49 CO 107/2021-305 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem soudu I. stupně bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do 15 dnů od právní moci rozsudku částku 104.000 Kč a částku 1.544.896 Kč se zákonným úrokem z prodlení za období a z částek ve výroku specifikovaných (výrok I.). V části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení další částky 150.000 Kč, byla žaloba zamítnuta (výrok II.), a žalovaný byl zavázán k povinnosti zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 325.670 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] (výrok III.). 2. Soud I. stupně tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala celkem 3 nároků. Jednak žádala poskytnutí přiměřeného zadostiučinění (náhrady nemajetkové újmy v penězích) ve výši 200.000 Kč, dále náhrady majetkové újmy za nevyplacené odměny (jinou škodu) ve výši 54.000 Kč, a nakonec náhrady platu ve výši 1.544.896 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Uplatněné nároky žalobkyně odůvodnila diskriminačním jednáním ze strany žalovaného, které bylo vůči ní prokázáno v řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedeném u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 12 C 374/2015. 3. Náhradu nemajetkové újmy ve výši 200.000 Kč za snížení důstojnosti, vážnosti a dobré pověsti v pracovním kolektivu i ve společnosti žádala žalobkyně z důvodu, že byla stejně jako další důchodkyně nucena k podpisu dohody o rozvázání pracovního poměru k datu 28. 2. 2015. Dne 25. 9. 2014 s ní bylo jednáno spolu s kolegyní [jméno] [příjmení] ze strany nadřízeného, místopředsedy JUDr. [příjmení], který jim měl sdělit, že vedení soudu rozhodlo, že všichni důchodci musí skončit. Žalobkyně podpis dohody odmítla, na což bylo reagováno podrážděně a následně jí byla předána výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost. Žalobkyně a [jméno] [příjmení] nebyly pozvány k předsedovi soudu na rozloučení s odcházejícími zaměstnanci (důchodci) a poděkování za práci. Na konci roku dostali všichni zaměstnanci mimořádně vysoké odměny, avšak žalobkyně, paní [jméno] [příjmení] a paní [jméno] [příjmení], které taktéž nepodepsaly žalovaným nabízenou dohodu o skončení pracovního poměru a byla jim následně dána výpověď pro nadbytečnost, nedostaly odměnu vůbec žádnou. Dle žalobkyně šlo tedy o potrestání a nerovné zacházení se zaměstnanci, když konkrétní důvody pro nepřiznání odměny žalobkyni tvrzené žalovaným (malý objem práce, zkreslování pracovní doby a výtky ke kvalitě práce) byly hodnoceny jako účelové již v rámci řízení vedeném o neplatnost výpovědi u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 12 C 374/2015. Náhradu nemajetkové újmy na částku ve výši 200.000 Kč rozšířila žalobkyně z původního nároku 50.000 Kč o dalších 150.000 Kč podáním ze dne 22. 11. 2017 doručeným soudu dne 27. 11. 2017 (rozšíření žaloby připuštěno usnesením Okresního soudu v Blansku ze dne 12. 6. 2019, č. j. 12 C 215/2016-44, PM dne 19. 6. 2019), a to s ohledem na další vývoj souvisejícího řízení o neplatnost výpovědi, v němž (dnes již bývalý) předseda žalovaného, JUDr. [příjmení], měl u jednání konaném ve věci dne 13. 9. 2016 uvést, že žalobkyni považoval za zkušenou, bezchybnou, dlouholetou pracovnici, avšak přesto se měla dopustit závažného pochybení, a to nesprávného úředního postupu ve spise 69 Nc 1246/2007, v důsledku něhož vysoudila stěžovatelka vůči státu částku 195.847 Kč. Bývalý předseda žalovaného [příjmení] [příjmení] u jednání 27. 6. 2017 měl prohlásit, že ohledně spisu vycházel ze zprávy JUDr. [příjmení], který zřejmě vycházel z vyjádření soudkyně JUDr. [příjmení], a tudíž se k věci nemůže blíže vyjádřit. Dle žalobkyně však se spisem muselo být nezákonným způsobem manipulováno, neboť z něj bylo odstraněno č. l. 17, kde se původně nacházel referát soudkyně s pokynem pro žalobkyni k založení spisu. JUDr. [příjmení] přitom v dubnu 2014 v tomtéž správním spise podával ministerstvu zprávu s tím, že pochybení ve věci nezjistil a před dáním výpovědi v roce 2014 žalovaný žalobkyni žádné pochybení v daném spise nevytýkal. Informace o údajném pochybení žalobkyně byla dle žalobkyně nepravdivá, a takovouto informaci sdělil žalovaný i ve vztahu k Ministerstvu spravedlnosti k případnému regresnímu řízení. 4. Nároku na náhradu majetkové újmy za nevyplacené odměny ve výši 54.000 Kč se žalobkyně domáhala z důvodu, že v období od 1. 6. 2014 do 31. 12. 