19 Co 1233/2025-76 — Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Okresní soud v Jindřichově Hradci (soud prvního stupně) napadeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 41 439 Kč do tří dnů od právní moci napadeného rozsudku (výrok I.). Žalobu v části, ve které se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení další částky 48 578,45 Kč spolu s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku II. napadeného rozsudku, soud prvního stupně zamítl. Soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).2. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 90 017,45 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že se jedná o nevypořádané nároky ze smlouvy o úvěru, kterou se žalovanou uzavřela dne 1. 5. 2021. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že uzavřenou smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 100 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet v 95 pravidelných měsíčních splátkách po 1 822 Kč při úrokové sazbě 14,99 % ročně s tím, že úrok bude počítán denně ze skutečné výše nesplacené jistiny úvěru, počínaje prvním čerpáním úvěru, a konče jeho úplným zaplacením. Splatnost každé splátky měla nastávat vždy 15. den každého kalendářního měsíce, počínaje dnem 15. 6. 2021. Poslední splátka ve výši 1 063 Kč měla být splatná dne 15. 5. 2029. V uvedené smlouvě byla sjednána RPSN, coby roční procentní sazba nákladů na úvěr ve výši 16,67 %, přičemž do této sazby byly zahrnuty úroky z úvěru, cena za vyřízení úvěru a cena za správu úvěru. Celkem měla žalovaná žalobkyni dle smlouvy zaplatit 175 153 Kč. Úvěr byl žalované vyplacen dne 1. 5. 2021 na její běžný účet. Žalovaná na splátky úvěru hradila až do října 2023, kdy do té doby na dlužnou částku uhradila celkem 58 561 Kč; od uvedeného data již nehradila ničeho. Ke dni 27. 1. 2024, kdy došlo ke zesplatnění úvěru, žalobkyně u žalované evidovala dluh ve výši 90 017,45 Kč, když 87 124,45 Kč odpovídalo jistině a 2 893 Kč souvisejícím poplatkům. Předžalobní výzvou ze dne 11. 9. 2024 (odeslána dne 16. 9. 2024 na dvě známé adresy žalované) byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky. Žalovaná v řízení zůstala zcela nečinná.3. Po právní stránce soud prvního stupně vycházel zejména z § 580 odst. 1, § 588 a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své zákonné povinnosti ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, když posouzení úvěruschopnosti žalované coby spotřebitele byla za strany žalované coby podnikatele nedostatečné. V tomto směru poznamenal, že důsledkem nedostatečného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru absolutní neplatnost samotné smlouvy. V projednávané věci žalobkyně sice ověřovala úvěruschopnost žalované, ale podle názoru soudu prvního stupně nedostatečným způsobem. Soud prvního stupně poukázal na to, že žalobkyně byla řádně vyzvána k doložení svých tvrzení o tom, jakým způsobem získala informace o schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr a rovněž k tomu, aby označila důkazy prokazující tato tvrzení. Pokud je o rejstřík o výpis z insolvenčního rejstříku ve vztahu k žalované a jejího zaměstnavatele, informace CBCB a historii evidence klientů žalobkyně, tak žalobkyně zůstala toliko u tvrzení, když tato zůstala z její strany neosvědčena. Pokud jde o příjmovou stránku žalované, tak tato byla žalobkyní ověřena ze sdělení samotné žalované a rovněž prostřednictvím výpisů z účtů žalované (za období od 10/2020 do 4/2021). Ve vztahu k výdajové stránce žalobkyně brala do úvahy, že žalovaná splácí úvěry splátkami ve výši 4 298 Kč měsíčně s tím, že po odečtení splátkového zatížení od příjmů i při splátce předmětného úvěru ve výši 1 822 Kč měsíčně by žalované zbývalo měsíčně 15 832 Kč. Od uvedené částky žalobkyně dále odečetla výdaje na nájemné ve výši 8 300 Kč měsíčně, pro jehož určení vycházela z analýzy nájemného, vycházející z průměrného tržního nájemného v místě bydliště žalované, a to nájemného za byt o velikosti 50 m2, aniž by pro tento závěr měla jakýkoli podklad. Soud prvního stupně v tomto ohledu poznamenal, že na výdajové stránce dále nebyly