19 CO 1507/2021-130 — Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Okresní soud v Písku (soud prvního stupně) napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované (výrok II.). 2. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky [částka] jako mzdy za 50,5 hodin práce přesčas, kterou jako zaměstnankyně žalované vykonala v období od července 2020 do října 2020 (včetně 25 % příplatku ve smyslu § 114 odst. 1 zákoníku práce). Dále se domáhala zaplacení [anonymizováno] [částka] s příslušenstvím s odůvodněním, že jí tato částka byla žalovanou stržena ze mzdy za měsíc květen 2021 bez jakéhokoliv důvodu. 3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že žalobkyně je podle pracovní smlouvy od [datum] zaměstnankyní žalované v pracovním poměru na dobu neurčitou na pracovní pozici pracovník logistiky – řízení obalů s místem výkonu práce v [obec]. Účastníci sjednali, že žalobkyně bude pracovat minimálně 37,5 hodiny týdně s tím, že pracovní doba bude pružná, rozdělená dle potřeb provozu a nadřízeného v rozsahu týdenní odpracované doby minimálně 37,5 hodin a dále dle Pravidel o dodržování a využívání pracovní doby, přičemž zaměstnavatel v případě potřeby provozu může uplatnit nerovnoměrné rozvržení pracovní doby dle § 86 zákoníku práce a dalšího ustanovení dle platné Kolektivní smlouvy (odstavec 3 pracovní smlouvy). Žalobkyně podle výplatních pásek za měsíce červenec, srpen, září a říjen 2020 odpracovala 165 hodin, 105 hodin, 112,5 hodiny a 157,5 hodiny, podle přehledu docházky odpracované hodiny v rozsahu 5,5 hodin za červenec 2020, 5 hodin za srpen, 19,5 hodiny za září 2020 a 21,5 hodin za říjen 2020 byly řešeny jako nahrazování konta, a to ve smyslu obsahu dohody mezi žalovanou a [jméno společnosti] [anonymizováno] ze dne [datum] a ze dne [datum], podle níž„ …zaměstnavatel poskytne zaměstnancům předem náhradní volno s náhradou mzdy 80 % průměrného výdělku. Zaměstnavatel se s vedením odborové organizace dohodli na maximální výši čerpání náhradního volna [částka] pracovních dnů, včetně dnů již odpracovaných. …Doba pro napracování je stanovena od [datum] do [datum]“. Podle výplatní pásky za květen 2021 došlo k provedení odečtu částky [částka], označené jako oprava náhrady s tím, že v době od dubna 2020 do března 2021 žalobkyně odpracovala z celkového fondu pracovní doby 1 957,5 hodin navýšeného o 10,5 hodin přesčasů, celkem 1 896,5 hodin, tj. o 61 hodin méně a průměrná mzda žalobkyně za první čtvrtletí 2020 činila [částka], což při vynásobení 80 % a 61 hodin znamená částku [částka]. 4. Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil dle § 78 zákoníku práce, § 85 a § 86 zákoníku práce a dále dle § 96 a § 97 zákoníku práce a pokud jde o srážky ze mzdy, dle § 146 zák. práce. Soud prvního stupně učinil závěr, že mezi žalobkyní a žalovanou vznikl pracovní poměr dle § 36 zák. práce, přičemž pracovní doba byla jako rovnoměrně rozvržená pracovní doba dle § 78 odst. 1 písm. l) zák. práce sjednána v rozsahu minimálně 37,5 hodiny týdně, tj. 7,5 hodiny denně, forma rozvržení pracovní doby byla dohodnuta jako pružná pracovní doba ve smyslu § 85 zák. práce, když podle Pravidel o dodržování a využívání pracovní doby ze dne [datum] stanoví pro pružnou pracovní dobu od 7.00 hodin do 16.00 hodin. Mezi účastníky bylo v pracovní smlouvě ujednáno i to, že zaměstnavatel v případě potřeby provozu může uplatnit nerovnoměrné rozvržení pracovní doby dle § 86 zák. práce a dalšího ustanovení dle platné Kolektivní smlouvy, přičemž § 86 zák. práce upravuje konto pracovní doby jako zvláštní způsob„ nerovnoměrného“ rozvržení pracovní doby, které umožňuje zaměstnavateli, a to i bez souhlasu zaměstnance, aby zaměstnanci v pracovním poměru přiděloval práci v takovém rozsahu, v jakém to bude odpovídat jeho potřebě, když vyrovnávací období nemůže přesáhnout 26 týdnů po sobě jdoucích s výjimkou vymezení kolektivní smlouvou nanejvýše 52 týdnů po sobě jdoucích, ale zároveň vyplácí stálou mzdu, která nesmí být nižší než 80 % průměrného výdělku. V březnu, resp. dubnu 2020 došlo v důsledku pandemie koronaviru k tomu, že žalovaná jako zaměstnavatel uzavřela s odborovou organizací dohodu„ [anonymizována dvě slova]“, podle které bylo umožněno poskytnutí náhradního volna zaměstnancům předem v rozsahu max. 15 