15 CO 130/2022-123 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 205 764,90 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8.000 Kč od [datum] do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 197 764,90 Kč od [datum] do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do nároku na zaplacení částky 66 328,79 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 51 946,90 Kč od [datum] do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 854,48 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 9 854,48 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem ve výši 3,04 % ročně z částky 249 711,80 Kč od [datum] do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 105,14 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 9 105,14 Kč od [datum] do zaplacení (výrok II.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 5 224,50 Kč (výrok III.). 2. Okresní soud dospěl k závěru, že žalobkyně uzavřela s žalovaným celkem tři smlouvy. Dne [datum] žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o kontokorentním úvěru se sjednanou výší úvěru 8 000 Kč (dále jen„ smlouva č. 1“), jeho splatnost byla ujednána ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy bude započato s čerpáním úvěru. Úroková sazba byla ujednána ve výši 18,90 % ročně. Žalovaný čerpal kontokorentní úvěr celkem ve výši 8 000 Kč, na čerpaný kontokorentní úvěr pak žalovaný žalobkyni neuhradil ničeho. Žalobkyně následně kontokorentní úvěr zesplatnila písemným dopisem ze dne [datum] z důvodu porušení podmínek na straně žalovaného a nehrazení dlužné částky. Okresní soud dále dospěl k závěru, že dne [datum] byla mezi účastníky uzavřena smlouva o hypotečním úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva č. 2“), žalobkyně se zavázala poskytnout úvěr ve výši 352 000 Kč na dobu 5 let, úroková sazba byla ujednána ve výši 2,49 % ročně. Žalovaný vyčerpal na hypotečním úvěru dne [datum] částku 352 000 Kč, na úvěr žalovaný žalobkyni zaplatil celkem 154 235,10 Kč. K datu [datum] žalobkyně předmětný úvěr zesplatnila. Okresní soud dále dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena dne [datum] smlouva o úvěru - kreditní karty pro soukromou klientelu (dále jen„ smlouva č. 3“) s celkovým úvěrovým limitem činil 20 000 Kč, úrokem z úvěru 23,88 % ročně. Žalovaný vyčerpal celkem částku 27 790,69 Kč, na tento úvěr uhradil žalovaný celkem částku ve výši 43 665,49 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného upomínkou ze dne [datum] a dále ze dne [datum] k úhradě závazku vzniklého z nepovoleného debetního zůstatku v termínu do [datum] s tím, že zesplatnila zůstatek úvěru k [datum]. 3. Po právní stránce okresní soud posoudil všechny smlouvy o úvěru dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dovodil, že mají povahu smlouvy spotřebitelské, neboť je žalovaný uzavíral v postavení spotřebitele a žalobkyně v postavení podnikatele. Dovodil, že na smlouvy dopadá rovněž § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Soud následně dospěl k závěru, že žalobkyně před uzavřením všech tří předmětných smluv o úvěru nesplnila svou povinnost stanovenou v § 9 ZoSÚ a řádně s odbornou péčí nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, a proto po právní stránce dovodil absolutní neplatnost všech tří úvěrových smluv. Okresní soud zdůraznil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 ZoSÚ, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu apod.). Okresní soud vytýkal žalobkyni, že z její strany nebyly zjišťovány ani prověřovány konkrétní výdělkové, sociální a majetkové poměry žalovaného (např. jaké jsou jeho pravidelné výdaje apod.), nebylo ověřeno, zda je zaměstnán a dosahuje příjmu a nebyly zjišťovány a prověřovány výdaje žalovaného před poskytnutím úvěrů. Z tohoto důvodu žalobkyně své povinnosti prověřit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí nedostála. 