Hospodářský zákoník

(1) Právní úkon musí být učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Neplatný je i úkon, k němuž byla organizace přivedena lstí nebo bezprávnou výhrůžkou. Výhrůžka je bezprávná, i když je odůvodněná, pokud jí je vynucováno něco, čeho takto dosaženo být nesmí.

(2) Neplatnosti z důvodů uvedených v odstavci 1 se může dovolávat jenom organizace, na jejíž ochranu je důvod neplatnosti stanoven. Tato organizace může úkon dodatečně schválit nebo jej strany mohou dodatečným vyjasněním učinit určitým a srozumitelným. V tom případě má právní účinky, jako by byl platný od počátku.

Týká-li se důvod neplatnosti jenom části právního úkonu, není tím dotčena platnost zbývající části, ledaže by vztah, který by takto vznikl, byl hospodářsky neodůvodněný.

(1) Právní úkon může být učiněn výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím s ohledem na okolnosti, za kterých se stal, pochybnosti o tom, co chtěla organizace projevit.

(2) K platnosti smluv a ostatních právních úkonů organizací se vyžaduje písemná forma, pokud právními předpisy nebo dohodou nebylo stanoveno jinak.

(3) Písemné projevy nemusí být na téže listině. Nahrazení podpisu mechanickými nebo jinými prostředky stačí jen tam, kde je to obvyklé v hospodářském styku nebo kde si to organizace předem dohodnou.

(4) Kdo za organizaci podepisuje, uvede též funkci, která ho k jednání opravňuje, popř. uvede alespoň, že jedná jako zástupce nebo prokurista. Porušení této povinnosti však nemá za následek neplatnost právního úkonu.

(1) Za písemnou formu se považují též telegrafická a dálnopisná sdělení a projevy učiněné prostředky výpočetní techniky nebo jiné techniky zpracování a přenosu dat. U právních úkonů učiněných těmito prostředky může být podpis za organizaci nahrazen dohodnutým kódem.

(2) Hospodářská arbitráž může rozhodnout, že je platný od počátku i právní úkon, u něhož nebyly splněny náležitosti písemné formy, jestliže již bylo na jeho základě započato s plněním; nemůže však takto rozhodnout, jestliže si organizace písemnou formu jako předpoklad platnosti smluvily.

Obsahuje-li neplatný právní úkon náležitosti jiného právního úkonu, je tento jiný úkon platný, jestliže z okolností je zřejmé, že taková by byla vůle jednající organizace, kdyby o neplatnosti úkonu věděla.

Organizace, která způsobila neplatnost právního úkonu, je povinna nahradit škodu vzniklou v důsledku neplatnosti úkonu organizaci, jíž je úkon určen a která důvěřovala v jeho platnost.

(1) Vznik, změnu nebo zánik práva nebo povinnosti lze vázat na splnění podmínky, pokud to zákon nevylučuje.

(2) Podmínka je odkládací, jestliže na jejím splnění závisí, zda právní následky úkonu nastanou. Podmínka je rozvazovací, jestliže na jejím splnění závisí, zda následky již nastalé pominou.

(3) Odkládací podmínka, jež je v době vzniku právního úkonu nedovolená nebo nesplnitelná, činí právní úkon neplatným.

(4) Stane-li se odkládací podmínka později nedovolenou nebo nesplnitelnou, platí, že se nesplnila.

(5) K nedovolené nebo nesplnitelné podmínce rozvazovací se nepřihlíží.

(1) Účinky splnění podmínky působí nazpět do doby, kdy se právní úkon stal, pokud z vůle organizací nebo podle povahy úkonu nemají účinky úkonu nebo jeho zrušení nastat v jinou dobu. Je-li právní úkon, jehož následkem je opakované nebo nepřetržité plnění, závislý na podmínce rozvazovací, nemá její splnění účinky na plnění, která se již stala, ledaže si organizace sjednaly něco jiného.

(2) Jestliže organizace, jíž je nesplnění podmínky na prospěch, její splnění záměrně zmaří, ač nemá právo tak učinit, platí podmínka za splněnou. Ke splnění podmínky se nepřihlíží, způsobí-li je záměrně organizace, která nemá právo tak učinit a jíž je splnění podmínky na prospěch.

(3) Organizace, která je podmíněně zavázána, je povinna, dokud o podmínce není rozhodnuto, zdržet se všeho, co by mohlo znemožnit nebo znesnadnit splnění její podmíněné povinnosti.

(1) Organizace jednají svými statutárními orgány nebo prostřednictvím svých zástupců. Zástupcem může být jiná organizace nebo fyzická osoba.

(2) Statutárním orgánem organizace je pracovník nebo člen, který je podle zákona nebo podle příslušných organizačních předpisů (např. statutu, stanov, organizačního řádu) oprávněn jednat jménem organizace ve všech věcech. Je-li statutární orgán kolektivní, určují organizační předpisy, jakým způsobem jedná navenek.

(3) Zástupcem je ten, koho určuje zákon, podle něhož byla organizace zřízena, nebo stanovy či jiné vnitřní předpisy na základě zákona vydané.

(4) Jiní pracovníci nebo členové organizace jsou oprávněni jako zástupci činit jménem organizace právní úkony nutné ke splnění uložených pracovních úkolů v případech, kdy je to stanoveno v jejich vnitřních předpisech, nebo je to v hospodářském styku obvyklé.

(5) Smluvními zástupci jsou ti, jímž byla na základě smlouvy udělena plná moc (včetně prokury).

Překročí-li zástupce při jednání své oprávnění nebo jedná-li někdo bez oprávnění, je právní úkon neplatný, ledaže zastoupený právní úkon dodatečně bez zbytečného odkladu schválil; úkon je však platný, pokud druhá organizace o překročení nebo nedostatku jednatelského oprávnění nevěděla a vědět nemohla.

(1) Zástupce jedná zpravidla osobně, je však oprávněn ustanovit si dalšího zástupce,

a) jde-li o zákonného zástupce,

b) jde-li o prokuristu,

c) jde-li o zástupce k vedení sporu,

d) byl-li výslovně zmocněn ustanovit si zástupce.

(2) Z právních úkonů dalšího zástupce vznikají práva a povinnosti přímo zastoupené organizaci. Dalšímu zástupci musí zástupce udělit písemnou plnou moc podle dalších ustanovení.

(1) Plná moc musí být písemná, jinak je neplatná. V plné moci musí být vymezen rozsah zmocnění.

(2) Není-li v plné moci udělené několika zástupcům určeno jinak, musí jednat všichni společně.

(1) Plná moc zanikne provedením úkonu nebo uplynutím času, na které byla omezena, odvolal-li ji zastoupený nebo vypověděl-li ji zástupce, smrtí zástupce, a nebyla-li omezena na určitý čas, uplynutím 3 let po jejím udělení.

(2) Zánikem organizace zaniká plná moc jen tehdy, nemá-li organizace právního nástupce. Zastoupený se nemůže vzdát práva plnou moc kdykoliv odvolat.

(3) Dokud není zástupci odvolání plné moci známo, zavazují jeho právní úkony zastoupeného nebo jeho právního nástupce.

(4) Zanikne-li plná moc jinak než smrtí zástupce, je zástupce povinen učinit vše, co nelze odložit, pokud zastoupený nebo jeho právní nástupci nezařídí něco jiného.

(1) Jestliže zástupce, jehož plná moc zanikla, způsobí zneužitím plné moci škodu třetí organizaci, která o jejím zániku nevěděla a vědět nemusela, odpovídá zastoupený společně a nerozdílně se zástupcem

a) nepožádal-li zastoupený o vrácení zaniklé plné moci a zástupce ji zneužil,

b) způsobil-li zastoupený, že třetí organizace měla důvod se domnívat, že osoba, s níž jedná, je oprávněna jednat jménem zastoupeného.

(2) Toto ustanovení se nevztahuje na zástupce, kterým je fyzická osoba.

(1) Organizace může písemně udělit pracovníkovi nebo členovi organizace prokuru. Ve zmocnění musí být výslovně uvedeno, že jde o prokuru.

(2) Prokurista je zmocněn ke všem úkonům, k nimž dochází při provozu podnikové činnosti zmocnitele, i když k nim je jinak zapotřebí zvláštní plné moci; není však oprávněn zcizovat nebo zatěžovat nemovitosti, pokud to není při udělení prokury výslovně stanoveno.

(3) Odvoláním prokury organizací prokura zaniká.

(1) Několika osobám je možno udělit prokuru buď tak, že jsou k zastupování oprávněny každá samostatně, nebo tak, že je při tom třeba souhlasného projevu vůle všech prokuristů nebo alespoň dvou z nich.

(2) Při podpisu musí prokurista pod názvem organizace, za kterou jedná, připojit pod svůj podpis dodatek naznačující prokuru.

Vyžaduje-li tento zákon nebo jiný právní předpis k účinnosti smlouvy nebo jiné dohody mezi organizacemi souhlas příslušného orgánu, a tento orgán nesdělil své stanovisko do jednoho měsíce ode dne, kdy žádost o souhlas došla, má se za to, že souhlas byl dán.

Ustanovení o právních úkonech se nevztahují na jednání, v nichž organizace vystupuje jako řídící orgán.

(1) Ministerstva a ostatní ústřední orgány státní správy, národní výbory, dále Ústřední rada družstev a svazy družstev vůči družstevním podnikům, jakož i ústřední orgány občanských sdružení (dále jen „orgány hospodářského řízení“) vystupují v hospodářských vztazích při řízení hospodářské činnosti organizací v rozsahu své působnosti, v případech a za podmínek stanovených tímto zákonem nebo zvláštními předpisy a nesou majetkovou odpovědnost z těchto vztahů, stanovenou tímto zákonem.

(2) Jménem orgánu hospodářského řízení jedná jeho vedoucí nebo pracovník, který je k tomu oprávněn statutem, stanovami nebo jiným organizačním předpisem.

(1) Opatření, jímž orgán hospodářského řízení zakládá, mění, ruší nebo stvrzuje oprávnění a povinnosti organizací, musí být v souladu s právními předpisy, musí mít písemnou formu, obsahovat označení organizací, jimž je určeno, a jeho obsah musí být určitý. Další náležitosti opatření mohou stanovit právní předpisy.

(2) Pokud to nevylučuje povaha věci, je orgán hospodářského řízení povinen projednat opatření před jeho vydáním s organizací, jíž má být určeno.

(3) Opatření je účinné dnem doručení, pokud v něm není stanoven den pozdější.

(4) Orgán hospodářského řízení, který opatření vydal, může na návrh organizace nebo z vlastního podnětu opatření změnit nebo zrušit; ustanovení odstavce 2 platí obdobně.

Na návrh organizace, jíž je opatření určeno, vysloví hospodářská arbitráž neplatnost opatření, které je v rozporu s právními předpisy. Je-li na tom naléhavý společenský zájem, může hospodářská arbitráž vyslovit neplatnost takového opatření i z vlastního podnětu.

(1) Orgán hospodářského řízení je povinen nahradit škodu, která organizaci vznikla v důsledku jeho opatření, které je v rozporu s právními předpisy. Pro rozsah a způsob náhrady škody se přiměřeně použijí ustanovení § 146 až 148.

(2) Lhůta pro zánik práva na náhradu škody činí jeden rok a počíná od prvého dne roku následujícího poté, kdy se poškozená organizace dozvěděla o výši škody a o odpovědném orgánu hospodářského řízení. Právo na náhradu škody lze však uplatnit nejdéle do konce pátého roku následujícího po vzniku škody. Ustanovení § 132 odst. 1 platí obdobně.

(1) Dojde-li v důsledku opatření orgánu hospodářského řízení, které tento orgán vydal v souladu s právními předpisy, ke zhoršení hospodářských výsledků organizace, jíž je opatření určeno, zejména ke zmenšení majetku nebo k úniku majetkového prospěchu, je organizace oprávněna požadovat vyrovnání vzniklé majetkové újmy na orgánu, který opatření vydal.

(2) Organizace je povinna vymezit rozsah svého požadavku písemně, zdůvodnit jej a předložit orgánu hospodářského řízení nejpozději do šesti měsíců od vzniku majetkové újmy, jinak její právo zaniká. Orgán hospodářského řízení je povinen se k požadavku organizace vyjádřit písemně do tří měsíců od jeho doručení.

(3) Organizace je oprávněna požadovat u hospodářské arbitráže náhradu majetkové újmy, pokud nedošlo k jejímu vyrovnání dohodnutým způsobem ve stanovené nebo dohodnuté lhůtě, nebo pokud orgán hospodářského řízení požadavek organizace zcela nebo zčásti odmítl, anebo se nevyjádřil ve lhůtě podle odstavce 2. Majetková újma se hradí v penězích. Pro určení výše její náhrady platí obdobně § 147 a 148.

(4) Právo na náhradu majetkové újmy zaniká, nebylo-li uplatněno u hospodářské arbitráže do šesti měsíců od prvého dne měsíce následujícího poté, kdy právo mohlo být podle odstavce 3 uplatněno poprvé.

(5) Právo na náhradu majetkové újmy nevznikne, jestliže je majetková újma kryta z jiných zdrojů, jestliže k újmě došlo v důsledku zákazu vývozu nebo dovozu anebo v důsledku tvorby a změn cen.

Zakládání státních podniků, jejich právní postavení a hospodaření, jakož i jejich organizaci a řízení a další právní poměry upravují zákon o státním podniku, zákony o národních výborech, jiné zvláštní předpisy a tento zákon.

(1) Účelem likvidace je vypořádat majetkové poměry zrušeného státního podniku.

(2) Likvidace se provede, neučiní-li zakladatel opatření o veškerém majetku a závazcích zrušeného státního podniku.

(1) Zakladatel navrhne zápis likvidace státního podniku a likvidátora, kterého jmenoval, do podnikového rejstříku. Po dobu likvidace užívá podnik svého názvu s dodatkem „v likvidaci“.

(2) Dnem, ke kterému byla likvidace a likvidátor zapsáni do podnikového rejstříku, zaniká funkce ředitele a orgány samosprávy. Likvidátor je oprávněn jednat jménem státního podniku ve věcech spojených s likvidací.

(3) Likvidátor je povinen o vstupu státního podniku do likvidace neprodleně vyrozumět všechny organizace, orgány a jiné subjekty, které jsou tím dotčeny.

(4) Ke dni zahájení likvidace státní podnik sestaví účetní závěrku a účetní výkazy a předá je likvidátorovi a příslušným orgánům.

(1) Likvidátor sestaví do 30 dnů po svém zápisu do podnikového rejstříku zahajovací rozvahu a předá ji zakladateli spolu s likvidačním plánem, rozpočtem likvidace a s inventarizačním zápisem o mimořádné inventarizaci hospodářských prostředků, provedené ke dni zahájení likvidace.

(2) Likvidátor v průběhu likvidace je povinen zejména

a) soustředit peněžní prostředky na jednom účtě u jednoho peněžního ústavu,

b) dokončit běžné záležitosti,

c) vypořádat odvody do státního rozpočtu, daně a poplatky,

d) vypořádat závazky a pohledávky,

e) zpeněžit majetek státního podniku nejhospodárnějším a nejrychlejším způsobem nebo s ním jinak naložit v souladu s předpisy o hospodaření s národním majetkem,

f) podávat zakladateli čtvrtletní a roční hlášení o průběhu likvidace doložené čtvrtletní a roční účetní závěrkou.

(1) Likvidátor sestaví účetní závěrku ke dni skončení likvidace a předloží ji zakladateli ke schválení spolu s konečnou zprávou o celém průběhu likvidace.

(2) Likvidátor po prověření a schválení účetní závěrky zakladatelem

a) odvede konečný výtěžek likvidace podle pokynu zakladatele,

b) postará se o bezpečné uložení spisového materiálu a účetních písemností,

c) navrhne výmaz státního podniku z podnikového rejstříku.

Nestačí-li výtěžek likvidace k uspokojení všech zbylých pohledávek, likvidátor se souhlasem zakladatele uspokojí především pohledávky pracovníků likvidovaného podniku, dále pohledávky státu na odvodech, daních a poplatcích; ostatní pohledávky uspokojí poměrně.

(1) Rozpočtové organizace se zřizují k plnění úkolů zejména na úseku státní správy a řízení hospodářství, na úseku kultury a zdravotnictví. Tyto organizace vykonávají hospodářskou činnost jen v rozsahu nezbytném pro plnění svých úkolů. Pouze výjimečně lze zřídit rozpočtové organizace k plnění hospodářských úkolů, jde-li o činnosti, které vzhledem k jejich rozsahu nebo charakteru není účelné zajišťovat formou státních hospodářských organizací.

(2) Rozpočtovými organizacemi jsou státní organizace, které jsou svými příjmy a výdaji zapojeny na státní rozpočet federace nebo republiky nebo rozpočet národního výboru (dále jen „příslušný rozpočet“) a hospodaří samostatně podle schválených rozpočtů.

(1) Rozpočtová organizace může v hospodářských vztazích svým jménem nabývat práv a zavazovat se ode dne zřízení.

(2) Zvláštní předpisy mohou stanovit, že rozpočtové organizace vystupují ve všech nebo jen v některých hospodářských vztazích jménem státu nebo že vystupují jménem jiné rozpočtové organizace.

Jinými státními organizacemi jsou zejména

a) příspěvkové organizace, které jsou na příslušný rozpočet zapojeny finančními vztahy (příspěvkem nebo odvodem); platí pro ně obdobně ustanovení § 61 odst. 1,

b) federální fondy a státní fondy republik.

(1) Národním majetkem jsou věci ve vlastnictví státu, majetková práva státu a majetková práva státních organizací.

(2) K jednotlivým věcem, pohledávkám a jiným majetkovým právům státu mají státní organizace právo hospodaření.

(3) Státní organizace mohou mít k jednotlivým věcem právo společného hospodaření. Ustanovení § 12 odst. 2 a 3 a § 13 platí obdobně.

(1) Právo hospodaření s národním majetkem vykonává zásadně organizace, která je pověřena úkoly, k jejichž plnění majetek zcela nebo převážně slouží.

(2) Vzniknou-li pochybnosti o tom, která organizace má k určitému majetku vykonávat právo hospodaření, rozhodne nejbližší společný řídící orgán organizací, mezi nimiž pochybnosti vznikly; nemají-li společný řídící orgán, rozhodují v dohodě příslušné ústřední orgány, popřípadě krajské národní výbory; nedojde-li k dohodě, rozhoduje ministerstvo financí2) na žádost některého z nich.

(3) Národní majetek, u něhož při jeho nabytí státem není z právního úkonu nebo úředního rozhodnutí patrno, která státní organizace má k tomuto majetku právo hospodaření, prozatímně spravuje okresní národní výbor, pokud právní předpis nestanoví, že tak činí jiný státní orgán nebo organizace. Totéž platí o národním majetku, o němž se zjistí, že k němu nemá právo hospodaření žádná organizace.

(1) Organizace, která vykonává právo hospodaření s národním majetkem, je oprávněna a povinna využívat tohoto majetku ke splnění svých úkolů a nakládat s ním v souladu s těmito úkoly; vykonává-li právo hospodaření k majetku, který pro plnění svých úkolů nepotřebuje nebo je pro ni neupotřebitelný, musí se postarat, aby majetek byl využit jinde, popřípadě aby s ním bylo naloženo co nejúčelněji.

(2) Organizace která vykonává právo hospodaření s národním majetkem, je povinna vést tento majetek v evidenci, udržovat jej v řádném stavu, provádět soustavně a důsledně všechna opatření potřebná k jeho ochraně a dbát zejména, aby se předešlo jeho poškození, ztrátě, zneužití a rozkrádání.

Pro převody práva hospodaření s národním majetkem mezi státními organizacemi, k nimž dochází při plnění závazku k dodávce výrobků, k provedení prací nebo k poskytnutí jiného plnění v rámci vymezeného předmětu činnosti nebo v souvislosti s ním (obvyklé hospodaření), platí ustanovení tohoto zákona a prováděcích předpisů o příslušných druzích hospodářských závazků.

Převody práva hospodaření s národním majetkem mimo obvyklé hospodaření se provádějí hospodářskými smlouvami (§ 347). Prováděcí předpis může stanovit pro státní organizace podmínky, za nichž může být převod proveden, a případy, kdy lze převod provést opatřením řídících orgánů. Pokud jde o státní podniky, může tak učinit jen pro případy, kdy jde o převody práva hospodaření k nemovitostem určeným územně plánovací dokumentací, popřípadě územním rozhodnutím pro investiční výstavbu jiných organizací a k pozemkům určeným pro individuální bytovou výstavbu.

(1) Pro převody národního majetku do vlastnictví jiných organizací než státních, k nimž dochází při obvyklém hospodaření, platí ustanovení tohoto zákona a prováděcích předpisů o příslušných druzích hospodářských závazků.

(2) Převody věcí určených k osobní spotřebě do vlastnictví občanů při prodeji v obchodě a při poskytování jiných služeb organizacemi se řídí ustanoveními občanského zákoníku.

(3) Jiné převody vlastnictví k věcem, které jsou v národním majetku, jsou možné, jen pokud to připouštějí prováděcí předpisy. V těchto případech převody do vlastnictví družstevních nebo jiných organizací než státních se provádějí smlouvou podle ustanovení § 349; převody do vlastnictví občanů se provádějí podle ustanovení občanského zákoníku.

(1) Části národního majetku mohou být odevzdány bezplatně do trvalého užívání jiným organizacím než státním, zejména družstevním nebo občanským sdružením.

(2) Organizace, které byl majetek odevzdán do trvalého užívání, je oprávněna užívat majetku jen k účelu, ke kterému jí byl odevzdán. Je povinna majetek udržovat a chránit. Mohou jí být uložena zvláštní omezení práva trvalého užívání.

(3) Majetek odevzdaný do trvalého užívání může být organizaci odňat, neplní-li své povinnosti trvalého uživatele; jinak jen tehdy, vyžaduje-li to vyšší společenský zájem.

(1) Státní organizace může, pokud je to účelné, národní majetek, ke kterému má právo hospodaření a který dočasně nepotřebuje k plnění svých úkolů, přenechat smlouvou k užívání jiné organizaci (§ 348).

(2) Užívání národního majetku občany upravuje občanský zákoník, popřípadě zvláštní předpisy.