 80 až 81b trestního řádu, pokud

a) byl informován, že v jiném členském státu došlo k zrušení příkazu k zajištění nebo k zrušení anebo omezení zajištění majetku,

b) jde o případ uvedený v čl. 8 odst. 4 větě poslední nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1805, nebo

c) jde o případ uvedený v čl. 12 odst. 2 větě poslední nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1805.

(1) Pokud jiný členský stát vydá rozhodnutí o vrácení zajištěného majetku poškozenému a jsou splněny podmínky uvedené v čl. 29 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1805, justiční orgán rozhodne o vydání majetku poškozenému postupem podle trestního řádu; po dohodě s jiným členským státem může zajistit vrácení majetku i prostřednictvím tohoto členského státu.

(2) Nejsou-li splněny podmínky pro vydání zajištěného majetku poškozenému a na základě konzultací podle čl. 29 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1805 nebyl dohodnut jiný postup, justiční orgán rozhodne o tom, že majetek poškozenému nevydá, pokud neučiní jiné rozhodnutí podle § 80 trestního řádu. Justiční orgán informuje orgán jiného členského státu o tom, že v důsledku rozhodnutí uvedeného ve větě první nelze majetek poškozenému vydat.

(3) Proti rozhodnutí o nevydání majetku podle odstavce 2 je přípustná stížnost.

(1) K podání návrhu jinému členskému státu na sdílení vysokých nebo mimořádných nákladů spojených s výkonem příkazu k zajištění v České republice podle čl. 31 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1805 a k uzavření dohody o sdílení těchto nákladů je příslušný justiční orgán, který je příslušný k uznání příkazu k zajištění.

(2) Ke konzultacím a uzavření dohody o sdílení vysokých nebo mimořádných nákladů spojených s výkonem příkazu k zajištění v jiném členském státu podle čl. 31 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1805 je příslušný justiční orgán, který vydal příkaz k zajištění; není-li účetní jednotkou, činí tak se souhlasem účetní jednotky, pod kterou spadá.

Ministerstvo je příslušné k úhradě vyplacené náhrady škody jinému členskému státu, k požadování úhrady vyplacené náhrady škody po jiném členském státu a k uzavření dohody o výši úhrady vyplacené náhrady škody podle čl. 34 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1805.

(1) Podle tohoto dílu a dílu 3 se postupuje při uznání a výkonu vykonatelného rozhodnutí příslušného orgánu jiného členského státu, kterým bylo v trestním řízení rozhodnuto o přijetí některého z náhradních opatření za vazbu uvedených v § 240.

(2) Podle tohoto dílu a dílu 3 se postupuje, pokud jiný členský stát uplatňuje právní předpisy k provedení příslušného předpisu Evropské unie16).

(1) Rozhodnutí jiného členského státu lze převzít za účelem jeho uznání a výkonu, pokud ukládá některou z těchto povinností:

a) informovat příslušný orgán o změně místa pobytu nebo doručovací adresy,

b) zdržet se návštěv určitých míst,

c) zdržovat se, byť jen po vymezenou dobu, na určitém místě,

d) zákaz vycestovat,

e) hlásit se ve stanovené době příslušnému orgánu,

f) zdržet se styku s určitými osobami, které jsou spojeny s trestnou činností.

(2) Rozhodnutí jiného členského státu splňující podmínku uvedenou v odstavci 1 se převezme za účelem jeho uznání a výkonu, jestliže osoba, vůči níž směřuje, má v České republice obvyklé bydliště a souhlasí se svým návratem do České republiky.

(3) Rozhodnutí jiného členského státu splňující podmínku uvedenou v odstavci 1 lze převzít za účelem jeho uznání a výkonu i bez splnění podmínek uvedených v odstavci 2, jestliže

a) osoba, vůči níž takové rozhodnutí směřuje, požádá o jeho zaslání do České republiky za účelem uznání a výkonu,

b) osoba, vůči níž takové rozhodnutí směřuje, se zdržuje na území České republiky nebo lze důvodně předpokládat, že se zde zamýšlí zdržovat, a

c) samosoudce souhlasí s převzetím rozhodnutí tohoto členského státu k uznání a výkonu v České republice z důvodu vhodnosti a účelnosti takového postupu, pokud jde o zajištění úspěšného působení na tuto osobu a zajištění účinné kontroly nad jejím chováním.

