15 CO 129/2022-142 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zcela vyhověl žalobě, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 178 580,44 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 161 374,72 Kč od [datum] do zaplacení a úrokem ve výši 5,99 % ročně z částky 161 374,72 Kč od [datum] do zaplacení a na nákladech řízení částku 60 209,25 Kč, a to v měsíčních splátkách po 8 000 Kč měsíčně. Své nároky odůvodnila tím, že je nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] uzavřené s původním věřitelem žalovaného, tj. společností [právnická osoba] (dále jen„ banka“). Tato společnost uzavřela se žalovaným dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které žalovanému poskytla úvěr ve výši 300 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet měsíčními splátkami ve výši 5 895 Kč se sjednaným úrokem ve výši 5,99 % ročně, a to 59 splátkami, přičemž první splátka měla být zaplacena dne [datum]. Žalovaný celkem uhradil na úvěr částku 194 953 Kč, avšak i přesto se dostal do prodlení se splácením úvěru, a proto banka od smlouvy odstoupila a úvěr zesplatnila k datu [datum]. Ke dni postoupení pohledávky činil dluh celkem částku 178 580,44 Kč a skládal se z nesplacené jistiny úvěru ve výši 161 374,72 Kč, dlužného kapitalizovaného smluvního úroku 8 047,70 Kč a dlužného kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení 9 158,02 Kč. Žalobkyně s ohledem na obranu žalovaného (spočívající na tvrzeních, že smlouva o úvěru je neplatná pro rozpor se zákonem o spotřebitelském úvěru, neboť banka neprověřila jeho schopnost úvěr splácet, přičemž vyšla pouze z výše jeho příjmu v daňovém přiznání, ale již nijak nezkoumala jeho výdaje) svá tvrzení doplnila tak, že banka vycházela při posouzení úvěruschopnosti žalovaného z jím uvedených údajů, které následně ověřovala. Banka kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích (bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MVČR, apod.). Banka vycházela z příjmu žalovaného ve výši 46 449,02 Kč, přičemž žalovaný pracoval jako osoba samostatně výdělečně činná a svůj příjem doložil daňovým přiznáním. Žalovaný dále uvedl, že je rozvedený, a že bydlí v domě v osobním vlastnictví s dalšími dvěma členy domácnosti. Banka porovnávala příjem žalovaného s odhadnutými výdaji a získala částku disponibilních zdrojů. Rovněž zohlednila, že žalovaný čerpal úvěr částečně účelově, a to za účelem konsolidace jeho dvou předešlých úvěrů v celkové výši 172 168 Kč, a dále neúčelově ve výši 127 832 Kč. Banka proto od doložených příjmů odečetla jeho výdaje poté, co budou jeho předešlé půjčky konsolidovány, přičemž jí vyšlo, že žalovanému zbývá měsíční částka 14 795,42 Kč, která je postačující k placení splátek. Žalovaný rovněž podstatnou dobu předmětný úvěr splácel a za trvání smluvního vztahu uhradil celkem částku 194 953 Kč, což dokládá, že byl schopen úvěr splácet. Okresní soud dospěl po provedeném dokazování k závěru o důvodnosti celé žaloby. Bylo podle něj prokázáno, že mezi bankou a žalovaným byla uzavřena úvěrová smlouva ke konsolidaci jeho závazků se smluveným úrokem z prodlení 5,99 % ročně. Dle okresního soudu pak neobstojí obrana žalovaného, že mu banka poskytla spotřebitelský úvěr, aniž zjistila dostatečně údaje o jeho osobě. Již z názvu smlouvy se podává, že se poskytuje za účelem konsolidace ve smlouvě specifikovaných závazků žalovaného, z čehož vyplývá, že banka pracovala s informacemi, resp. dluhy žalovaného a rovněž i s údaji o jeho příjmech, jinak by s ním neuzavřela předmětnou smlouvu. V případě, že žalovaný bance nesdělil všechny potřebné údaje ke své osobě, mohl se dopustit trestného činu úvěrového podvodu. K tomu však nedošlo, neboť Policie ČR v důsledku šetření v tomto směru věc odložila, jelikož dospěla k závěru, že žalovaný při sjednávání úvěru neuvedl úmyslně nepravdivé informace o výši svých výdajů a závazků, ani podstatné údaje nezamlčel. Banka tak měla při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného při sjednávání předmětného úvěru dostatečné informace a oprávněně předpokládala, že úvěr lze poskytnout, a že tento bude uhrazen. Okresní soud tak dospěl k závěru o platnosti smlouvy o úvěru, přičemž současně dovodil, že žalovaný dosud dluží žalobou požadovanou částku. Proto žalobě v celém rozsahu vyhověl, přičemž s přihlédnutím k tomu, že žalovaný se snaží své dluhy splácet, mu umožnil dlužnou částku hradit ve splátkách po 8 000 Kč měsíčně. 