brány v potaz výdaje na energie, náklady na stravu, ošacení, hygienu, popř. telefon a internet, přičemž kdyby tyto položky byly odečteny z uvedené zbývající částky, pak by žalovaná hospodařila na hranici životního minima, bez jakýchkoli rezerv na neočekávané výdaje. Soud prvního stupně dále podotkl, že z výpisů z účtů žalované nelze usuzovat, že by žalovaná měla dostatek finančních prostředků na řádné a dlouhodobé splácení předmětného úvěru. Dle názoru soudu prvního stupně musí poskytovatel úvěru vždy individuálně zhodnotit konkrétní finanční situaci žadatele o úvěr, přičemž sama skutečnost, že žalovaná po dobu 2 let poskytnutý úvěr splácela, nemůže bez dalšího ukazovat na to, že žalobkyně dostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované. V tomto směru odkázal na rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. C-755/22, ve kterém se podává, že Směrnice Parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách a spotřebitelském úvěru, musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně nedostála své povinnosti ve smyslu odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr ve sjednaných splátkách, když uvedenou spotřebitelskou smlouvu, odporující § 580 odst. 1 o. z., vyhodnotil jako neplatnou, přičemž k této neplatnosti přihlédl podle § 588 o. z. i bez návrhu. Vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, vznikl žalobkyni nárok na vydání plnění představujícího vyplacený úvěr v podobě bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 1 o. z.), neboť v řízení bylo prokázáno, že žalovaná obdržela na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru částku 100 000 Kč a uhradila žalobkyni 58 561 Kč. Soud prvního stupně proto vyhověl žalobě co do částky 41 439 Kč, ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl.4. Soud prvního stupně vycházel z ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, které, jak uvedl, je ustanovením speciálním k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských úvěrů“ spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti, jež odvisí nikoliv od výzvy věřitele k plnění, ale od soudem určené nové doby splatnosti (k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Žalobkyni proto nevznikl ani nárok na úhradu úroků z prodlení. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř. “), kdy úspěšnější žalované nevznikly žádné náklady.5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání do výroku II. a III., neboť má za to, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně v první řadě nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že nepostupovala s odbornou péčí při hodnocení úvěruschopnosti žalované. Žalobkyně považuje za prokázané, že žalovaná byla k okamžiku uzavření smlouvy o úvěru schopna úvěr splácet. V této souvislosti s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 podotkla, že pokud dlužník dlouhodobě splácí, je pojmově vyloučeno, aby byl k datu uzavření smlouvy označen za neúvěruschopného (současně poukázala na to, že z její strany byl daný závěr zjednodušen). Žalobkyně dále odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020 a na rozhodnutí téhož soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, když uvedla, že v souladu s jejich závěry žalobkyně při zkoumání schopnosti splácet úvěr nespoléhala jen na sdělení žalované, ale vycházela i z interních a externích databází, když výstupem ekonomického modelu zohledňujícího náklady a výdaje byla absence důvodných pochybností o schopnosti žalované splácet úvěr. Žalobkyně dále v odvolání uvedla, že nemohla doložit listinné výstupy z rejstříku o výpis z insolvenčního rejstříku ve vztahu k žalované a jejího zaměstnavatele, informace CBCB, ani výpis z historie evidence klientů žalobkyně z toho důvodu, že se jedná o rejstříky on-line povahy. Dodala, že ve vztahu k uvedeným důkazům měla být soudem prvního stupně vyzvána postupem podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně dále nesouhlasila s tím, že by se při posuzování výdajů na bydlení jednalo o spekulaci, a to z důvodu, že výslovně uvedla, že vycházela z oficiálního materiálu Ministerstva