(1) K postupu podle tohoto dílu a dílu 3 je příslušný okresní soud, v jehož obvodu se zdržuje osoba, vůči níž rozhodnutí jiného členského státu směřuje. Nezdržuje-li se tato osoba v České republice, je příslušný okresní soud, v jehož obvodu tato osoba má nebo měla poslední trvalý pobyt. Nelze-li určit příslušnost soudu podle věty první a druhé, je k postupu podle tohoto dílu příslušný Obvodní soud pro Prahu 6.

(2) Ke změně skutečností rozhodných pro určení místní příslušnosti nastalé po zahájení řízení se nepřihlíží.

(3) Bylo-li rozhodnutí jiného členského státu zasláno orgánu, který není k postupu podle tohoto dílu a dílu 3 příslušný, postoupí je neprodleně příslušnému soudu a současně o postoupení vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu, který mu rozhodnutí zaslal. Má-li soud, kterému bylo rozhodnutí postoupeno, pochybnosti o své příslušnosti, postupuje přiměřeně podle § 188 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Ustanovení § 24 trestního řádu se užije přiměřeně.

(1) Řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu se zahajuje okamžikem, kdy bylo příslušnému soudu doručeno rozhodnutí jiného členského státu spolu s osvědčením, popřípadě alespoň osvědčení, nebo rozhodnutí jiného členského státu s požadavkem na postup podle tohoto dílu.

(2) Nejsou-li splněny podmínky pro převzetí rozhodnutí jiného členského státu, samosoudce řízení o uznání a výkonu takového rozhodnutí může ukončit. V takovém případě o jeho ukončení a o důvodech, které k němu vedly, neprodleně vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu, státního zástupce, byl-li již ve věci činný, a obhájce, byl-li zvolen nebo ustanoven.

(3) Nelze-li v řízení pokračovat z důvodu, který není důvodem pro neuznání rozhodnutí jiného členského státu, samosoudce o této skutečnosti vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu a požádá jej o vyjádření, zda na uznání a výkonu takového rozhodnutí trvá, a to ve lhůtě, kterou za tímto účelem stanoví. Nevyjádří-li se příslušný orgán jiného členského státu ve lhůtě nebo neuvede-li okolnosti, které vyvracejí důvod, pro který nelze v řízení pokračovat, samosoudce řízení ukončí a o jeho ukončení a o důvodech, které k němu vedly, neprodleně vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu, státního zástupce, byl-li již ve věci činný, a obhájce, byl-li zvolen nebo ustanoven.

V případě, kdy jde o skutek, za který je možné v jiném členském státu uložit nepodmíněný trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně 3 roky nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody s nejvyšší délkou trvání nejméně 3 roky a který spočívá v jednání, jež orgán jiného členského státu označí v písmenu f) bodu 2 formuláře osvědčení17), samosoudce pro účely rozhodnutí o tom, zda se rozhodnutí jiného členského státu uzná a vykoná, nezjišťuje, zda skutek naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podle práva České republiky. Tím není dotčen § 246 odst. 2 písm. b).

(1) Nepovažuje-li samosoudce osvědčení a rozhodnutí zaslané jiným členským státem za dostatečný podklad pro rozhodnutí o uznání a výkonu, požádá příslušný orgán tohoto členského státu, aby mu v jím stanovené lhůtě zaslal nezbytné dodatkové informace. Nezašle-li jiný členský stát dodatkové informace ve stanovené lhůtě, aniž by uvedl podstatné důvody, pro které tak neučinil, samosoudce řízení ukončí a o jeho ukončení vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu, státního zástupce, byl-li již ve věci činný, a obhájce, byl-li zvolen nebo ustanoven. Na tyto následky musí být příslušný orgán jiného členského státu upozorněn.