pracovních dnů, jež mohly následně vyčerpat v době od [datum] do [datum], a to tak, že obdrželi 80 % průměrného výdělku předem a po odpracování náhradního volna 20 % průměrného výdělku. Uvedenou dohodu lze dle soudu prvního stupně považovat za kolektivní smlouvu, která není neplatná ve smyslu § 80 a násl. zák. práce a splňuje podmínky ust. § 22 až § 29 zák. práce, neboť nezkracuje práva zaměstnanců, neboť jim zajišťuje stálou měsíční mzdu ve výši 80 % průměrného výdělku a umožňuje jim rozvrhnout odpracování 15 dnů v rámci 52 týdnů tzv. vyrovnacího období. Navíc možnost nerovnoměrného rozvržení pracovní doby dle potřeb provozu žalované byla ujednána, tj. žalobkyní odsouhlasena v pracovní smlouvě, jak vyplývá z odstavce 3 pracovní smlouvy. Žalobkyně a žalovaná se dohodly v pracovní smlouvě, že v případě potřeb provozu může žalovaná jako zaměstnavatel použít nerovnoměrné rozvržení pracovní doby s odkazem na pravidla stanovená v § 86 zák. práce, což žalovaná v důsledku pandemie koronaviru využila tím, že uzavřela s odborovou organizací dohodu„ [anonymizována dvě slova]“ jako konkrétní úpravu v pracovní smlouvě obecně odsouhlaseného nerovnoměrného rozvržení pracovní doby. Poskytnutí 15 dnů volna předem je tak faktickým nerovnoměrným rozvržením pracovní doby a období od [datum] do [datum] je vyrovnacím obdobím ve smyslu § 78 odst. 1 písm. m) zák. práce. Tvrzení žalobkyně o hodinách v rozsahu 50,5 hodin celkem za dobu od července 2020 do října 2020 jako hodinách odpracovaných nad rámec sjednaného rozsahu pracovní doby tak nelze dle soudu prvního stupně přijmout, nejedná se o práci přesčas ve smyslu § 93 zák. práce, která by měla být dle žalobkyně„ zaplacena“ dle § 114 zák. práce ve výši průměrného výdělku s + 25 % příplatkem. 50,5 hodin odpracovaných žalobkyní od července 2020 do října 2020 není prací přesčas, neboť zaměstnavatel využil sjednáním„ [anonymizována dvě slova]“ možnost nerovnoměrného rozvržení pracovní doby, v rámci něhož bylo umožněno zaměstnancům„ odpracovat“ v pracovní smlouvě sjednanou pracovní dobu, která u žalobkyně činí minimálně 37,5 hodiny týdně, v průběhu období od [datum] do [datum]. Případné přesčasy mohou být vyhodnoceny až na konci vyrovnacího období, nikoliv v jeho průběhu. Soud prvního stupně neshledal přiléhavou argumentaci žalobkyně zjištěním inspektorátu práce a stanoviskem AKV, nepřisvědčil ani argumentaci žalobkyně, že žalovaná měla přikročit k postupu dle § 207 a § 208 zák. práce, které stanoví podmínky pro překážky v práci na straně zaměstnavatele. Tento postup nelze použít dle úpravy § 86 zák. práce, na který odkazuje pracovní smlouva. S těmito závěry soud prvního stupně žalobu žalobkyně na zaplacení částky [částka] s příslušenstvím jako nedůvodnou zamítl. Pokud jde o srážku ze mzdy ve výši [částka], pak ani po poučení soudu podle § 118a o.s.ř. nebylo možné učinit závěr, že žalobkyně prokázala důvodnost tohoto nároku jako neoprávněně provedené srážky ze mzdy ve smyslu § 146 zák. práce, neboť žalovaná prokázala, že v souvislosti se zavedením„ [anonymizována dvě slova]“ v době od dubna 2020 do března 2021 žalobkyně odpracovala z celkového fondu pracovní doby 1 957,5 hodin, navýšeného o 10,5 hodin přesčasů, celkem 1 896,5 hodin, což znamená, že záloha na mzdu byla žalovanou zaplacena žalobkyni v neoprávněné výši [částka] za 61 hodin při hodinové mzdě [částka]. Z tohoto důvodu byla žalovanou provedena„ oprava náhrady“, tj. srážka ze mzdy ve smyslu § 147 odst. 1 písm. e) zák. práce ve mzdě žalobkyně za květen 2021. Soud prvního stupně proto zamítl žalobu i v rozsahu nároku na zaplacení částky [částka] s příslušenstvím. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle úspěchu ve věci ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř., když soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náklady na právní zastoupení advokátem. 5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání z důvodu, že soud prvního stupně nepřihlédl k odvolatelkou tvrzeným skutečnostem nebo jí označeným důkazům, řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně má za to, že mezi ní a žalovanou nebylo ujednáno rozvrženo pracovní doby ve formě konta pracovní doby, neboť kromě pracovní smlouvy a dodatku [číslo] k pracovní smlouvě se žalobkyně se žalovanou nedoh