2014 obdrželi odměny všichni zaměstnanci s výjimkou pouhých tří – žalobkyně, paní [jméno] [příjmení] a paní [jméno] [příjmení], které se odmítly podrobit diskriminačnímu jednání žalovaného, tj. jeho nátlaku na uzavření dohody o skončení pracovního poměru. Pouze z tohoto důvodu byly z odměn zcela vyloučeny. V předchozích letech se přitom nikdy nestalo, že by žalobkyni nebyly vyplaceny mimořádné odměny, naopak byla ujišťována, že obdržela jedny z nejvyšších a předsedou soudu jí byl v roce 2012 zvýšen osobní příplatek na 4.000 Kč s ohledem na dlouhodobé velmi dobré pracovní výsledky. Dle rozvrhu práce pro rok 2014 byla na úseku E agenta výkonu rozhodnutí rozdělena jen mezi žalobkyni a [jméno] [příjmení] (obě VSÚ), které vykonávaly práci srovnatelného množství, náročnosti i odpovědnosti a obě měly výborné pracovní výsledky a výkonnost. Zatímco žalobkyni byly přiznány nulové mimořádné odměny, [jméno] [příjmení] žalovaný přiznal v listopadu 2014 mimořádnou odměnu ve výši 39.000 Kč a v prosinci 2014 ve výši 15.000 Kč, celkem tedy 54.000 Kč. Žalobkyně měla za to, že jí měla být přiznána stejná odměna jako [jméno] [příjmení]. 5. K nároku na zaplacení náhrady platu ve výši 1.544.896 Kč s příslušenstvím žalobkyně uvedla, že žalovaný rozhodl dne 2. 10. 2014 o nadbytečnosti 2 pracovních míst VSÚ a téhož dne dostala ona i paní [jméno] [příjmení] výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost, vzniklou v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele č. j. Spr 2956/2014. Postup žalovaného považovala žalobkyně za nezákonný, a proto přípisem ze dne 7. 11. 2014 oznámila, že s výpovědí nesouhlasí, a že trvá na dalším zaměstnávání z důvodu, že nadbytečnost je jen zástupným důvodem a skutečným důvodem je její důchodový věk. Svůj nesouhlas opakovala i v přípise ze dne 7. 1. 2015. Žalobkyně byla a je zcela zdravá a kdykoliv v průběhu sporu až do vyřešení otázky platnosti rozvázání pracovního poměru měl žalovaný možnost žalobkyni znovu zaměstnat. Platnost rozvázání pracovního poměru žalobkyně napadla dne 23. 2. 2015 žalobou, které bylo rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 26. 7. 2017, č. j. 12 C 374/2015-196, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2019, č. j. 49 Co 367/2017-397, vyhověno; rozsudek nabyl právní moci dne 2. 5. 2019. Dne 28. 3. 2019 se žalobkyně od tehdejšího místopředsedy žalovaného dozvěděla, že žalovaný zvažuje podání dovolání a propouštění zaměstnanců, dospěla proto k rozhodnutí, že prostředí, do kterého by se měla vrátit, by na ni nepůsobilo příznivě, a proto se s žalovaným dohodla na skončení pracovního poměru ke dni 30. 4. 2019 a požádala o náhradu platu za období od 1. 1. 2015 do 30. 4. 2019. 6. Soud I. stupně vyšel ze závěrů soudů v řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru s žalobkyní výpovědí ze strany žalovaného, které bylo vedeno u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 12 C 374/2015. Konkrétně ze zjištění, že ze strany žalovaného došlo k přímé diskriminaci žalobkyně na základě věku v oblasti pracovní činnosti, že výpověď z pracovního poměru daná žalovaným žalobkyni z důvodu nadbytečnosti zaměstnance podle ustanovení § 52 zákoníku práce listinou ze dne 2. 10. 2014, předané žalobkyni dne 13. 10. 2014, je neplatná. Dále vyšel ze zjištění, že tvrzení žalovaného o důvodech nepřiznání odměny žalobkyni, tj. o nepovolených služebních odchodech a způsobení škody ve věci sp. zn. 69 Nc 1246/2007, je diskriminační a účelové (viz bod 27 napadeného rozhodnutí), že do podání žaloby byla žalobkyně ze strany žalovaného hodnocena jako dobrá pracovnice a od 1. 4. 2012 jí byl výrazně zvýšen osobní příplatek na 4.000 Kč za dlouhodobé velmi dobré pracovní výsledky (bod 17 napadeného rozhodnutí), že žalobkyně se dlouhodobě starala o kulturu zaměstnanců žalovaného a za tímto účelem odcházela dříve z práce, o čemž vedení žalovaného vědělo a žalobkyni v tomto směru ničeho nevytýkalo (viz skutková zjištění soudu I. stupně pod bodem 25 a výpověď svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení]), a že dle pracovních listů evidence docházky žalobkyně vykazovala v docházkovém systému každý měsíc průměrně 10 hodin na služební cestě, přičemž se jednalo o páteční odpoledne, celkem za rok 2014 v rozsahu 116,5 hodin (viz bod 48 odůvodnění napadeného rozsudku). Rovněž soud I. stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně dopisem ze dne 7. 11. 2014, jehož doručení žalovaný nerozporoval, vyjádřila žalobkyně nesouhlas s výpovědí pro nadbytečnost a trvala na dalším zaměstnávání, a že strany se dohodly o rozvázání pracovního poměru ke dni 30. 4. 2019. Soud I. stupně dále vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla zdravotně způsobilá k pracovnímu zařazení vyšší soudní úřednice v období od 1. 7. 2015 do 30. 4. 2019 (viz z lékařská zpráva z