(2) O tom, zda se rozhodnutí jiného členského státu uzná a vykoná, nebo zda se rozhodnutí neuzná, rozhodne samosoudce bez zbytečného odkladu, zpravidla do 20 pracovních dnů ode dne, kdy obdržel rozhodnutí jiného členského státu spolu s osvědčením. Byl-li proti rozhodnutí jiného členského státu podán opravný prostředek, lhůta uvedená ve větě první se prodlužuje o dalších 20 pracovních dnů. Do lhůt uvedených ve větě první a druhé se nezapočítává doba, po kterou je pořizován překlad rozhodnutí nebo osvědčení nebo jsou od jiného členského státu opatřovány podklady nezbytné pro rozhodnutí. Nelze-li tuto lhůtu dodržet, samosoudce o tom neprodleně uvědomí příslušný orgán jiného členského státu a uvede důvody prodlení, včetně předpokládané doby takového prodlení.

(3) Rozhodnutí o uznání a výkonu samosoudce doručí osobě, vůči níž rozhodnutí jiného členského státu směřuje, státnímu zástupci a obhájci, byl-li zvolen nebo ustanoven. Nelze-li rozhodnutí doručit osobě, vůči níž rozhodnutí jiného členského státu směřuje, z důvodu jejího neznámého pobytu, samosoudce může řízení ukončit. V takovém případě o jeho ukončení, včetně uvedení důvodu takového postupu, neprodleně vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu, státního zástupce a obhájce, byl-li zvolen nebo ustanoven.

(4) Pokud došlo pouze k částečnému uznání nebo bylo rozhodnuto o neuznání anebo došlo k přizpůsobení uloženého opatření, včetně omezení délky jeho trvání na nejvyšší přípustnou dobu stanovenou trestním řádem, samosoudce neprodleně vyrozumí o nepravomocném rozhodnutí o uznání a výkonu příslušný orgán jiného členského státu; v případě neuznání nebo přizpůsobení informuje i o důvodech takového postupu. Samosoudce vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu i o tom, že proti jeho rozhodnutí byla podána stížnost, jakož i o tom, že rozhodnutí nabylo právní moci.

(1) Samosoudce nemusí uznat rozhodnutí jiného členského státu, pokud

a) uznání a výkon takového rozhodnutí by byly v rozporu s překážkou věci pravomocně rozhodnuté,

b) by skutek nenaplňoval znaky skutkové podstaty trestného činu podle práva České republiky, pokud nejde o jednání uvedená v § 243; v případě trestných činů týkajících se daní, poplatků, cel nebo měny nelze rozhodnutí jiného členského státu neuznat pouze z toho důvodu, že právní předpisy České republiky neukládají tentýž druh daní, poplatků nebo cel nebo neobsahují stejná ustanovení týkající se daní, poplatků, cel nebo měny jako právní předpisy daného členského státu,

c) osoba, vůči níž rozhodnutí jiného členského státu směřuje, požívá podle právního řádu České republiky nebo mezinárodního práva výsad a imunit, pro které je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení,

d) osoba, vůči níž rozhodnutí jiného členského státu směřuje, by nebyla podle právního řádu České republiky vzhledem ke svému věku trestně odpovědná,

e) by byl dán některý z důvodů pro nepředání osoby, vůči níž rozhodnutí jiného členského státu směřuje, v případě, že by následně bylo rozhodováno o předání této osoby zpět do tohoto členského státu na základě evropského zatýkacího rozkazu z důvodu porušení náhradního opatření za vazbu,

f) trestní odpovědnost je podle právního řádu České republiky promlčena a takové rozhodnutí bylo vydáno pro skutek, jehož stíhání je podle právního řádu České republiky v pravomoci orgánů České republiky, nebo

g) takové rozhodnutí neobdržel, k tomuto rozhodnutí není připojeno osvědčení na stanoveném formuláři, toto osvědčení je zjevně neúplné, neodpovídá obsahu rozhodnutí, k němuž je připojeno, nebo není přeložené do českého jazyka nebo jiného jazyka, ve kterém lze osvědčení podle prohlášení České republiky přijmout.

(2) Vznikne-li pochybnost o tom, zda nebo do jaké míry je osoba, vůči níž rozhodnutí jiného členského státu směřuje, vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, rozhodne o tom na návrh této osoby, státního zástupce nebo samosoudce Nejvyšší soud.

(3) Před rozhodnutím o neuznání z důvodu uvedeného v odstavci 1 písm. g) samosoudce vyzve příslušný orgán jiného členského státu, aby mu ve lhůtě jím stanovené zaslal rozhodnutí, osvědčení, jeho opravené znění nebo překlad osvědčení do příslušného jazyka. Zároveň jej upozorní, že pokud tak neučiní ve stanovené lhůtě, aniž by uvedl podstatné důvody, pro které tak nemohl učinit, nemusí uznat rozhodnutí.

(4) Je-li dán důvod pro neuznání rozhodnutí jiného členského státu uvedený v odstavci 1 písm. a), samosoudce si před rozhodnutím o neuznání takového rozhodnutí vždy vyžádá stanovisko příslušného orgánu jiného členského státu; takové stanovisko si může vyžádat rovněž, je-li dán jiný důvod pro neuznání.

(1) Nejde-li o případ uvedený v § 242 odst. 2 nebo 3 nebo v § 244 odst. 1, anebo nevyužije-li samosoudce některý z důvodů pro neuznání rozhodnutí jiného členského státu, uzná takové rozhodnutí na území České republiky. Spolu s rozhodnutím příslušného orgánu jiného členského státu o uložení náhradního opatření za vazbu vždy také uzná rozhodnutí příslušného orgánu jiného členského státu o vazbě.

(2) Současně s rozhodnutím o uznání samosoudce rozhodne, že se opatření nahrazující vazbu uložené rozhodnutím jiného členského státu vykoná, přičemž

a) neslučuje-li se druh takového opatření s právním řádem České republiky, přizpůsobí je druhu opatření podle trestního řádu, který mu nejvíce odpovídá, nebo

b) překračuje-li délka takového opatření nejvyšší přípustnou dobu trvání vazby stanovenou pro daný trestný čin trestním řádem, sníží ji na tuto nejvyšší přípustnou dobu.

(3) Přizpůsobení opatření nahrazujícího vazbu nesmí zhoršit postavení osoby, vůči níž rozhodnutí jiného členského státu směřuje.

(1) Proti rozhodnutí podle § 245 odst. 1 nebo § 246 je přípustná stížnost, která má odkladný účinek. Stížností nelze napadnout důvody, pro které bylo rozhodnutí jiného členského státu vydáno.

(2) Soud rozhodující o stížnosti zruší napadené rozhodnutí, shledá-li důvod uvedený v § 242 odst. 2 nebo 3. Shledá-li důvod uvedený v § 242 odst. 2, může ukončit řízení. Shledá-li důvod uvedený v § 242 odst. 3, nejprve o této skutečnosti vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu a požádá jej o vyjádření, zda na uznání a výkonu takového rozhodnutí trvá, a to ve lhůtě, kterou za tímto účelem stanoví. Řízení ukončí až v případě, že se příslušný orgán jiného členského státu nevyjádří ve lhůtě nebo neuvede okolnosti, které vyvracejí důvod, pro který nelze v řízení pokračovat.

Vzal-li příslušný orgán jiného členského státu rozhodnutí spolu s osvědčením zpět, samosoudce a v řízení o stížnosti předseda senátu vezme zpětvzetí rozhodnutí a osvědčení rozhodnutím na vědomí, čímž je řízení ukončeno. Byl-li však již výkon náhradního opatření za vazbu zahájen, samosoudce o tom informuje příslušný orgán jiného členského státu a upozorní jej, že v takovém případě již nelze ke zpětvzetí osvědčení přihlížet.

(1) Není-li dále stanoveno jinak, při výkonu opatření nahrazujícího vazbu se postupuje podle právního řádu České republiky. Nesplní-li osoba povinnosti, jež jí byly uloženy v rámci opatření nahrazujícího vazbu, samosoudce o tom bez zbytečného odkladu vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu za účelem dalšího postupu. Vyrozumění se zasílá na stanoveném formuláři19).

(2) Pokud příslušný orgán jiného členského státu ani po opakovaném vyrozumění o skutečnostech uvedených v odstavci 1 nepřijme žádné rozhodnutí, samosoudce jej vyzve, aby takové rozhodnutí učinil v jím stanovené přiměřené lhůtě a zároveň jej upozorní na následky spojené s nečinností. Neobdrží-li samosoudce takové rozhodnutí ve stanovené lhůtě, aniž by příslušný orgán jiného členského státu uvedl podstatné důvody, pro které výzvě nevyhověl, může učinit opatření směřující k ukončení výkonu opatření nahrazujícího vazbu. O tomto postupu samosoudce neprodleně vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu.

(3) V případě, že příslušný orgán jiného členského státu prodlouží dobu trvání uznaného opatření nahrazujícího vazbu, toto opatření změní nebo dotčené osobě uloží další opatření nahrazující vazbu, samosoudce rozhodne, zda uznané opatření nahrazující vazbu takto pozmění nebo zda je ponechá v uznané podobě; ustanovení § 246 odst. 2 a 3 se užijí obdobně. Ukládá-li změněné nebo další opatření nahrazující vazbu jinou povinnost, než která je uvedena v § 240 odst. 1, samosoudce opatření ponechá v uznané podobě. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, která má odkladný účinek. Stížností nelze napadnout důvody, pro které bylo rozhodnutí příslušného orgánu jiného členského státu vydáno.

(4) Samosoudce informuje příslušný orgán jiného členského státu o jakékoli změně místa pobytu nebo doručovací adresy osoby, které bylo uloženo náhradní opatření za vazbu. Pokud osoba v průběhu výkonu opatření nahrazujícího vazbu změní místo svého obvyklého bydliště tak, že se nachází v jiném státu než v České republice, samosoudce o tom neprodleně vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu a učiní opatření směřující k ukončení výkonu opatření nahrazujícího vazbu. Stejně samosoudce postupuje, pokud osobu, které bylo uloženo opatření nahrazující vazbu, nelze nalézt na území České republiky.

(5) Samosoudce neprodleně učiní opatření směřující k upuštění od výkonu opatření nahrazujícího vazbu, jakmile jej příslušný orgán jiného členského státu vyrozumí o jakémkoli rozhodnutí nebo opatření, v jehož důsledku se uznané rozhodnutí stalo nevykonatelným.

Náklady řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu nese Česká republika.

(1) Podle tohoto dílu a dílu 3 lze zaslat jinému členskému státu k uznání a výkonu pravomocné rozhodnutí státního zástupce nebo soudu, kterým bylo rozhodnuto o ponechání obviněného na svobodě nebo o jeho propuštění z vazby za současného nahrazení vazby zárukou, slibem, předběžným opatřením nebo dohledem probačního úředníka podle § 73 trestního řádu.

(2) Rozhodnutí uvedené v odstavci 1 lze zaslat jinému členskému státu k uznání a výkonu pouze v případě, že ukládá omezení nebo povinnosti uvedené v § 240 odst. 1, nebo omezení a povinnosti, o kterých jiný členský stát oznámil20), že nad nimi lze na jeho území vykonávat dohled nebo jinak zajistit jejich kontrolu.

(3) Podle tohoto dílu se postupuje, pokud jiný členský stát uplatňuje právní předpisy k provedení příslušného předpisu Evropské unie16).

(1) Je-li to zapotřebí pro zajištění řádného výkonu rozhodnutí, justiční orgán, který rozhodl v prvním stupni, zašle toto rozhodnutí příslušnému orgánu jiného členského státu za účelem jeho uznání a výkonu, pokud má obviněný v tomto členském státu obvyklé bydliště a souhlasí se svým návratem do tohoto státu. Rozhodnutí lze zaslat za účelem jeho uznání a výkonu i do členského státu, u kterého nejsou splněny podmínky uvedené ve větě první, pokud o to obviněný požádá, a tento členský stát s převzetím rozhodnutí souhlasí. Rozhodnutí nelze zaslat za účelem uznání a výkonu souběžně do více členských států.

(2) Před zasláním rozhodnutí do jiného členského státu justiční orgán pokud možno zjistí, zda lze očekávat úspěšné dosažení účelu náhradního opatření při jeho uznání a výkonu v tomto státu a zda tímto postupem bude zajištěna dostatečná ochrana poškozeného.

(3) Rozhodnutí zašle justiční orgán příslušnému orgánu jiného členského státu spolu s osvědčením na stanoveném formuláři17) přeloženým do úředního jazyka nebo jednoho z úředních jazyků tohoto členského státu, nebo do jazyka, v němž tento členský stát osvědčení podle svého prohlášení18) přijímá.

(4) Na žádost příslušného orgánu jiného členského státu poskytne justiční orgán dodatkové informace a doplnění potřebná pro účely uznání a výkonu rozhodnutí.

(1) Justiční orgán může vzít rozhodnutí spolu s osvědčením zpět, vyrozuměl-li jej příslušný orgán jiného členského státu o přizpůsobení druhu opatření nahrazujícího vazbu v souladu s jeho právním řádem nebo o omezení doby trvání tohoto opatření a justiční orgán má za to, že takové přizpůsobení opatření vede k výraznému zhoršení postavení obviněného, nebo nepovažuje takto přizpůsobené opatření nebo dobu jeho trvání za dostatečnou z hlediska zajištění účelu náhradního opatření za vazbu.

(2) Justiční orgán může vzít rozhodnutí spolu s osvědčením zpět také v případě, že jej příslušný orgán jiného členského státu vyrozumí, že je ochoten uznat a vykonat rozhodnutí, kterým bylo uloženo opatření nahrazující vazbu i přesto, že je dán důvod pro odmítnutí předání obviněného do České republiky na základě evropského zatýkacího rozkazu, pokud obviněný poruší povinnosti uložené opatřením nahrazujícím vazbu.

(3) O zpětvzetí rozhodnutí a osvědčení musí justiční orgán vyrozumět příslušný orgán jiného členského státu nejpozději do 10 dnů poté, co od něj obdrží informaci uvedenou v odstavci 1 nebo 2.

(1) I po zaslání rozhodnutí justičního orgánu do jiného členského státu za účelem jeho uznání a výkonu se toto rozhodnutí vykonává podle právních předpisů České republiky, a to až do doby zahájení výkonu uznaného rozhodnutí v jiném členském státu.

(2) Po zahájení výkonu uznaného rozhodnutí v jiném členském státu lze ve výkonu takového rozhodnutí v České republice pokračovat pouze, pokud

a) obviněný již nemá obvyklé bydliště v tomto jiném členském státu nebo obviněného nelze nalézt na jeho území,

b) příslušný orgán jiného členského státu vyrozuměl justiční orgán o ukončení výkonu uznaného rozhodnutí z důvodu nečinnosti justičního orgánu poté, co byl příslušným orgánem jiného členského státu opakovaně vyrozuměn o tom, že obviněný porušil povinnosti uložené v rámci uznaného opatření nahrazujícího vazbu,

c) příslušný orgán jiného členského státu odmítl vykonat opatření nahrazující vazbu, které justiční orgán po uznání v jiném členském státu změnil, nebo které uložil namísto původního uznaného opatření nahrazujícího vazbu, nebo

d) uplynula nejvyšší přípustná doba trvání uznaného opatření nahrazujícího vazbu stanovená právním řádem jiného členského státu.

