Trestní řád

(1) Proti pravomocnému rozhodnutí soudu, jímž byl porušen zákon, jakož i proti pravomocnému rozhodnutí soudu, které bylo učiněno na základě vadného postupu řízení, může generální prokurátor nebo předseda nejvyššího soudu podat u nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona; generální prokurátor ji může podat i proti takovému rozhodnutí prokurátora.

(2) Pokud jde o trest, lze stížnost pro porušení zákona podat jen tehdy, jestliže trest je v očividném nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost.

(3) Týká-li se rozhodnutí uvedené v odstavci 1 více osob, lze podat stížnost pro porušení zákona též jen proti oné části rozhodnutí, která se týká některé z těchto osob.

(1) O stížnosti pro porušení zákona rozhoduje nejvyšší soud ve veřejném zasedání za účasti generálního prokurátora.

(2) Směřuje-li stížnost pro porušení zákona proti rozhodnutí senátu nebo předsedy senátu nejvyššího soudu, rozhoduje o ní plenum nejvyššího soudu, pokud si rozhodnutí nevyhradilo presidium nejvyššího soudu. Presidium a plenum nejvyššího soudu rozhodují v těchto případech v neveřejném zasedání za účasti generálního prokurátora.

(3) Proti rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona není stížnost pro porušení zákona přípustná.

(1) Nejvyšší soud přezkoumá správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předchází.

(2) Byla-li stížnost pro porušení zákona omezena podle § 291 odst. 3, přezkoumá správnost jen oněch výroků napadeného rozhodnutí, které se týkají osoby, jíž se stížnost pro porušení zákona dotýká, jakož i řízení, jež této části napadeného rozhodnutí předchází.

Shledá-li nejvyšší soud, že zákon porušen nebyl, stížnost pro porušení zákona usnesením zamítne.

Shledá-li nejvyšší soud, že zákon byl porušen, vysloví rozsudkem, že napadeným rozhodnutím, po případě jeho částí (§ 291 odst. 3), anebo v řízení rozhodnutí takovému předcházejícím byl porušen zákon.

(1) Výrok podle § 295 se nedotýká právní moci rozhodnutí, o něž jde.

(2) Byl-li však porušen zákon v neprospěch obviněného, zruší nejvyšší soud zároveň s výrokem uvedeným v § 295 napadené rozhodnutí (jeho část), po případě též vadné řízení mu předcházející, jakož i rozhodnutí na zrušené rozhodnutí (jeho část) obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, nemohou v něm mít nadále podklad. Zruší-li výrok o vině, zruší též celý výrok o trestu, jakož i výroky o nároku poškozeného na náhradu škody a o tom, zda obžalovaný zažalovaným skutkem ohrozil vážnost a čest hodnosti důstojníka ozbrojeného sboru, pokud ve zrušeném výroku o vině mají podklad. Ustanovení § 287 se užije obdobně.

(3) I když porušení zákona se nestalo v neprospěch obviněného, může nejvyšší soud postupovat podle odstavce 2, jestliže takový postup navrhne generální prokurátor nebo předseda nejvyššího soudu ve stížnosti pro porušení zákona podané do 3 měsíců po právní moci napadeného rozhodnutí (jeho části), a jde-li o rozhodnutí soudu druhé stolice, do 3 měsíců po doručení tohoto rozhodnutí prokurátoru a jestliže nejvyšší soud rozhodne o stížnosti pro porušení zákona nejpozději do 3 měsíců od jejího podání.

(4) Je-li toho podle povahy věci třeba, nejvyšší soud

a) nařídí soudu nebo prokurátoru, o jehož rozhodnutí jde, anebo jinému soudu nebo prokurátoru, aby věc znovu projednal a rozhodl; při novém rozhodování je soud nebo prokurátor vázán právním názorem, který ve věci vyslovil nejvyšší soud, nebo

b) rozhodne sám ve věci.