4. Okresní soud následně žalobní nároky posoudil dle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Dovodil, že žalobkyně žalovanému na základě absolutně neplatných smluv poskytla plnění a žalovanému vznikla povinnost toto bezdůvodné obohacení žalobkyni vydat. V případě úvěrové smlouvy č. 1 (kontokorentní úvěr) dospěl k závěru, že žalobkyně žalovanému plnila ve výši 8 000 Kč, na tuto částku žalovaný ničeho nezaplatil, a proto žalobkyni vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 8 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky. V případě smlouvy č. 2 (smlouvy o hypotečním úvěru) poskytla žalobkyně žalovanému částku ve výši 352 000 Kč, na kterou žalovaný uhradil 154 235,10 Kč, žalobkyni proto přiznal na nároku na vydání bezdůvodného obohacení částku ve výši 197 764,90 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení. V případě třetí úvěrové smlouvy o kreditní kartě žalobkyně poskytla žalovanému částku 27 790,69 Kč, přičemž žalovaný žalobkyni již uhradil částku ve výši 43 665,49 Kč, a proto v případě této absolutně neplatné smlouvy nemá žalobkyně nárok na vrácení jakékoliv částky, když žalovaný poskytnutou částku žalobkyni přeplatil. Stejně tak v tomto případě nevzniklo žalobkyni právo požadovat zákonné úroky z prodlení. 5. Proti tomuto rozsudku, pouze proti zamítavému výroku a výroku o nákladech řízení, podala žalobkyně včasné odvolání s návrhem, aby rozsudek byl v zamítnuté části změněn a žalobě v tomto rozsahu vyhověno a žalobkyni přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalobkyně nesouhlasila s právním závěrem okresního soudu, že řádně s odbornou péčí nezkoumala před uzavřením úvěrových smluv úvěruschopnost žalovaného, a následně ani se závěrem o absolutní neplatnosti všech tří úvěrových smluv. Žalobkyně uvedla, že provedla standardní bonifikaci žalovaného jako klienta, vyhodnotila úvěrové riziko tak, že odhadla reálné možnosti žalovaného. Nadto zdůraznila, že ZoSÚ neukládal žalobkyni povinnost k uchovávání dokumentů ohledně posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr, kdy tuto povinnost zavedl nově až § 78 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který však v době uzavření smluv o úvěru ještě účinný nebyl. Všechny úvěrové smlouvy byly uzavřeny před [datum], kdy vstoupil v účinnost zákon č. 257/2016 Sb. Nadto závěry okresního soudu ohledně smlouvy o hypotéčním úvěru (smlouva č. 2), který byl žalovanému poskytnut na financování nemovitosti, jsou chybné rovněž z toho důvodu, že dle § 2 písm. a) ZoSÚ tento zákona vůbec na smlouvy o hypotéčním úvěru nedopadá. 6. Vyjádření žalovaného k odvolání žalobkyně nebylo podáno. 7. Krajský soud, jako soud odvolací, dospěl k závěru, že odvolání proti rozsudku je přípustné, je včasné a bylo podáno osobou subjektivně k podání tohoto odvolání legitimovanou. 8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v odvoláním napadeném rozsahu (zamítavý výrok II. a nákladový výrok III.), protože takto byl odvoláním žalobkyně napaden, když vyhovující výrok I. nabyl odděleně právní moci. Při přezkumu postupoval dle § 212a odst. 1, odst. 3 a odst. 5 o. s. ř. Vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud neshledal, následně dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné. 9. Žádný z účastníků řízení, ač soudem řádně a včas předvoláni, se k jednání odvolacího soudu nedostavil, o odročení jednání žádáno nebylo, žalobkyně se z jednání omluvila, o odročení nežádala, odvolací soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. projednal věc a rozhodl o odvolání v nepřítomnosti účastníků. 10. Odvolací soud sdílí skutkové zjištění okresního soudu, že žalobkyně a žalovaný spolu uzavřeli předmětné tři smlouvy o úvěru. 11. Odvolací soud se nejprve zaměřil na smlouvu o úvěru č. 1 (smlouva o kontokorentním úvěru) a č. 3 (smlouva o kreditní kartě). Odvolací soud sdílí skutková zjištění okresního soudu o tom, jaké částky byly žalovanému ze smluv o těchto dvou úvěrech poskytnuty, a jaké částky a kdy byly na úvěry zaplaceny. 12. Odvolací soud se s ohledem na odvolací námitky žalobkyně zaměřil na posouzení skutkových a právních závěrů okresního soudu týkajících se posouzení úvěruschopnosti žalovaného. 13. Dle § 9 odst. 1 ZoSÚ věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 14. Podle § 22 odst. 5 ZoSÚ není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel