Zákon o trestním řízení soudním (trestní řád) · 64/1956 Sb. · 415 paragrafů
(1) Řízení o žádosti za milost koná v přípravném řízení generální prokurátor.
(2) Shledá-li generální prokurátor, že žádost za milost není důvodná, zamítne ji.
(3) Nařídí-li to president republiky, nesmí být žádost za milost zamítnuta a musí být s návrhem předložena.
(4) Jestliže to nařídí president republiky nebo generální prokurátor, trestní stíhání se zatím nezahájí nebo se v zahájeném trestním stíhání nepokračuje a obviněný se propustí z vazby.
(1) Řízení o žádosti za milost koná po podání obžaloby ministerstvo spravedlnosti.
(2) Shledá-li ministr spravedlnosti, že žádost za milost není důvodná, zamítne ji.
(3) Nařídí-li to president republiky, nesmí být žádost za milost zamítnuta a musí být s návrhem předložena.
(4) Jestliže to nařídí president republiky nebo ministr spravedlnosti, v zahájeném trestním stíhání se zatím nepokračuje a obviněný se propustí z vazby anebo výkon trestu se odloží nebo přeruší.
Jestliže rozsudkem, který nabyl právní moci, byl uložen trest smrti a byla podána žádost za milost, orgán, jemuž taková žádost za milost došla, zpraví o ní telegraficky nebo dálnopisem ministerstvo spravedlnosti.
(1) Rozhodnutí o tom, do jaké míry je osoba, jíž byl pravomocně uložen trest, účastna amnestie, činí soud, který rozhodl v první stolici. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.
(2) Vztahuje-li se amnestie zároveň na několik trestů uložených témuž obžalovanému různými soudy, je k rozhodnutí podle odstavce 1 příslušný onen soud, který uložil trest za nejtěžší trestný čin, a nelze-li takto příslušnost určit, soud, který rozhodoval naposledy.
(1) Byl-li amnestií zcela nebo zčásti prominut trest jen za některý z trestných činů, za které byl uložen trest úhrnný nebo více trestů, které jsou k sobě v poměru naznačeném v § 22 odst. 2 tr. zák. a posud nebyly zcela vykonány, stanoví soud podle vzájemného poměru závažnosti přiměřený trest za trestné činy amnestií nedotčené. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.
(2) Rozhodnutí podle odstavce 1 činí ve veřejném zasedání soud, který rozhodl v první stolici; je-li takto příslušno několik soudů, rozhodne soud, který uložil trest za nejtěžší trestný čin, jinak soud, který rozhodoval naposledy.
(1) Kdo utrpěl majetkovou škodu vazbou, a to počínaje od zadržení, zatčení anebo vzetí do vazby nebo do prozatímní vazby až do propuštění na svobodu, může žádat, aby mu ji stát nahradil, byl-li obžaloby zproštěn nebo bylo-li trestní stíhání zastaveno.
(2) Právo žádat náhradu škody nepřísluší však tomu,
a) kdo si vazbu zavinil sám, zejména tím, že pokusem o útěk nebo jiným svým jednáním dal příčinu k obavám, jež byly důvodem vazby nebo jejího prodloužení, nebo
b) kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno proto, že není trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo trestný čin byl amnestován.
(3) Obviněný může však i v případech uvedených v odstavci 2 žádat za náhradu škody za dobu, o kterou byla vazba nesprávným postupem vyšetřovacího orgánu, prokurátora nebo soudu anebo jinak proti zákonu prodloužena.
(4) Za vazbu nařízenou v řízení o vydání do ciziny (§ 401) nepřísluší právo žádat za náhradu škody.
(1) Kdo utrpěl majetkovou škodu tím, že na něm byl zcela nebo zčásti vykonán trest odnětí svobody, nápravné opatření, propadnutí jmění nebo věci, trest peněžitý nebo pokuta, může žádat, aby mu ji stát nahradil, byl-li v pozdějším řízení obžaloby zproštěn nebo bylo-li později trestní stíhání zastaveno.