(3) Justiční orgán je i v případě, že v jiném členském státu byl zahájen výkon uznaného rozhodnutí, příslušný k rozhodování o změně opatření nahrazujícího vazbu, o žádosti obviněného o zrušení omezení spočívajícího v zákazu vycestování, k přezkumu trvání důvodů vazby, k rozhodování o vazbě, pokud obviněný nesplnil povinnosti uložené v rámci uznaného opatření nahrazujícího vazbu, jakož i ke všem dalším rozhodnutím ve vazebním řízení, která se netýkají výkonu dohledu nad dodržováním povinností uložených v rámci uznaného opatření nahrazujícího vazbu.

(4) Před uplynutím doby, na kterou jiný členský stát omezil dobu trvání uznaného opatření, může justiční orgán s ohledem na všechny okolnosti případu požádat příslušný orgán tohoto členského státu o její prodloužení.

(5) Justiční orgán neprodleně vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu o všech rozhodnutích, opatřeních nebo skutečnostech, v jejichž důsledku se uznané rozhodnutí stalo nevykonatelným nebo vykonatelným jen částečně.

Byl-li justiční orgán vyrozuměn příslušným orgánem jiného členského státu o tom, že obviněný porušil povinnosti uložené v rámci uznaného opatření nahrazujícího vazbu a trvají-li důvody vazby, může soud, který vede trestní řízení, a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce vydat evropský zatýkací rozkaz za účelem předání obviněného do České republiky; při předání obviněného do České republiky se postupuje podle hlavy II dílu 2.

(1) Příslušný justiční orgán spolupracuje s orgánem jiného členského státu při postupu podle dílů 1 a 2, zejména si s ním vyměňuje všechny potřebné informace, včetně informací umožňujících zjištění totožnosti a místa obvyklého bydliště nebo pobytu osoby, vůči níž rozhodnutí směřuje. V rámci spolupráce justiční orgán zejména dbá na to, aby byl zajištěn nepřetržitý výkon rozhodnutí ukládajícího opatření nahrazující vazbu, pokud jde o dohled nad povinnostmi uloženými v rámci tohoto opatření.

(2) Ministerstvo na žádost soudu a Nejvyšší státní zastupitelství na žádost státního zástupce poskytne součinnost při zjištění potřebných informací, zejména při zjištění příslušného orgánu jiného členského státu, kterému má být zasláno rozhodnutí, nebo při ověření podmínek stanovených právním řádem tohoto členského státu pro uznání a výkon takového rozhodnutí. Stejnou součinnost poskytne ministerstvo na žádost orgánu jiného členského státu při zjištění potřebných informací, pokud jde o příslušné orgány České republiky nebo ověření podmínek stanovených právním řádem České republiky.

(3) Pro účely podávání zpráv orgánům Evropské unie a usnadňování spolupráce s jinými členskými státy poskytne soud ministerstvu na jeho žádost potřebné informace, zejména o počtu řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiných členských států a jejich výsledku, jakož i obdobné informace ohledně rozhodnutí zaslaných do jiných členských států k uznání a výkonu.

Podle této hlavy se postupuje, pokud jiný členský stát uplatňuje právní předpisy k provedení příslušného předpisu Evropské unie21).

(1) Justiční orgán požádá orgán jiného členského státu, aby mu v jím stanovené lhůtě sdělil, zda se v tomto členském státu vede nebo vedlo trestní řízení pro týž skutek proti téže osobě (dále jen „souběžné trestní řízení“), lze-li důvodně předpokládat, že je nebo bylo takové řízení vedeno a není-li o takovém trestním řízení informován jinak.

(2) V žádosti justiční orgán uvede

a) své kontaktní údaje,

b) popis skutkových okolností,

c) jméno a příjmení osoby, proti níž se řízení vede, a případně též jméno a příjmení poškozeného a další osobní údaje umožňující jejich identifikaci, a

d) fázi, v níž se trestní řízení nachází.

(3) Justiční orgán může v žádosti uvést další informace ohledně trestního řízení vedeného v České republice, zejména zda se obviněný nachází ve vazbě.

(4) Žádost se zasílá do jiného členského státu v úředním jazyce jiného členského státu nebo v jazyce, v němž je tento členský stát ochoten žádost přijmout.