49 Co 172/2025-113 – Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem soudu I. stupně byl žalovaný zavázán k povinnosti zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku 40.071 Kč (výrok I.) a žalobci nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).2. Soud I. stupně tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení náhrady mzdy za dobu odpovídající délce výpovědní doby dle § 56 odst. 2 zákoníku práce z důvodu, že jeho pracovní poměr u žalovaného zanikl dne , datum, , kdy žalovanému doručil okamžité zrušení pracovního poměru.3. Žalovaný se uplatněnému nároku bránil tvrzením, že pracovní poměr mezi účastníky byl rozvázán dohodou ke dni , datum, .4. Na základě zjištění, která soud I. stupně ve věci učinil na základě provedeného dokazování, na která pro stručnost odvolací soud na tomto místně odkazuje tak, jak jsou popsána v odůvodnění napadeného rozsudku, dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Uzavřel, že pracovní poměr žalobce u žalovaného, založený pracovní smlouvou ze dne , datum, , byl rozvázán okamžitým zrušením ze strany žalujícího zaměstnance ke dni , datum, . Za této situace nemohl být předmětný pracovní poměru ukončen až dohodou ke dni , datum, , neboť k uvedenému dni pracovní poměr již neexistoval. Jde-li o výši nároku na náhradu mzdy, na kterou žalobci v souvislosti s rozvázáním pracovního poměru okamžitým zrušením vznikl dle § 56 odst. 2 zákoníku práce nárok ve výši průměrného měsíčního výdělku dle § 67 odst. 3 a § 351 a násl. zákoníku práce, zde soud I. stupně uzavřel, že v kalendářním čtvrtletí, předcházejícím vzniku nároku žalobce na náhradu mzdy, tj. ve 2. čtvrtletí 2020, činil průměrný hrubý měsíční výdělek žalobce 20.071 Kč (což převzal z předžalobní upomínky žalobce ze dne , datum, ), nárok žalobce na náhradu mzdy dle § 56 odst. 2 zákoníku práce tedy činí celkem 40.142 Kč tak, jak se žalobce domáhal. S ohledem na uvedené skutečnosti proto soud I. stupně žalobě v plném rozsahu vyhověl a o nákladech řízení rozhodl s ohledem na skutečnost, že žalobce přiznání náhrady nákladů řízení nepožadoval.5. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalovaný, který s povinností zaplatit žalobci náhradu mzdy nesouhlasil a soudu I. stupně vytkl neúplné zjištění skutkového stavu věci s tím, že na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně právně posoudil. Především namítal, že v době vydání napadeného rozhodnutí nebyla pravomocně vyřešena otázka platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru učiněného žalobcem, a tudíž ani základní otázka, zda žalobci vůbec vznikl nárok na náhradu mzdy podle § 56 odst. 2 zákoníku práce. V této souvislosti poukazoval na řízení vedené u Městského soudu v Brně o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a dovozoval, že do pravomocného skončení tohoto řízení mělo být nynější řízení přerušeno. Podle jeho názoru bylo třeba vyčkat rozhodnutí o této předběžné otázce, neboť teprve od jeho výsledku se odvíjí posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku. Současně žalovaný nesouhlasil ani s výší přiznaného plnění. Namítal, že náhrada mzdy byla žalobci přiznána ve výši průměrné hrubé mzdy, ačkoli součástí hrubé mzdy jsou i částky představující pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na veřejné zdravotní pojištění a zálohu na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, tedy plnění, která nejsou zaměstnanci vyplácena přímo. Podle žalovaného se soud I. stupně s touto námitkou řádně nevypořádal a otázkou správné výše nároku se dostatečně nezabýval. Z těchto důvodů navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.6. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání (§ 201 a 202 a contrario o. s. ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a ze způsobilých odvolacích důvodů, přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení předcházející jeho vydání (§ 212, 212a o. s. ř.), a po doplnění dokazování výplatními páskami žalobce za měsíce 4-6/2020, dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.7. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že nárok žalobce na náhradu mzdy dle § 56 odst. 2 zákoníku práce žalobci vznikl dne , datum, v souvislosti s rozvázáním pracovního poměru okamžitým zrušením ke dni , datum, – podle zákona č. 262/2006 Sb., ve znění účinném do , datum, (dále jen "zákoník práce") a podle zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o. z.).8. Podle § 56 odst. 2 zákoníku práce zaměstnanci, který okamžitě zrušil pracovní poměr, přísluší od zaměstnavatele náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby. Pro účely náhrady mzdy nebo platu se použije § 67 odst. 3.9. Podle § 67 odst. 3 zákoníku práce pro účely odstupného se průměrným výdělkem rozumí průměrný měsíční výdělek.10. Podle § 351 má-li být v základních pracovněprávních vztazích uvedených v § 3 použit průměrný výdělek, musí se postupovat při jeho zjištění jen podle této hlavy.11. Podle § 352 zákoníku práce průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak.12. Podle § 353 zákoníku práce průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období (odst. 1). Za odpracovanou dobu se považuje doba, za kterou zaměstnanci přísluší mzda nebo plat (odst. 2).13. Podle § 354 odst. 1 zákoníku práce není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí.14. Podle § 356 zákoníku práce průměrný výdělek se zjistí jako průměrný hodinový výdělek (odst. 1). Má-li být uplatněn průměrný hrubý měsíční výdělek, přepočítá se průměrný hodinový výdělek na 1 měsíc podle průměrného počtu pracovních hodin připadajících na 1 měsíc v průměrném roce; průměrný rok pro tento účel má 365,25 dnů. Průměrný hodinový výdělek zaměstnance se vynásobí týdenní pracovní dobou zaměstnance a koeficientem 4,348, který vyjadřuje průměrný počet týdnů připadajících na 1 měsíc v průměrném roce (odst. 2)15. Z obsahu spisu v projednávané věci vyplývá, a odvolacímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že mezi účastníky bylo u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 216/2024-22, vedeno řízení, v němž se žalovaný (tam v postavení žalobce) domáhal určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením ze strany žalobce (tam v postavení žalovaného), dopisem zaměstnance ze dne , datum, , doručeným zaměstnavateli , datum, . Řízení bylo pravomocně skončeno rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne , datum, , č. j. 38 C 216/2024-22, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne , datum, , č. j. 49 Co 97/2025-49, tak, že žaloba byla zamítnuta, neboť byla podána po uplynutí zákonné prekluzivní lhůty uvedené v § 72 zákoníku práce. Bylo tak najisto postaveno, že pracovní poměr žalobce u žalovaného, založený pracovní smlouvou ze dne , datum, , byl rozvázán okamžitým zrušením ze strany zaměstnance ke dni , datum, . Odpadla tak jedna ze dvou odvolacích námitek žalovaného, což i on sám v odvolacím řízení připustil, a sice námitka založená na tvrzení, že pracovní poměr žalobce byl skončen ke dni , datum, dohodou účastníků.16. S ohledem na shora uvedené žalobci vznikl dne , datum, nárok na zaplacení náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby. Pro účely náhrady mzdy se přitom za použití § 67 odst. 3 zákoníku práce použije průměrný měsíční výdělek zjištěný postupem podle výše citovaných § 351 a násl. zákoníku práce, a to na základě zjištění o hrubé mzdě, zúčtované žalobci k výplatě v rozhodném období, kterým bylo 2. čtvrtletí roku 2020 a o počtu hodin žalobcem odpracovaných pro žalovaného v rozhodném období. Na základě těchto zjištění se potom určí průměrný měsíční výdělek žalobce za 2. čtvrtletí 2020 a výše jeho nároku na náhradu mzdy za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby, tj. za 2 měsíce (srov. § 51 odst. 1 zákoníku práce). Otázka určení výše průměrného výdělku zaměstnance je přitom otázkou právní (jedná se o výsledek aplikace právního předpisu) a nikoli otázkou skutkovou. Soud tak nemůže při určení průměrného výdělku vycházet z tvrzení účastníků o jeho výši (i kdyby byla shodná), účastníci se mohou shodnout pouze na tom, jaká hrubá mzda byla zúčtována zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a kolik hodin v rozhodném období zaměstnanec pro zaměstnavatele odpracoval.17. Z odůvodnění napadeného rozsudku však vyplývá, že uvedeným způsobem soud I. stupně nepostupoval. Jde-li o výši průměrného výdělku žalobce a výši náhrady mzdy, na kterou žalobci vznikl nárok, totiž soud I. stupně vyšel toliko z tvrzení žalobce, resp. z údajů obsažených v jeho výzvě žalovanému k zaplacení náhrady mzdy, aniž by se účastníci na tom, jaká byla v rozhodném období žalobci k výplatě zúčtována hrubá mzda a kolik hodin v němž žalobce pro žalovaného odpracoval, shodli, nebo aby za účelem zjištění těchto skutečností bylo provedeno jakékoli dokazování.18. Odvolací soud proto v