(2) O náhradu škody za trest může žádat i ten, kdo byl v pozdějším řízení odsouzen k mírnějšímu trestu, než ke kterému byl odsouzen zrušeným rozsudkem, a ten, na němž byl vykonán trest odnětí svobody delšího trvání, než který mu byl uložen.
(3) Právo žádat náhradu škody za trest nepřísluší však tomu,
a) kdo si přivodil své odsouzení úmyslně,
b) proti němuž bylo později trestní stíhání zastaveno proto, že mu byla udělena milost nebo že po právní moci původního rozsudku byla udělena amnestie vztahující se na čin, za nějž byl trest uložen.
Právo žádat náhradu škody za vazbu a trest přechází na dědice oprávněného, jen pokud byli jeho vazbou nebo trestem zkráceni na své výživě nebo výchově, kterou jim byl podle zákona povinen poskytovat.
(1) Nárok na náhradu škody za vazbu nebo za trest zaniká, nepožádá-li oprávněná osoba nejpozději do jednoho roku od právní moci rozhodnutí, které je základem nároku, ministerstvo spravedlnosti, aby jí přiznalo náhradu.
(2) Nepřizná-li ministerstvo spravedlnosti náhradu do tří měsíců od uplatnění nároku nebo není-li oprávněná osoba s přiznanou výší náhrady spokojena, může svůj nárok uplatnit v řízení ve věcech občanskoprávních.
(1) Zdržuje-li se obviněný v cizině, vydá proti němu předseda senátu zatýkací rozkaz a na jeho základě požádá ministerstvo spravedlnosti o další opatření.
(2) Nesnese-li věc odkladu, požádá předseda senátu ministerstvo spravedlnosti o zařízení předběžného zatčení obviněného; zatýkací rozkaz zašle ministerstvu spravedlnosti dodatečně.
(3) V podrobnostech postupuje soud podle smluv o právní pomoci ve věcech trestních a předpisů vydaných o tom ministerstvem spravedlnosti.
(4) Zatýkací rozkaz musí obsahovat
a) jméno a příjmení obviněného, jeho osobní data a státní občanství, po případě jeho popis, jestliže je znám, s připojením fotografie, je-li po ruce,
b) zákonné pojmenování trestných činů s uvedením příslušných zákonných ustanovení a vylíčení skutkového děje přesným vyznačením doby, místa a způsobu spáchání,
c) doslovné znění zákonných ustanovení, podle nichž byly trestné činy posuzovány, s uvedením trestních sazeb, jež jsou v zákoně na ně stanoveny,
d) jde-li o vyžádání odsouzeného k výkonu trestu, též údaj, kterým soudem a k jakému trestu byl odsouzen, s připojením opisu rozsudku opatřeného doložkou o právní moci.
(1) Byl-li obviněný vydán s výhradou, nutno výhradě učiněné vydávajícím státem vyhovět.
(2) Byl-li obviněný vyžádán nebo vydán pouze pro některý z trestných činů, pro které bylo zavedeno trestní stíhání, může být obviněný stíhán jen pro tyto trestné činy, ledaže byl dán dodatečný souhlas k trestnímu stíhání i pro další trestné činy.
(3) Byl-li obviněný z ciziny vyžádán nebo vydán k výkonu trestu jen pro některý z trestných činů, za které mu byl dříve uložen úhrnný trest, stanoví soud ve veřejném zasedání přiměřený trest za trestné činy, na které se vydání vztahuje; tohoto ustanovení se užije přiměřeně i na trest dodatkový. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.
(1) Prokurátor, jemuž ministerstvo spravedlnosti zaslalo žádost cizího státu za vydání nebo který se dověděl o trestném činu, pro který by cizí stát mohl žádat za vydání, provede předběžné šetření. Účelem předběžného šetření je zjistit, zda jsou tu podmínky pro vydání, zejména že jde o čin trestný podle práva obou států, pro který je vydání přípustné a jehož trestnost nezanikla, a že nejde o československého občana.
(2) V řízení o vydání musí mít obviněný obhájce.
(3) Prokurátor vyslechne obviněného o obsahu žádosti za vydání. Jestliže obviněný uvádí okolnosti vyvracející podezření a nabízí o nich důkazy, které mohou být bez značných průtahů provedeny, vztahuje se předběžné šetření i na ně.
(1) Po skončení předběžného šetření rozhodne krajský soud, v jehož obvodu má obviněný pobyt nebo byl postižen, na návrh prokurátora, zda je vydání přípustné, a předloží věc ministerstvu spravedlnosti.
(2) Má-li ministr spravedlnosti pochybnosti o správnosti rozhodnutí krajského soudu, může věc předložit nejvyššímu soudu k přezkoumání tohoto rozhodnutí.
(1) Jestliže bylo rozhodnuto, že vydání do ciziny je přípustné, nebo jestliže je to nutné k zamezení útěku obviněného, vydá předseda senátu příkaz k zatčení.
(2) Předseda senátu propustí ihned obviněného z vazby, rozhodne-li nejvyšší soud, že vydání není přípustné, nebo nařídí-li to ministr spravedlnosti.
(1) Vydání do ciziny povoluje ministr spravedlnosti, a to jen tehdy, jestliže krajský soud nebo nejvyšší soud (§ 400 odst. 2) rozhodl, že vydání je přípustné.
(2) Povolené vydání zařídí předseda senátu krajského soudu.
Žádá-li stát, jemuž byl obviněný vydán, aby ho mohl stíhat pro jiný trestný čin nebo aby mohl býti na něm vykonán trest uložený za jiný trestný čin, než pro který bylo vydání povoleno, užije se přiměřeně ustanovení §§ 399, 400 a 402.
(1) Ode dne, kdy tento zákon nabude účinnosti, lze dosavadních předpisů o trestním řízení užít jen v mezích ustanovení této hlavy.
(2) Ustanovení § 165 o hrazení státem zálohovaných nákladů paušální částkou se nevztahuje na náklady řízení ve věcech pravomocně skončených přede dnem účinnosti tohoto zákona.
Předběžné projednání žaloby podané před počátkem účinnosti tohoto zákona se nekoná.
Dosavadních předpisů o trestním řízení se užije jen
a) na řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí, které bylo vydáno před počátkem účinnosti tohoto zákona; na náklady opravného řízení i řízení jemu předcházejícího se však užije ustanovení tohoto zákona;
b) na řízení o stížnosti pro porušení zákona podané před počátkem účinnosti tohoto zákona.
Lhůta k návrhu podle § 218 odst. 2 zákona č. 87/1950 Sb., která počala běžet před 1. lednem 1957, skončí nejpozději dnem 31. března 1957.
(1) Na řízení o obnově trestního stíhání, které bylo pravomocně skončeno před počátkem účinnosti tohoto zákona, se užije ustanovení tohoto zákona. Podmínky pro povolení obnovy se však v takovém případě posuzují podle zákona, který je pro obviněného příznivější.
(2) Jestliže rozhodnutí, proti němuž směřuje návrh na obnovu, vydal v první stolici soud již neexistující, rozhoduje o návrhu na obnovu ten věcně příslušný obecný (vojenský) soud, v jehož obvodu bylo sídlo takového soudu; jestliže však rozhodoval v první stolici bývalý státní soud, rozhoduje o návrhu na obnovu krajský (vyšší vojenský) soud, který by byl podle tohoto zákona ve věci místně příslušný (§§ 14 a 15).
Krajský soud je příslušný konat v první stolici řízení též o činech trestných podle předpisů dříve účinných, které svou povahou a závažností odpovídají trestným činům naznačeným v § 13 odst. 1.