(5) Byl-li však zrušen rozsudek, nemůže nejvyšší soud sám

a) uznat obžalovaného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem obžaloby zproštěn nebo pro který bylo trestní stíhání zastaveno,

b) uznat obžalovaného vinným těžším trestným činem, než jakým mohl být uznán vinným napadeným rozsudkem,

c) uložit obžalovanému trest smrti.

(6) Jestliže je nezákonný jen některý výrok napadeného rozhodnutí (jeho části) a lze jej oddělit od ostatních, omezí nejvyšší soud své rozhodnutí podle odstavce 2 až 5 jen na tento výrok.

Záleží-li porušení zákona v tom, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, může nejvyšší soud za podmínek uvedených v § 296 odst. 2 nebo 3 nařídit v rozsudku soudu nebo prokurátoru, o jehož rozhodnutí jde, nebo jinému soudu nebo prokurátoru příslušná doplnění; při doplnění je soud nebo prokurátor vázán právním názorem, který ve věci vyslovil nejvyšší soud.

(1) Byl-li zákon porušen jen v neprospěch obviněného, nemůže novým rozhodnutím dojít ke změně v neprospěch obviněného.

(2) Byl-li porušen zákon v neprospěch obviněného, nepřekáží jeho smrt provedení řízení podle předchozích ustanovení; trestní stíhání tu nelze zastavit proto, že obviněný zemřel.

Byla-li podána stížnost pro porušení zákona proti rozhodnutí, kterým byl porušen zákon v neprospěch obviněného, může předseda nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon trestu; byl-li napadeným rozsudkem uložen trest smrti, odloží předseda nejvyššího soudu jeho výkon vždy.

(1) Skončilo-li trestní stíhání pravomocným rozsudkem nebo pravomocným usnesením soudu o zastavení trestního stíhání, lze v trestním stíhání pro týž skutek pokračovat jen tehdy, byla-li povolena obnova tohoto řízení.

(2) Obnova řízení uvedeného v odstavci 1 se povolí,

a) vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody nebo o tom, zda zažalovaným skutkem byla ohrožena vážnost a čest hodnosti důstojníka ozbrojeného sboru, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl v očividném nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost,

b) vyjde-li jakkoli najevo, že prokurátor nebo soudce v původním řízení porušil trestným činem své úřední povinnosti.

(3) Obnova v neprospěch obviněného je vyloučena, jestliže

a) trestnost skutku zanikla promlčením trestního stíhání,

b) na skutek se vztahuje rozhodnutí presidenta republiky, kterým nařídil, aby se v trestním stíhání nepokračovalo, nebo

c) obviněný zemřel.

(4) Obnova je vyloučena též tehdy, jestliže návrh na povolení obnovy, směřující proti výroku o nároku poškozeného na náhradu škody, nebyl podán do pěti let po právní moci odsuzujícího rozsudku.

(1) Bylo-li trestní stíhání vedené proti určité osobě zastaveno usnesením prokurátora, lze v trestním stíhání proti této osobě pro týž skutek pokračovat jen tehdy, byla-li povolena obnova tohoto řízení.

(2) Obnova řízení uvedeného v odstavci 1 se povolí,

a) vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy prokurátoru dříve neznámé, které by mohly odůvodnit podání obžaloby, nebo

b) vyjde-li jakkoli najevo, že prokurátor v původním řízení porušil trestným činem své úřední povinnosti.

(3) Obnova řízení uvedeného v odstavci 1 v neprospěch obviněného je vyloučena, jestliže jsou zde okolnosti uvedené v § 300 odst. 3.

(1) Obnovu lze povolit jen na návrh oprávněné osoby.

(2) Návrh v neprospěch obviněného může podat jen prokurátor.

(3) Návrh ve prospěch obviněného mohou kromě obviněného podat též osoby, které by mohly podat odvolání v jeho prospěch; mohou tak učinit i po smrti obviněného. Prokurátor a jiné osoby, které by mohly podat odvolání ve prospěch obviněného i proti jeho vůli, mohou i proti jeho vůli podat též návrh na povolení obnovy v jeho prospěch.