2. Proti celému rozsudku si žalovaný podal včasné odvolání, jímž se domáhal jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný si je vědom toho, že mu byla poskytnuta částka 300 000 Kč na základě žalobkyní tvrzené smlouvy o úvěru, přičemž tato smlouva je však neplatná, neboť banka neprověřila řádně jeho schopnost úvěr splácet. Banka nijak neprověřovala a ani nechtěla vidět jakékoliv doklady o výdajích žalovaného, na jeho výdaje (zejména spojené s bydlením a dalším životem) se banka ani neptala. Banka sice měla k dispozici výpis z účtu žalovaného, ale v tomto nejsou uvedeny všechny výdaje žalovaného. Prověřit žalovaného v nebankovních a bankovních registrech k řádnému prověření úvěruschopnosti dle žalovaného nestačí. Již z toho, že okresní soud dospěl k výši příjmů žalovaného v částce 46 449,42 Kč a k výši jeho výdajů v částce 43 659 Kč, je zřejmé, že úvěruschopnost nebyla posouzena řádně, neboť při takové výši příjmů a výdajů žalovaného mu neměl být úvěr vůbec poskytnut. Okolnost, že žalovaný nějakou dobu dluh splácel, ještě neznamená, že tím byla splněna podmínka banky řádně zkoumat jeho úvěruschopnost. Smlouva o úvěru je proto smlouvou absolutně neplatnou dle § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). V tomto smyslu pak žalovaný odkázal na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1As 30/2015. Nárok žalobkyně je pak nutno posoudit pouze jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 o. z. 3. Žalobkyně k odvolání žalovaného uvedla, že navrhuje potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně zcela správného. Okresní soud se správně vypořádal se všemi námitkami žalovaného, přičemž rovněž dospěl ke správnému závěru, že úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána řádně. Poskytnutím úvěru se také snížila úvěrová zátěž žalovaného, neboť úvěr byl poskytnut na refinancování předchozích úvěrů žalovaného. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu (neboť takto byl odvoláním žalovaného odvolacímu přezkumu otevřen), včetně řízení jeho vydání předcházejícího. Při přezkumu postupoval odvolací soud dle § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ o. s. ř.“). Vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud neshledal, jejich existenci pak nenamítali ani účastníci řízení. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné, byť pouze zčásti. 5. Odvolací soud souhlasí se všemi skutkovými zjištěními učiněnými okresním soudem, na něž je možno pro zestručnění plně odkázat. Výjimku tvoří skutková zjištění okresního soudu ohledně výdajů žalovaného, jak byly zjištěny bankou před uzavřením smlouvy o úvěru. V tomto smyslu pak odvolací soud dle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování, a to listinami s označením„ žádost o spotřebitelský úvěr – konsolidace“ a„ protokol o prověření úvěruschopnosti klienta při schválení žádosti o úvěr“. Odvolací soud pak rovněž ve smyslu § 213 odst. 3 o. s. ř. zopakoval dokazování oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum] a knihou odeslané pošty ze dne [datum], z nichž okresní soud (na rozdíl od soudu odvolacího) neučinil žádná relevantní skutková zjištění. Odvolací soud pouze uzavírá, že skutková zjištění učiněná z jednotlivých výše uvedených důkazů uvádí pro větší přehlednost níže, v rámci právního hodnocení věci. 6. V projednávané věci dospěl okresní soud k závěru o platnosti smlouvy o úvěru, neboť žalobkyně podle něj prokázala, že její předchůdkyně (banka) před uzavřením smlouvy o úvěru se žalovaným, jakožto spotřebitelem, splnila povinnost řádně posoudit jeho úvěruschopnost. Odvolací soud má za to, že tuto otázku bylo nutno s ohledem na okolnost, že předmětná smlouva o úvěru byla uzavřena dne [datum], posoudit dle § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). V souvislosti s posouzením otázky zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele při uzavírání smlouvy o úvěru odvolací soud připomíná, že v principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky, je nutno při výkladu ustanovení § 9 ZoSÚ použít závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považo