(1) Rozhodnutí podle čl. VII zákona č. 63/1956 Sb., kterým se mění a doplňuje trestní zákon č. 86/1950 Sb., činí ve veřejném zasedání soud, který v poslední věci rozhodl jako soud první stolice. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost.
(2) U trestů propadnutí jmění pravomocně uložených před počátkem účinnosti tohoto zákona, pokud nebyly ještě vykonány, propustí předseda senátu z propadnutí prostředky nebo věci, jichž je nezbytně třeba k ukojení životních potřeb odsouzeného nebo osob, o jejichž výživu nebo výchovu je odsouzený podle zákona povinen pečovat. Předseda senátu o tom rozhodne na návrh orgánu, který trest propadnutí jmění provádí, anebo na žádost odsouzeného nebo osoby, o jejíž výživu nebo výchovu je odsouzený podle zákona povinen pečovat.
Opatření a rozhodnutí týkající se výkonu rozsudků vyhlášených nejvyšším soudem jako soudem první stolice činí krajský soud v Praze a v oboru vojenského soudnictví vyšší vojenský soud v Praze.
(1) Ve věcech pravomocně skončených před počátkem účinnosti tohoto zákona, v nichž byl uložen
a) trest odnětí svobody nepřevyšující jeden rok,
b) nápravné opatření, nebo
c) pokuta,
činí rozhodnutí a opatření souvisící s výkonem všech uložených trestů a ochranných opatření a se stanovením a vymáháním nákladů trestního řízení prokurátor, který by byl příslušný podle dosavadních předpisů; postupuje však přitom přiměřeně podle ustanovení tohoto zákona.
(2) Byl-li však v případě uvedeném v odstavci 1 trest odnětí svobody uložen podmíněně, učiní prokurátor jen rozhodnutí a opatření souvisící s výkonem nepodmíněně uložených vedlejších trestů a se stanovením a vymáháním nákladů trestního řízení vzniklých před 1. lednem 1957.
Zrušují se:
1. zákon č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), s výjimkou ustanovení §§ 306, 308, 309 a 314,
2. zákon č. 67/1952 Sb., kterým se mění a doplňuje trestní řád,
3. ustanovení §§ 5 až 13 zákona č. 102/1953 Sb., kterým se mění a doplňují některá ustanovení trestního práva správního,
4. ustanovení § 30 zákona č. 114/1951 Sb., o advokacii,
5. ustanovení § 2 zákona č. 85/1950 Sb., o opatřeních souvisících s úpravou kázeňského práva příslušníků ozbrojených sborů.
(1) Ministr spravedlnosti, ministr vnitra a ministr národní obrany se zmocňují, aby k provedení tohoto zákona vydali nařízení.
(2) Ministr spravedlnosti může také stanovit, které jednoduché úkony, svěřené podle tohoto zákona předsedovi senátu, může vykonávat jiný pracovník soudu.
Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1957; provedou jej všichni členové vlády.
Zápotocký v. r.
Fierlinger v. r.
Široký v. r.
Dolanský v. r.
Kopecký v. r.
Ing. Jankovcová v. r.
Poláček v. r.
Barák v. r.
Ing. Šimůnek v. r.
Dr. Kyselý v. r.
Plojhar v. r.
Dr. Šlechta v. r.
Bakuľa v. r.
David v. r.
Ďuriš v. r.
Krajčír v. r.
Krosnář v. r.
Machačová v. r.
Dr. Nejedlý v. r.
Tesla v. r.
Uher v. r.
Beran v. r.
Jonáš v. r.
Reitmajer v. r.
Dr. Škoda v. r.
Bukal v. r.
Dvořák v. r.
Dr. Kahuda v. r.
generál plukovník Lomský v. r.
Dr. Neuman v. r.
Ouzký v. r.
Pospíšil v. r.
Ing. Púčik v. r.
Dr. Vlasák v. r.
Zatloukal v. r.