(4) Doví-li se soud, úřad nebo jiný státní orgán o okolnosti, která by mohla odůvodnit návrh na povolení obnovy, je povinen oznámit ji prokurátoru. Jestliže jde o okolnost, která by mohla odůvodnit návrh na povolení obnovy ve prospěch obviněného, a prokurátor takový návrh nepodá sám, je povinen neprodleně o ní zpravit obviněného, nebo není-li to možné, jinou osobu oprávněnou k podání návrhu.

(1) O návrhu na povolení obnovy směřujícím toliko proti výroku o nároku poškozeného na náhradu škody rozhoduje lidový soud s pravomocí ve věcech občanskoprávních, v jehož obvodě má poškozený bydliště, a nemá-li bydliště, lidový soud, v jehož obvodě má poškozený pobyt.

(2) V ostatních případech rozhoduje o návrhu na povolení obnovy soud, který ve věci rozhodl v první stolici, a v případě, že trestní stíhání bylo zastaveno usnesením prokurátora, soud, který by byl příslušný rozhodovat o obžalobě. Přestože v první stolici rozhodl lidový soud, rozhoduje o návrhu na povolení obnovy krajský soud, jestliže to navrhuje krajský prokurátor s odůvodněním, že vzhledem ke skutečnostem nebo důkazům najevo vyšlým jde o trestný čin náležející k příslušnosti krajského soudu.

(1) O návrhu na povolení obnovy směřujícím toliko proti výroku o nároku poškozeného na náhradu škody rozhoduje lidový soud přiměřeně podle předpisů o řízení ve věcech občanskoprávních.

(2) V ostatních případech rozhoduje o návrhu na povolení obnovy soud ve veřejném zasedání. Shledá-li, že návrh na povolení obnovy není důvodný anebo že byl podán neoprávněnou osobou, že směřuje jen proti rozhodnutí (jeho části), u něhož obnova není přípustná, nebo že obnova je vyloučena (§§ 300 a 301), návrh zamítne. Jinak obnovu povolí a zruší původní rozhodnutí, avšak jen potud, pokud je návrh na povolení obnovy důvodný; zruší-li, byť i jen z části, výrok o vině, zruší celý výrok o trestu, jakož i výroky o nároku poškozeného na náhradu škody a o tom, zda zažalovaným skutkem byla ohrožena vážnost a čest hodnosti důstojníka ozbrojeného sboru, pokud mají v něm podklad. Zároveň zruší rozhodnutí na napadené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, nemohou v něm mít nadále podklad. Jestliže soud povolí obnovu, pokud jde o výrok o vině, a jestliže to považuje pro objasnění věci za potřebné, může spolu se zrušením původního rozhodnutí vyslovit, že se věc vrací prokurátoru k došetření. Takové rozhodnutí má účinky uvedené v §§ 203 a 206.

(3) Zamítnout návrhy na povolení obnovy v případě, že návrh byl podán neoprávněnou osobou, že směřuje jen proti rozhodnutí (jeho části), u něhož obnova není přípustná, nebo že obnova je vyloučena (§§ 300 a 301), může soud též v neveřejném zasedání.

(4) Proti rozhodnutí, podle odstavců 2 a 3 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Povolí-li soud obnovu ve prospěch obviněného z důvodu, který prospívá také některému spoluobviněnému nebo zúčastněné osobě, povolí zároveň obnovu též ve prospěch tohoto spoluobviněného nebo zúčastněné osoby a zruší původní rozhodnutí a rozhodnutí na ně navazující v rozsahu uvedeném v § 304 odst. 2, též pokud se týká tohoto spoluobviněného nebo zúčastněné osoby.

(1) Byl-li podán návrh na povolení obnovy ve prospěch odsouzeného, odloží soud výkon trestu smrti až do rozhodnutí o tomto návrhu; stejně může na tutéž dobu odložit nebo přerušit také výkon jiných trestů.

(2) Vykonává-li se na odsouzeném v době rozhodování o návrhu na povolení obnovy trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem, rozhodne soud po právní moci usnesení, jímž se spolu s povolením obnovy zruší výrok o trestu obsažený v původním rozsudku, neprodleně o vazbě obviněného.

(1) Jestliže byla pravomocně povolena obnova týkající se toliko výroku o nároku poškozeného na náhradu škody a řízení ve věci samé nebylo spojeno již s řízením o návrhu na obnovu, koná nové řízení o tomto nároku lidový soud povolivší obnovu, a to podle předpisu o řízení ve věcech občanskoprávních.

(2) Byla-li pravomocně povolena obnova řízení skončeného usnesením prokurátora o zastavení trestního stíhání, v přípravném řízení se pokračuje.

(3) V ostatních případech koná po pravomocném povolení obnovy nové hlavní líčení na podkladě původní obžaloby soud, který o povolení obnovy rozhodl v první stolici, ledaže bylo vysloveno, že se věc vrací prokurátoru k došetření (§ 304 odst. 2). Jestliže byla povolena obnova, jen pokud jde o některý z více sbíhajících se trestných činů, za něž byl pravomocně uložen úhrnný trest nebo více trestů, jež jsou navzájem v poměru naznačeném v § 22 odst. 2 tr. zák., a soud vyslovil, že se věc vrací prokurátoru k došetření, stanoví soud po právní moci usnesení povolujícího obnovu ve veřejném zasedání přiměřený trest za zbývající trestné činy; proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Byla-li povolena obnova jen ve prospěch obviněného,

a) doba od právní moci původního rozsudku do právní moci usnesení povolujícího obnovu se do promlčecí doby nezapočítává,

b) nesmí mu být novým rozsudkem uložen trest přísnější, než jaký mu byl uložen původním rozsudkem, a byl-li mu v původním řízení uložen trest úhrnný nebo více trestů, jež jsou navzájem v poměru naznačeném v § 22 odst. 2 tr. zák., nesmí přiměřený trest stanovený podle § 307 odst. 3 spolu s trestem, který bude po případě uložen za trestný čin, jehož se týkalo povolení obnovy, převyšovat trest uložený v původním řízení,

c) nepřekáží jeho smrt provedení dalšího řízení a trestní stíhání nelze zastavit proto, že obviněný zemřel.

Nevyplývá-li z ustanovení této hlavy něco jiného, užije se pro zvláštní způsoby řízení příslušných ustanovení tohoto zákona.

(1) Vyžaduje-li to prospěch mladistvého, postoupí příslušný soud věc soudu, v jehož obvodu je bydliště mladistvého nebo u něhož je z jiných důvodů konání trestního řízení se zřetelem na zájem mladistvého nejúčelnější.

(2) Proti mladistvému a osobě starší než 18 let se koná společné řízení jen tehdy, jestliže pro to jsou důležité důvody. Pokud jde o mladistvého, užije se i v tomto společném řízení ustanovení tohoto oddílu.

(3) Projednávání věci proti mladistvým koná pokud možno senát složený ze soudců, kteří mají zkušenosti ve výchově mládeže.

V řízení proti mladistvému je nutno co nejdůkladněji zjistit též stupeň rozumového a mravního vývoje mladistvého, jeho povahu, minulost, poměry i prostředí, v němž žil a byl vychováván, jeho chování po spáchání trestného činu a okolnosti rozhodné pro volbu prostředků vhodných k jeho nápravě, zejména pro posouzení, zda má být nařízena ochranná výchova mladistvého. Zjištění poměrů mladistvého se zpravidla uloží orgánu pověřenému péčí o mládež.

Do vazby smí být mladistvý vzat jedině tehdy, nelze-li účelu vazby dosáhnout jinak.

(1) Za vyšetřování musí mít mladistvý obhájce (§ 35) též, jestliže je ve vazbě.

(2) Při hlavním líčení, v odvolacím řízení a ve veřejném zasedání musí mladistvý mít obhájce (§ 35) vždy; prohlášení, že si obhájce nepřeje (§ 217 odst. 2) je neúčinné.

Prokurátor může zastavit trestní stíhání i tehdy, je-li tu některý z důvodů, pro které by soud mohl upustit od potrestání.

(1) V řízení proti mladistvému se koná předběžné projednání obžaloby vždy.

(2) Přijme-li soud obžalobu proti mladistvému, doručí ji předseda senátu též orgánu pověřenému péčí o mládež.

(1) Hlavní líčení nelze konat v nepřítomnosti mladistvého.

(2) O hlavním a odvolacím líčení a veřejném zasedání vyrozumí předseda senátu též orgán pověřený péčí o mládež.

(3) Při hlavním líčení, odvolacím líčení a ve veřejném zasedání proti mladistvému

a) musí být přítomen prokurátor,

b) soud smí vyloučit veřejnost také tehdy, jestliže je to na prospěch mladistvého,

c) zástupce orgánu pověřeného péčí o mládež má právo činit návrhy a dávat vyslýchaným osobám otázky; slovo k závěrečné řeči mu přísluší po mladistvém,

d) předseda senátu může mladistvému přikázat, aby se při některé části hlavního nebo odvolacího líčení nebo veřejného zasedání vzdálil z jednací síně, je-li obava, že by tato část jednání mohla na jeho mravní vývoj působit nepříznivě; po návratu mladistvého do jednací síně mu předseda senátu sdělí podstatný obsah jednání konaného za jeho nepřítomnosti, aby se mohl k němu vyjádřit.

(1) Opis rozsudku se doručí vždy též orgánu pověřenému péčí o mládež.

(2) Nebyl-li orgán pověřený péčí o mládež přítomen při vyhlašování usnesení soudu, prokurátora nebo vyšetřovacího orgánu, doručí se opis usnesení také jemu, jestliže jde o usnesení, proti němuž je přípustná stížnost nebo jímž bylo trestní stíhání zastaveno nebo přerušeno anebo věc postoupena.

(1) Opravné prostředky ve prospěch mladistvého může podat, a to i proti jeho vůli, též orgán pověřený péčí o mládež; lhůta k podání opravného prostředku mu běží samostatně.

(2) Stížnost ve prospěch mladistvého mohou podat též jeho příbuzní v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, manžel a druh; lhůta k podání stížnosti jim končí týmž dnem jako mladistvému.

(1) Nejde-li o případ, kdy si soud rozhodnutí o ochranné výchově vyhradil podle § 243 odst. 2, může je vyslovit ve veřejném zasedání, jen navrhne-li to prokurátor.

(2) Proti rozhodnutí o ochranné výchově je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(1) Ustanovení tohoto oddílu se neužije

a) v řízení o trestných činech, které obviněný spáchal jednak před dovršeným osmnáctým rokem, jednak po něm, jestliže zákon na čin spáchaný po dovršení osmnáctého roku stanoví trest stejný nebo přísnější, nebo

b) dojde-li k vznesení obvinění až po dovršení devatenáctého roku obviněného.

(2) Ustanovení § 310 odst. 1, § 315 odst. 2, § 316 odst. 3 písm. c), § 317 a § 318 odst. 1, se neužije v oboru vojenského soudnictví.

(1) Jestliže osoba, proti níž má být vedeno trestní stíhání, se vyhýbá trestnímu stíhání buď pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá, lze proti ní konat řízení proti uprchlému.

(2) Řízení proti uprchlému nelze konat proti mladistvému.

V řízení proti uprchlému musí mít obviněný obhájce (§ 35), jenž má stejná práva jako obviněný.

V řízení proti uprchlému lze vznést obvinění (§§ 178, 180) jen na příkaz prokurátora.

Před soudem lze řízení proti uprchlému konat jen na návrh prokurátora; návrh lze pojmout též do obžaloby. Obžalobu je nutno vždy předběžně projednat.

Všechny písemnosti určené pro obviněného se doručí jen obhájci. Předvolání k hlavnímu a odvolacímu líčení se kromě toho vhodným způsobem uveřejní.

(1) Vláda může vyhlásit stanné právo, když se v míře zvlášť nebezpečné rozmáhá některý z těchto trestných činů: teror (§ 80a tr. zák.), záškodnictví (§ 84 tr. zák.), sabotáž (§ 85 tr. zák.), nedovolené ozbrojování (§§ 120 a 121 tr. zák.), násilí na veřejných sborech (§ 154 tr. zák.), násilí na veřejném činiteli (§ 177 tr. zák.), obecné ohrožení (§§ 190, 191 tr. zák.), vražda (§ 216 tr. zák.), loupež (§ 232 tr. zák.), rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví (§ 245 tr. zák.), poškozování majetku v socialistickém vlastnictví (§ 245a tr. zák.), zběhnutí (§§ 273 a 274 tr. zák.), vzpoura (§ 276 tr. zák.) nebo násilí proti obyvatelstvu (§ 299 tr. zák.). Je-li třeba zabránit jen určitému způsobu páchání těchto trestných činů, omezí se stanné právo jen na tyto případy.

(2) Stanné právo se omezí na území nebo na útvary ozbrojených sborů, pro které je ho třeba.

(3) Stanné právo se vyhlásí ve všech obcích a u všech útvarů, pro které je nařízeno, a to takovým způsobem, aby vešlo co nejdříve v obecnou známost. Ve vyhlášce se uvedou trestné činy, kterých se stanné právo týká, a území a útvary, na které se vztahuje. Připojí se pohrůžka, že každý, kdo po vyhlášení spáchá takový trestný čin, bude souzen ve stanném řízení a potrestán smrtí.

(4) Za okolností uvedených v § 38 ústavy může vláda stanovit omezení svobody pobytu, svobody domovní a listovního tajemství a zakázat zdržovat se nebo shromažďovat se na veřejných místech.

(1) Kdo se po vyhlášení stanného práva dopustí trestného činu, pro který bylo stanné právo vyhlášeno, bude potrestán smrtí. Byla-li výkonem trestu smrti na jednom nebo několika odsouzených dána výstraha dostačující pro obnovení pořádku, může soud pro závažné polehčující okolnosti místo trestu smrti uložit trest odnětí svobody na 15 až 25 let.

(2) Dopustí-li se po vyhlášení stanného práva trestného činu, pro který bylo stanné právo vyhlášeno, mladistvý, bude potrestán odnětím svobody na 5 až 20 let.

(1) Ve stanném řízení se projednají jen ty trestné činy, pro které bylo stanné právo vyhlášeno, a to jen pokud byly spáchány po vyhlášení stanného práva a na území nebo u útvaru, pro něž bylo vyhlášeno.

(2) Stanné řízení nelze konat proti osobě, která nebyla přistižena při činu samém, nebo kterou nelze bez průtahů usvědčit anebo která je těžce nemocná nebo těhotná; v takovém případě se koná řízení podle obecných předpisů.

(1) Stanné řízení se zahájí na návrh okresního prokurátora. Tento návrh nahrazuje obžalobu.

(2) Stanné řízení se koná u lidového soudu po způsobu hlavního líčení. Předběžné projednání obžaloby se nekoná. Celé řízení musí být skončeno nejpozději do 72 hodin od té doby, kdy byl obžalovaný postaven před soud.

(3) Ve stanném řízení musí mít obžalovaný obhájce (§ 35).

Koná-li se společné řízení proti několika obžalovaným, nesmí se řízení proti jednomu z obžalovaných zdržovat pátráním po ostatních.